Sedím v hlavním přednáškovém sále pražské filosofické fakulty. Je nadupaný po strop. Tolik lidí tu prý bylo naposled, když zde Allen Ginsberg četl své Kvílení. Spousta míst je vyhrazena pro média a prominenty, dvě řady přede mnou zraky přímo přitahuje pečlivě naondulovaný účes amerického velvyslance signalizující, že Spojené státy podporují lidskoprávní akce... tedy aspoň, pokud se zrovna kritizuje Čína. To je tu správně. Aj Wej-wej je stejnou měrou výtvarník jako disident, tvorba a aktivismus jsou pro něj dvě strany téže mince, ostatně v Číně skončil na nějaký čas dokonce ve vězení.

V Praze se Aj Wej-wej objevil na skok u příležitosti instalace svého Zvěrokruhu, což je soubor dvanácti velikých zvířecích hlav vyrobených podle originálu zničeného britskými a francouzskými vojáky během tzv. opiových válek; tahle destrukce se pro Číňany stala symbolem ponížení Západem. Expozici najdete před Veletržním palácem až do konce srpna.

Když umělec vstoupí, sál zabouří mohutným potleskem, který nevypadá, že někdy skončí. Aspoň mám čas si ho prohlédnout. Nezklame mě. Vypadá jako dřevorubec, který dosáhl osvícení. Má velikou hlavu, šedivou mikinu a kocouří úsměv, který si udrží celou další hodinu. Svědčí to o jeho duševní vyrovnanosti, protože jakmile skončí úvodní proslovy představitelů pořádajících institucí, dostává prostor publikum. A začíná psina.

Ne, není to první veřejná debata s intelektuálem, ve které se víc než o hvězdě večera dozvídám o člověku, co zrovna uzurpuje mikrofon. Ale přijde mi, že dneska je ten souboj eg takový koncentrovanější...

Než dojde na dotaz, dozvídáme se mnoho o studijních, pracovních a osobních příbězích tazatelů a samozřejmě o jejich politických preferencích. Čekám, kdo na sebe prozradí, s čím rád špagety. Položení otázky je proces, jehož délka neklesne pod čtyři minuty. Oblíbeným trikem je také rozdělit ji na několik subdotazů, aby si mohl Aj Wej-wej aktivně procvičit krátkodobou paměť. A kdo má mikrofon, prostě se zeptá, i kdyby se na tu samou věc ptal někdo jiný před minutou. Kvílím jako Ginsberg.

Ne že by všechny dotazy byly blbé. „Nejsou ty řeči o odpovědnosti ve vztahu k migrační krizi čiré pokrytectví, když nejsme ochotní omezit vlastní spotřebu? Západní pohodlí závisí na miliónech otroků po celém světě, kteří v příšerných podmínkách vyrábějí naši kávu, naše oblečení, a my nejsme připraveni se ničeho z toho vzdát! Tak jenom žvaníme, protože žvanění nás nic nestojí!“ horlí děvče s ofinou. Super postřeh. Akorát to není otázka. Co se na to dá odpovědět? Nic. Čehož se taky Aj Wej-wej drží.

Většinou aplikuje zjevně v praxi vyzkoušenou metodu čím delší dotaz, tím kratší odpověď, takže na otázky reaguje větami jednoduchými až holými. A občas prostě mlčí, jako když Vladimira z Ruska zajímalo, jestli by Číňani byli rádi, kdyby se Čína rozpadla. „Mírově!“ zdůrazňuje. Aj Wej-wej si to radši nechává dvakrát zopakovat, aby se ujistil, že slyší správně.

Sinoložka Olga Lomová se snaží debatu usměrnit, ale málo platné: mikrofon v ruce je holt příliš velký rajc!

Neschopnost zformulovat otázku v tomto kontextu vyniká zvlášť proto, že zrovna Aj Wej-wej přikládá umění ptát se ohromnou váhu; a to ptát se tak jednoduše, jak to jenom jde. „Právě přímé, nevinné, dětské otázky mají největší sílu,“ říká. „Celé generace zmizely proto, že kladly velmi nevinné otázky. Dneska žijeme ve společnosti, kde je každý strašně sofistikovaný, ale nikdo se na nic neptá.“