Jak se lidskoprávní aktivistce právě teď žije na Slovensku?

Atmosféra se zdá přepjatá, ale protiuprchlická hysterie se podle mě veze hlavně s předvolební kampaní. Po březnových parlamentních volbách se situace zase uklidní. Ale v obecné rovině – lidé dnes nevěří dobrým úmyslům. Nemají se dobře, doléhá na ně tíživá sociální a ekonomická situace, berou malý plat, mají dlouhou pracovní dobu. Značná část Slováků žije v chudobě. Lidé nejsou šťastní, a tak mají problém komukoliv a čemukoliv věřit. Nevěří nám, když jim říkáme, že chceme určité věci zlepšit.

Jak se s jejich nedůvěrou vyrovnáváte?

Pracujeme s ní jako s konstantou. Základní věc je neobviňovat nikoho za to, co si myslí. Neříkat, že když zastáváte jiný názor, jste nutně špatní. Snažíme se lidi spíš vytáhnout z toho jejich negativního pocitu, kdy tvrdí, že se stejně nedá nic dělat, a naopak jim ukazujeme, jak se sami můžou zapojit a angažovat.

Mnozí Slováci vnímají globální dění strašně abstraktně, jenomže ve skutečnosti se nás úzce týká, ať se jedná o Chelsea Manningovou, Edwarda Snowdena, nebo pracovní podmínky v čínských či bangladéšských továrnách. Zrovna v těchto dvou zemích se globální korporace naučily zneužívat chudobu a bezradnost lidí ve svůj prospěch – a teď se snaží podobný model aplikovat i ve východní Evropě, což je silně cítit také na Slovensku. Známe plno případů, kdy korporace v roli zaměstnavatele porušují práva slovenských zaměstnanců, neplatí přesčasy, vyhrožují odborářům, zatajují pracovní úrazy a podobně. Snažíme se zdůrazňovat, že řešení globálních problémů přispívá i ke zlepšení situace u nás a naopak.

Čím se tedy Inštitút ľudských práv zabývá konkrétně?

Jsme největší slovenská aktivistická lidskoprávní organizace. Sdružujeme jak dobrovolníky a dobrovolnice, tak profesionály a profesionálky – to prosím napište v obou rodech, jsem na to háklivá… Naší vizí je zabezpečit pro všechny přístup ke všem lidským právům. Pomocí různých vzdělávacích aktivit a kampaní se věnujeme ekonomickým, kulturním i sociálním tématům, zajímají nás ženská práva, práva menšin, sexismus v reklamě, LGBT problematika, ale třeba i boj proti chudobě. Vlastně se snažíme dělat lidským právům co nejviditelnější píár.

Chudoba jako porušení lidských práv? To jste ve srovnání s námi napřed.

Neříkám, že je to na Slovensku zrovna většinový diskurz… Dáváme tomuhle tématu lidskoprávní rámec – obracíme paradigma, že si za chudobu může každý sám, protože podle nás je to problém systémový, výsledek selhání institucí.

Další naše tradiční aktivita je udílení anticeny Homofób roka. Vyhlašujeme ji každý rok za nejhomofobnější výrok ve veřejném prostoru. Naposledy ji dostal mluvčí Aliancie za rodinu Anton Chromík za to, že řekl, že uznání práv LGBT menšiny vyústí v diktaturu… Osobně se teď nejvíc věnuju projektu Dôveruj, ale preveruj, což je takový úvod do mediální gramotnosti – radíme, jak číst média s přihlédnutím k jejich možným partikulárním zájmům a taky jak poznat hoaxy a propagandu. Na Slovensku je momentálně problémem obrovská proliferace konspiračních webů a pochybných ultrapravicových stránek…

Podle jedné z konspiračních teorií byla současná vlna terorismu uměle vyvolána proto, že lidé začali být po pádu komunismu příliš svobodní, a tím pádem méně ovladatelní. Na podobné konspirace nevěřím, ale přesto: Je boj proti terorismu cíleně a dlouhodobě zneužíván k oklešťování lidských práv?

Vlády spíš zneužívají atmosféry strachu, aby si zjednodušily práci. Takže po teroristických útocích přijímají opatření, která posilují pravomoci policie a tajných služeb a vyjímají „lidi podezřelé z terorismu“, mezi něž může spadnout v zásadě kdokoliv, z běžného právního postupu. Hodně se diskutuje o sledování elektronické komunikace, které, aniž by o něm rozhodl soud, často provádějí různé soukromé agentury. Ty pak, jak upozornil zmíněný Edward Snowden, tajně pořízené záznamy prodávají zpravodajským službám. Byl to šok dozvědět se, že britská tajná služba Government Communications Headquarters sleduje lidi přes jejich webkamery. Nejkřiklavějším porušením lidských práv je pak v tomhle směru Guantánamo, kam americká vláda uvěznila stovky lidí bez soudu a spoustu z nich mučila pod zástěrkou „boje proti terorismu“.

Na půdu EU se podařilo prosadit diskusi na téma, kam až může stát zajít při porušování práva na soukromí. Už to vypadalo, že se negativní trend nastartovaný po 11. září 2001 otáčí. Ale pak přišel útok na Charlie Hebdo a francouzská policie dostala od vlády pravomoc ke sledování soukromé komunikace lidí podezřelých z terorismu v reálném čase a k ukládání těchto dat až na dobu pěti let – a to opět aniž by potřebovala verdikt soudu. A po těch posledních útocích v listopadu se to ještě vyhrotilo – francouzská vláda nechala poměrně volnou ruku policii také ohledně zatýkání nebo prohledávání podezřelých.

Alena Krempaská

Alena Krempaská

FOTO: Milan Malíček, Právo

Jak snadno se to dá zneužít proti nesouhlasným hlasům a nepohodlným občanům, se v Paříži ukázalo už na klimatické konferenci OSN. Preventivně byla zatčena řada ekologických aktivistů, jejich dlouho plánovaný pochod městem byl zakázán, a čtyřiadvaceti lidem byl dokonce odepřen přístup do části Paříže, kde probíhala jednání. Vyvstává otázka, zda se spíš než teroristů nemáme začít bát vlastních vlád.

Proč mění tolik lidí tak lehce svobodu za iluzi bezpečí?

Někteří nemají informace, někteří si myslí, že se jich to netýká. Hodně lidí si řekne: Tak ať mě sledujou! Přece nemám co skrývat. Jenomže by se ve skutečnosti měli ptát: Proč mě vláda potřebuje sledovat, když nedělám nic špatného?! Jde o princip. Plíživé omezování lidských práv se může dotknout kohokoliv z nás.

Co proti tomu děláte vy?

V první řadě se snažíme slovenskou veřejnost informovat. Máme kampaň na podporu Chelsea Manningové, která poskytla WikiLeaks velké množství informací o tom, co dělala americká armáda v Iráku, a byla za to odsouzena na pětatřicet let. Přeložili jsme tajné depeše ambasády USA v Bratislavě, aby se Slováci dozvěděli, jakým způsobem zasahovali Američané u nás. Oba celostátní deníky o tom informovaly na titulních stranách, bývalí slovenští ministři museli odpovídat na nepříjemné otázky. Petici za osvobození Manningové pak podepsaly tisíce Slováků, což je nezvyk, běžně je problém sehnat i stovky podpisů. Peticí jsme podpořili také Pussy Riot, vězeňkyně svědomí v Rusku, díky mediálnímu tlaku ji dokonce osobně převzal zástupce ruského velvyslanectví v Bratislavě.

Co u vás víc rezonuje – bezpráví v Rusku, nebo ve Spojených státech?

Je to padesát na padesát. Dokonce máme velký problém na veřejnosti komunikovat naši nestrannost. Ti, co fandí Putinovi, mají pocit, že jsme protiruští, a ti, co podporují politiku USA, to vnímají přesně opačně. Lidé mají tendenci vidět věci černobíle.

Na co z výsledků vaší činnosti jste doopravdy hrdá?

Římskokatolický kardinál Peter Turkson byl autorem velmi homofobních výroků, které relativizovaly násilí vůči LGBT lidem v Africe. Prohlásil, že upalování a vraždění kvůli sexuální orientaci je kulturní záležitost, jinými slovy, že to máme nechat být. Byl pozván na Slovensko na konferenci, paradoxně o lidských právech. Inštitút ľudských práv svolal protestní shromáždění. Podařilo se nám zaujmout média, která pak z celé konference referovala prakticky jen o tomhle, a on byl nucen své výroky revidovat. A protože celou věc následně převzala zahraniční média a dva významné celosvětové křesťanské weby, je skutečně možné, že to četli i v Africe, a my třeba pomohli někomu zachránit život.