V čem se fotbalová taktika za posledních dejme tomu třicet let nejvíc posunula? Došlo k nějaké zásadní revoluci?

Když to vezmeme historicky, tak k velkým změnám docházelo vždy, když se měnila pravidla, zvláště to platilo u pravidla o ofsajdu. Byly to skokové změny, měnil se samotný charakter hry. Dnes žijeme v době, kdy jsou pravidla víceméně stálá, a tak se taktika vyvíjí kontinuálně.

Poslední opravdovou revolucí bylo, když přešel na konci osmdesátých let italský trenér Arrigo Sacchi v AC Milán ze hry s liberem na rozestavení se čtyřmi obránci v řadě. Úplně tím změnil systém hry, opustil osobní obranu a začal bránit zónově. Každý z těch čtyř obránců měl najednou zcela nové úkoly, musel se v každé herní situaci začít chovat jinak. Říká se, že to Sacchi trénoval tak, že hráče propojil přes švihadla a učil je vlastně se znovu pohybovat po hřišti, aby měli vždy správné postavení vzhledem k těžišti hry. Byl to Sacchi, kdo stál za tím, že se v pozornosti trenérů najednou ocitla práce s prostorem, která se od té doby stala ve fotbalové taktice alfou a omegou.

Vy máte ve Spartě na starost hlavně práci s mládeží, s kolegy de facto připravujete mladé fotbalisty na to, jak se bude fotbal hrát za pět deset patnáct let. Podle čeho se dá odhadnout, kam bude vývoj směřovat?

V kolektivních sportech platí, že každá herní situace v sobě nese řadu proměnných: prostor, postavení hráče, který je v držení míče, pozice spoluhráčů, protihráčů, čas. A tu herní situaci musíte vyřešit co možná nejefektivněji, a přitom bezpečně. Efektivně vzhledem k brance soupeře, abyste vůči němu získali výhodu a dobrou pozici pro další tahy, a bezpečně tak, abyste tím řešením neohrozili branku vlastní. Už během toho řešení vzniká herní situace nová, zase s úplně novými hodnotami oněch proměnných.

Každá herní situace je sice jedinečná, ale přesto se v nich opakují určité principy. Když ty principy v nějakém časoprostorovém měřítku zpracujete, můžete ten kolektivní sport lépe poznat a analýzu využít ke zlepšení hry svého týmu. A můžete se pokoušet i odhadnout, kam se celý sport do budoucna posune.

Fotbal má proti hokeji nebo basketbalu nevýhodu, že je v něm proměnných víc, už proto, že se hraje ve větším počtu hráčů. Takže tyto sporty jsou zákonitě dál než my, ale zároveň nám napovídají, kam se vydat.

V házené mají hráči naučených až desítky konkrétních způsobů provedení útoku, pojmenovávají se prý podle různých národností. Pak si jen na začátku útoku řeknou „hrajeme Maďara“ a už každý přesně ví, co dělat…

Nejsme ještě tak daleko, ale určitá schémata existují i ve fotbale. Zatím na úrovni vědomých součinností několika hráčů, které se aplikují v konkrétní situaci a s konkrétním cílem.

Snažíme se to tady na Spartě rozvíjet hlavně právě u mládeže. Mladí kluci jsou přece jenom tvárnější, a pokud s nimi najdete společnou řeč, dá se toho hodně vymyslet. Mně vždycky stačilo zavolat jméno hráče a on už věděl, na co v té konkrétní herní situaci narážím. Teď mě trumfnul náš trenér devatenáctky David Holoubek, když prohlásil, že mu už stačí jen oční kontakt.

Jaké předpoklady u mladých fotbalistů hledáte?

Rychlost, nejenom lokomoční, agilitní, ale hlavně rychlost vnímání, vyhodnocování, orientace v prostoru. To, jak dokážou vnímat herní situace. Hodně vám o nich vypoví řeč těla. Nebo třeba to, jací jsou řidiči. Můžete vysledovat, jak předjíždějí, jak vjíždějí do křižovatky, jak tam fungují ty prostorové vektory.

Práce s prostorovou dynamikou se velmi rychle vyvíjí, vidět to bylo i na posledním mistrovství světa juniorů v hokeji. Když naše dvacítka hrála s Američany, největší rozdíl byl právě v rychlosti. Rychlosti při presinku, rychlosti bruslení, prudkosti přihrávek. Na rozdíl od našich Američané pracovali maximálně rychle s pukem, i když nebyli zrovna pod tlakem. Tím získávali velkou prostorovou výhodu.

Jak se to dá trénovat?

Nejdůležitější je na sebe v tréninku vytvářet časoprostorový tlak. Cvičení se u sparťanské mládeže dělají v maximální možné rychlosti, pod tlakem protihráče. Hráči se musí co nejrychleji rozhodnout pro co možná nejlepší řešení. Automatismem se to stane jedině neustálým opakováním.

Vás prý kdysi od prvního mužstva Sparty vyhodili, protože jste po hráčích chtěl, aby trénovali víckrát denně.

I v české lize někteří trenéři trénují vícefázově, jenže nejde jen o to, kolik času strávíte na hřišti, ale také jak tam pracujete. A rovněž nakolik dojde k pochopení mezi trenérem a jeho hráči – hráč musí rozumět tomu, co dělá, proč to dělá a k čemu mu to bude.

Jaroslav Hřebík

Jaroslav Hřebík

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Tenkrát byl problém v tom, že v kuloárech šly informace, že venku se trénuje jenom hodinu a čtvrt denně, a hráči se toho chytli. Jenže trénovat hodinu a čtvrt v Česku, tempem, na které byli zvyklí, a trénovat hodinu a čtvrt třeba v Německu, kde hráč sám sobě věnuje dobrovolně ještě další významnou porci času, je diametrální rozdíl. Snažil jsem se tehdy přejít na čtyřobráncový systém, naučit hráče presink, jenže jsem na to byl na Spartě sám, neměl jsem ještě kolem sebe vybudované zázemí, které by mi pomohlo ty věci prosadit, proto jsem nakonec musel odejít.

Jsou v tom čeští sportovci nějak specifičtí, že se dřině – pokud to jenom trochu jde – rádi vyhnou?

Myslím, že to patří obecně k lidské povaze. Důležité je, zda máte dost silnou vůli to překonat, případně, jak jsou kolem vás nastavené podmínky. O Turcích se taky říká, že se zrovna nepředřou, ale v bundesligových klubech makají na sto procent, musí, je tam velká konkurence.

Před čtyřmi lety proběhl kiny snímek Moneyball o baseballovém klubu z Oaklandu, kde výměny hráčů, ale i různé herní strategie odvozují především od počítačové statistické analýzy. Pomáhal jim dokonce ekonom s titulem z Harvardu. A teď jsem se dočetl, že podobnou cestou se už vydal i anglický druholigový fotbalový klub Brentford…

…a dánský Midtjylland, který patří stejnému majiteli. Z velmi podrobných statistických údajů zpracovávají úspěšnost jednotlivých způsobů hry, řešení herních situací a tak dále. Jsem zvědavý, kam se jim podaří dojít, ta cesta je podle mě správná.

Myslím, že to byl Einstein, kdo prohlásil, že všechno v životě se dá vyjádřit matematikou. Ostatně teorie her je významný matematický obor. John Nash za ni dokonce dostal Nobelovu cenu, sám jsem se radil s jedním dceřiným spolužákem, velmi chytrým matematikem, jak Nashovy poznatky ve fotbale uplatnit.

Nebo si vezměte šachy – to je nádherná hra o prostoru. Dobrý trenér by je měl umět hrát. Musíte promyslet tahy dopředu, odhadnout úmysl protivníka. Máte tam dostatek času k řešení. Je to taková deskriptivní geometrie. Přidáte-li faktor času, jste v oboru dynamiky a de facto u fotbalu.

Když vás tak poslouchám, není nakonec matematické vzdělání pro trenéra dnes už nutným základem?

Trenér musí být dobrý psycholog a musí umět naučit – pedagogický talent je moc důležitý. Ale kouč musí také dokázat vidět hru v její dynamice, musí poznat efektivní řešení konkrétní herní situace. Jak jsem řekl, fotbal je v podstatě dynamická geometrie. Není náhoda, že náš nejúspěšnější trenér Karel Brückner byl původním povoláním projektant.

Pokud fotbal opravdu půjde cestou absolutního precizování systému hry, nestanou se z velkých hráčských individualit jen ony šachové figurky?

Vývoji se budou muset v budoucnosti podřídit i hráči typu Messiho nebo Ronalda. Oni jsou fenomenální v individuálním řešení situace, zpravidla volí optimální postup, ale sami se proti dobře připravenému týmu neprosadí. Kreativita hráčů se bude do budoucna uplatňovat především v jednoduchosti a rychlosti řešení a ve vědomé součinnosti s ostatními.

Nemůže to ve finále ohrozit zájem diváků o fotbal?

To je jediný limit, který vývoj fotbalu má: musí zůstat komerčně udržitelný. Divák musí té hře aspoň trochu rozumět. Samozřejmě jí nemůže porozumět stoprocentně, to ostatně nikdo, ale měl by chápat, co se před ním odehrává. Fotbal bude muset pořád umět naplnit očekávání, s nímž se na něj fanoušek vyráží podívat.