Klíčová odsuzuje do sebe zakoukaný elitní „art“, který anachronicky aspiruje na pozici vysoké kultury, jejíž schopnost komunikovat (mimo zasvěcený okruh spolutvůrců) se nachází na mrtvém bodě. Dnes podle ní není prostor na to psát děsnej art či na autorské (pseudo)intelektuální manýry. Avantgardní postupy totiž ztratily na věrohodnosti s posledními revolucionáři. Všechno už bylo napsáno. Experimentování, výboje a objevování jsou passé. Autorům je a priori upřena schopnost ponořit se do svého nitra a vrátit se odtamtud s perlou (anebo v řadě případů zcela logicky s hromadou hnoje). Skoro se nakonec zdá, že intelektuálové by mohli opustit poněkud tragickou optiku dystopistů a v rámci pudu sebezáchovy přijmout chytře zábavný midcult a živelnou popkulturu do své náruče, píše Klíčová.

Dnes je podle ní v zájmu přežití literatury a pro vyladění silné občanské společnosti třeba bavit a poskytovat odpočinek například manažerce na úrovni středního managementu (středo- až vysokoškolsky vzdělaná žena je nejtypičtější čtenář beletrie), která se po dni stráveném v pokorném shrbení před monitorem těší domů. Autoři jsou ale nad svého čtenáře elitářsky povzneseni a automaticky o něm předpokládají, že je hloupější než oni. Klíčová opakovaně konstatuje, že krize soudobé literatury pramení ze skutečnosti, že autoři při psaní ve své povýšenosti málo myslí na svého čtenáře.

Eva Klíčová

Eva Klíčová

FOTO: Libor Galia

Snažím se představit si, jak by takový čtenář měl k autorovi při psaní lépe promlouvat a jak by mu měl autor naslouchat; jak se fiktivní unavená manažerka opírá o hranu autorova stolu se sklenicí červeného v ruce a napovídá mu, co by si ráda přečetla. Hlavně ať to není nic náročného; manažerku totiž nejspíš bolí záda a manžel poslední dobou po večerech nebývá doma; ona ale radši nechce vědět, kde a s kým je, protože neví, co by si počala s pravdou. Ať je to trochu veselé a trochu dojemné, hlavně ale srozumitelné, rozhodně nebude ztrácet svůj cenný čas s něčím, jako je ten Joyce, co ho má v knihovně a kterého sice v dobré vůli rozečetla, ale nedostala se za stranu 11 – a kdo tvrdí, že ano, je snob. Nejlépe, kdyby to bylo trochu jako od Coelha, aby v tom bylo morální ponaučení a nebylo to moc dlouhé.

Jistě, zní to jedovatě, ale popravdě řečeno nevím, jak jinak než průzkumem chování a potřeb cílové skupiny takový požadavek řešit.

Jistý Jim Hilt v rozhovoru pro Wall Street Journal řekl: Pokud autorům dokážeme pomoci psát ještě lepší knihy, než píšou dnes, je to výhra pro všechny strany. Pan Hilt to uvedl před čtyřmi lety z pozice viceprezidenta pro segment e-knih největšího amerického obchodníka s knihami – společnosti Barnes & Noble – a jeho komentář se vztahoval k analýze dat agregovaných z elektronické čtečky Nook, která dokáže podobně jako Kindle Fire či iPad vyhodnocovat čtenářské návyky a preference. Čtečky shromažďují data o tom, co si čtenář podtrhl, na které stránce přestal číst a kdy knihu odložil docela. Výsledný agregát poskytují svým mateřským společnostem a ty potom nakladatelským domům.

Nakladatelé tak mají k dispozici soupis nejpodtrhávanějších citátů i stránek, na nichž „to vázlo“. Vědí, u kterého dílu bestsellerové pentalogie čtenář váhal s nákupem pokračování. Tato data pak mohou používat při redakční práci nebo už při briefování autorů před samotným psaním. Ostatně, vývojáři už na kódování programů, které by samy s minimem lidského vstupu dokázaly napsat román, pracují několik let (stačí do vyhledávače zadat hesla Darius Kazemi či NaNoGenMo).

Jenže nesvazuje takové uvažování to kreativní riziko, které doprovází vznik velké literatury? Kladli si Virginia Woolfová, Marcel Proust či Ladislav Klíma nad papírem taky otázku, co tomu řekne čtenář? A co Elfriede Jelineková či Michal Ajvaz? Pouštěli by se do svých experimentů, které od čtenáře vyžadují jistou míru disciplíny, aby byl o to štědřeji odměněn? Neměli bychom po autorech chtít, aby dokázali obhájit své dílo bez ohledu na své okolí, stejně jako čekáme od chirurga, že pacienta dobře odoperuje, protože prostě líp než pacient ví, jak to má dělat?

Literatura je hledáním a objevováním nových světů, do kterých má autor užaslého čtenáře uvádět (jakkoliv se to zákonitě podaří spíše v menšině případů), ne marketingovou zakázkou na klíč. Tvorba má vznikat v potu a krvi, klidně i v patosu nebo v bahně vulgarity, ale je autorovou výsadou krvácet si sám, aniž by mu u toho kdokoli radil, ať kritik, či čtenář – ti ať soudí až u hotového díla, zda je perlou, či hnojem. Autor je rybář, který musí být na svém místě, když ryba zabere. Pracuje s proudem vědomí či podvědomí, nikoliv se statistikou a cílovými skupinami.

Eva Klíčová se nemýlí, když stav soudobé české literatury označuje za neuspokojivý. Není to ale proto, že autoři při psaní nemyslí na čtenáře. To by totiž bylo stejně realistické a efektivní jako očekávání manažerky střední úrovně, že její manžel myslí při sexu jen na ni.