Ve Filmovém centru ČT jste působil od jeho založení v roce 2012, teď už tam fungujete spíš jen jako poradce. Jak byste dosavadní činnost centra zhodnotil?

Prvotní myšlenkou bylo vyjít vstříc producentům, kteří projevovali nespokojenost, jak Česká televize přistupuje k českým filmům, a taky z celkové situace v tehdy podfinancované a opomíjené filmové branži.

A musím říct, že obdivuju nasazení, s nímž ČT kinematografii tu pomocnou ruku podala. Koprodukovala umělecké filmy, pro které nebude snadné nacházet vysílací čas, účastnila se mezinárodních koprodukcí jako u Detektiva Downa nebo teď u nového snímku Agnieszky Hollandové Přes kosti mrtvých, pomáhá filmovým školám, investuje do studentských filmů, zve studenty na praxe, organizuje pro ně semináře se zahraničními televizními tvůrci, dokonce začala spolufinancovat development snímků nezávislých producentů, protože v dobách, kdy byl zavřený Fond kinematografie, hrozilo, že filmy přestanou vznikat úplně.

Dělali jsme hodně věcí, které byly do nedávné doby nemyslitelné. Třeba když se producenti dostali do potíží, lobovali jsme u Rady Fondu kinematografie, aby spolu s námi navýšil vklad a umožnil filmům vzniknout. Samozřejmě, byly to námi koprodukované snímky, ale jistě by bylo mnohem jednodušší v tom producenty nechat a se založenýma rukama čekat, jestli a jak to zvládnou. Nemyslím, že by kdekoli v okolních zemích byla televize, která přistupuje k producentům tak vstřícně.

Zároveň ale musím dodat, že jakkoli se pohybuju ve filmové branži léta, překvapilo mě, jak na to producenti reagují. Vstřícné kroky berou jako samozřejmost, a kdykoli se televize snaží alespoň zachovat nějakou vyváženost mezi zájmy svými a jejich, hned začnou svou mantru o tom, jak velká instituce dupe po malých podnikatelích. Když se podívám na všechny, kdo podle producentů mohou za neuspokojivou kvalitu českých filmů – dlouho se nadávalo na Fond kinematografie, politiky, na nedostatek dramaturgů, Českou televizi –, tak mě napadá, jestli už není čas si říct, že za kvalitu českých filmů můžou prostě ti, kdo je připravují, natáčejí a kdo o nich rozhodují: jejich producenti.

Není to příliš zjednodušené? Často se přece mluví o tom, že mají málo peněz na vývoj.

Na vývoj už dlouho můžou žádat peníze nejméně od tří institucí, Fond kinematografie jim teď dokonce spolufinancuje nejen psaní scénáře, ale třeba i pobyty na mezinárodních workshopech, obhlídky, režijní přípravu.

Problém je, že se u nás točí i filmy, které nejsou dostatečně vyvinuté, připravené, zafinancované. Dříve se říkalo, že špatná úroveň českého filmu souvisí s nedostatkem financí a neexistencí moderního zákona o kinematografii. Teď ho máme a Fond má mnohem více peněz, než měl před dejme tomu pěti deseti lety, a nejspíš bude mít v budoucnosti ještě víc. A jsou snad dnes české filmy lepší, úspěšnější alespoň o tolik procent, oč se nám všem podařilo zlepšit podmínky jejich vzniku? Já ten dojem nemám.

Tomáš Baldýnský

Tomáš Baldýnský

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Jsem si vědom toho, že vyžaduje obrovskou osobní statečnost říct ne, nepůjdeme točit, protože nemáme dost peněz na to zajistit, aby nešla dolů kvalita, abychom záběr, který by potřeboval pět hodin času, netočili hodinu. Vím to proto, že jsem toho teď nedávno sám nebyl schopen, když jsme zjistili, že na můj projekt je méně peněz a že je potřeba narychlo scénáře zlevnit. Ale já aspoň nefňukám, že za to může někdo jiný.

Proč tuzemské televize teď tak často převádějí do našeho prostředí zahraniční seriálové látky namísto vyvíjení vlastních, původních?

Protože je pro příslušné manažery jednodušší si výsledek představit a připadá jim to méně rizikové. Když si vzpomeneme, kolikrát se už spálili, když uvěřili českým tvůrcům, jak skvělý seriál jim napíšou, a co pak dostali, není možné se jim divit. Ale má to samozřejmě svá rizika. Převádět příběh a postavy z kultury do kultury vůbec není jednoduché.

Na tom, zdá se, ztroskotal i sitkom Helena, na němž jste se scenáristicky podílel.

Helena vycházela z Roseanne, amerického sitkomu z osmdesátých a devadesátých let, který vyprávěl o dělnické rodině, která ale žila ve velkém baráku, otec hrál bowling a po večerech si stavěl v garáži loď. Většinu kreativní energie při takovém typu psaní člověk spálí na to, jak zachovat děj a pointu, když epizodu převádí do českých poměrů a současné doby.

I taková pitomost, jako je fakt, že tehdejší hrdinové nepoužívali mobily, je ze scenáristického hlediska obrovský problém. Představte si nedorozumění chlapce a dívky, kteří se minou, protože si jeden z nich špatně vyloží místo a čas schůzky, a druhý se na něj naštve. Bývaly doby, kdy z toho vznikaly celé komedie, dneska si pošlou esemesku.

Já nakonec těch scénářů adaptoval jen pár a práce na Heleně jsem se moc neúčastnil, ale myslím, že jedním z důvodů neúspěchu byla malá zkušenost hlavních tvůrců a pak taky to, že na něj neměli dostatečný rozpočet.

Přitom sitkom má pověst poměrně levného žánru.

To se mi vždycky otvírá kudla v kapse, když tohle někdo prohlásí. Na Nově mi říkávali, že Comeback je, počítáno na jednu minutu, dražší než Ordinace. A já jim odpovídal, že je taky, počítáno na jednu minutu, lepší než Ordinace. Sitkom jako žánr trpí tím, že peníze, které potřebujete, nevidíte na obrazovce. Utrácí se za čas, který vám zabere práce na tom, aby se lidi zasmáli. Už psaní scénářů je náročnější než u jiného typu vyprávění, ostatně proto sitkom u nás nikdo nepíše, proto se všichni zaklínají tím, že jejich projekt je spíš „komedie“.

Váš Comeback se podobně ja ko americké sitkomy psal ve skupině autorů, říká se tomu writers’ room. To není pro české prostředí úplně obvyklé.

Asi na to nemáme tu správnou národní povahu, podle mě to souvisí se školstvím. Podíváte-li se na dokumenty o tom, jak vznikali třeba Přátelé, vidíte tam překřikující se Američany, kteří hýří nápady, navzájem si oponují a obohacují si myšlenky. U nás sedí lidé truchlivě v místnosti a děsí se, že je vyvoláte. I nám se nakonec u mnoha autorů osvědčilo nechat si nápady posílat písemně.

Jak hodnotíte Comeback z odstupu let?

Vlastně tak, že je mi líto, že ho nikdo nehodnotí a že si ho musím hodnotit sám. Myslím, že má stále výborná místa, myslím, že na sitkom má občas zajímavou hloubku i smutek, myslím, že obohatil českou popkulturu, a myslím, že je velmi originálně český. A je to zřejmě nejopakovanější seriál posledních mnoha desítek let. Takže já ho chválím! Je mi líto, že to někdo nenapsal za mě, že nemohu mlčet a jen se nad tou chválou červenat.

V současnosti chystáte další seriál...

Má jenom pět dílů, ale vznikal hodně pomalu. Psal jsem ho rok. Bez pauzy. Půjde o satirickou ságu, fiktivní příběh o tom, jak se Češi vypravují a nakonec vypraví kosmickou raketou na Měsíc, ale ať už jsem tam použil jakoukoli nadsázku, jen zřídka se mi podařilo trumfnout to, v čem žijeme. Bylo až srandovní sledovat, jak nás realita kopíruje.

Máme tam třeba scénu, jak si politici usnadňují cestování tím, že za sebe posílají své kartónové napodobeniny, které se na místě vyfotí s tamními obyvateli, a na fotkách pak není poznat rozdíl. V den, kdy se to točilo, jsem našel článek o slovenských poslancích, kteří se na skupinové fotografování nesešli všichni, a tak mezi sebe postavili kartónovou stojku s podobou toho chybějícího. „Když si vzpomenu, kolik času člověk ztratil, když se chtěl nechat vyfotit při otvírání blbý školky,“ říká můj politik a zjevně není sám, kdo to tak vnímá.

Jste také jeden ze zakladatelů Sdružení českých filmových kritiků, které každoročně udílí svá ocenění. Letos jste byli kritizováni, že jste přehlédli některé výrazné snímky, třeba slovensko-české drama Koza, a že už vaše ceny nejsou funkční protiváhou k Českému lvu.

Jsem sice nadále členem sdružení, ale nehlasuju, protože jsem se na mnoha nominovaných filmech podílel a byl bych ve střetu zájmů. Kozy mi bylo líto, šlo o jeden z nejlepších scénářů, jaké jsem během svého působení ve Filmovém centru četl. Rozbrečel jsem se kvůli němu v tramvaji. Ale myslím, že problém není, zda ten který snímek kritici nominovali či nikoli, ale jestli sdružení, jehož vznik jsem kdysi spolu s Helenou Uldrichovou a Jaroslavem Sedláčkem inicioval, začalo hrát nějakou roli v rámci celé branže. Chtěli jsme přispět k tomu, aby kritici začali sami sebe vnímat jako součást filmového světa a přihlásili se k odpovědnosti za to, v jakém stavu se česká kinematografie nachází. A to se zatím nepodařilo.

Když se člověk českých kritiků ptá, proč vedle svých pocitů z toho či onoho filmu nepíšou o významných problémech celého oboru, o volbě děkana FAMU, o změně situace ve financování, o tom, že Fond kinematografie nemá dlouhodobou koncepci, odpovídají, že v novinách není o taková témata zájem, že jim šéfredaktoři nedají místo a že na internetu na to nikdo neklikne a že noviny bojují o svou existenci, že doba je zlá. Jenže jak pak mohou kritizovat tvůrce za to, že se stejně jako oni vymlouvají na nedostatek peněz a zlou dobu?

Jediné, co teď kritici dovedou, je kabonit se nad tím, jak to filmařům nejde, jak jsou k ničemu. Pravdu možná mají, ale čemu tím pomůžou? Přitom jim nedávno zesnulý režisér Ladislav Helge před pár lety přímo během předávání kritických cen připomenul, že česká nová vlna vznikla za velkého přispění kritiků, kteří tehdy nepředstírali, že tu jsou jen od toho, aby divákům pomohli utratit jejich peníze v multiplexu. Vedli s tvůrci informovaný dialog, přemýšleli o důvodech selhání, identifikovali je ve svých textech a myšlenkově posouvali filmařskou obec kupředu. Dokud budou všichni jen fňukat, nic podstatného se nezmění.