Spisovatelka se dívá na fotografie naaranžovaných panenek. Mají husté, rozčepýřené vlasy a vykloubené údy. Spisovatelka sedí v pohodlném, měkkém křesle středoevropské galerie. Usrkává horké kafe.

Panenky jsou zrůdné holky neklidu, fotografované ve změti uhelného prachu a stínů. Je v nich hořká erotičnost masturbací bezdomovců na hromadě sklepního uhlí. Je v nich strach z dětství, o kterém se nemluví. Je v nich divokost osiřelých vlčích mláďat. Je v nich zoufalá touha vymotat se z labyrintu podzemí. Oči jim blýskavě svítí v odstínech zelené a hnědé. Jsou z nefritu. Oči přitahují pozornost, nefrit patřil v Číně k nejcennějším kamenům; vyráběly se z něho nejstarší rituální předměty.

Vedle nehybných snímků těká svět v rámu; scény ze života autorky vystavených fotografií. Na obrazovce je tma. Vítr v lhostejných stromech šumí; ševelí opatrně. Tmu proříznou baterky a zmateně zamrkají podlouhlá oka mobilů. Mužské postavy o sebe hystericky zakopávají. Vbíhají udýchaně do obrysů tmavého rodinného domu. Řítí se po schodech do druhého patra. Vrazí do dveří, za kterými se krčí mladá žena.
Čínština ve světlém prostoru středoevropské galerie zní bušivě a řeřavě jako křik modrých strak. Spisovatelka si zacpe uši.

Záběry vidí podeváté. Hranice mezi její realitou a realitou amatérských záběrů se po hodinách rozplývá. Spisovatelka je součástí domu. Je to ona, kdo aranžuje sklepní panenky a protáčí jim údy, kdo vchází za ženou v šátku, obklopenou panenkami.
Žena se na ni věší vší silou, věší na ni svoje muší tělo, jako by si ho Spisovatelka mohla strčit do kapsy a v kapse vynést ven na svobodu, ale jakou svobodu to má ta malá paní na mysli. Nervózně si posunuje šátek do čela, strká Spisovatelce do kapsy listy popsaného, zmuchlaného papíru. Znovu se na ni věší, dere se na ni jako kabát na vytáhlý a kostnatý věšák, věší se na ni a huláká, že už to nevydrží, že se to vydržet nedá. Krásný dům a krásný byt v krásném domě jsou vězením. Nesmí překročit krásný práh, nesmí vyjít na krásnou ulici. Čína je krásný koncentrační tábor s nepropustnou hranicí, Čína je rozkvetlá zahrada, a není to protimluv. Je to dvojí, proti sobě jdoucí gesto radostného přitakávání. Modré straky křičí, chtějí vydávit rezavé tyče a ostnatý drát v krku.

Filip bydlí ve staré zástavbě Města Pekingu, v hutongu. Je štíhlý, má ohnutá záda, blonďaté vlasy, kulaté černé brýle, na zádech černý batůžek a křehké ruce. V nich svírá řídítka kola. Řídítka drhnou o zeď, sloupnou omítku. V těchto místech je klikatá ulička až moc úzká. Vyhýbá se papírovým krabicím, smetí, dužině vydlabaného žlutého melounu, pohozenému roští na zátop. Míjí zaprášená a ulepená kola opřená o šedou zeď. Tady musí zamanévrovat; bicykl vymrští předním kolem do vzduchu, vyšvihne se na zadní jako splašený kůň. Přední kolo dopadne zpátky do prachu, srazí s rachotem prázdný a děravý kbelík s vajgly na dně. Vypadají jako zámotky bource morušového.

Filip je malý kluk, vychrtlé ruce drží jiný kbelík, smaltovaný a modrý. Uprostřed provlečeného drátu má rukojeť vysoustruženou ze dřeva. Filipa budí babička brzy ráno. Filip vystojí ve Městě Moskvě frontu na mléko. Jak se fronta pomalu sune, znuděně drcá hubenými koleny do oprýskaného emailu. Tiskne kbelík na široká záda hnědého kabátu před ním, hlídá zelenočervenou barvu šátku ženy, aby ho jiní vysocí lidí za ním nepředběhli. Kbelík mu ochladí kolena, nárazy brní. Po dvou hodinách čekání má Filip kolena červená. Je na řadě.

Za pultem stojí podsaditá paní v bílé šatové zástěře bez rukávů. V bílém síťovaném čepečku nad zpoceným čelem a s otřískanou sběračkou v neopálené ruce naplní smaltovaný kbelík mlékem. Svaly na paži má nezpevněné, ztvarohovatělou kůži svěšenou, jako by na pažích sušila záclony.

„Tak už padej.“

Svaly na Filipově hubené ruce se napnou, modré žíly vystoupí na povrch. Vidíte, mám modrou krev, tvrdí Filip, když umanutě ukazuje francouzskému tátovi, české mámě a ruské babičce svá zápěstí.

Rukojeť se mu zadírá do dětské dlaně, rudý šlinc pálí. Šourá se. Po několika cupitavých krůčcích vystřídá ruce, aby mu mléko nevyšplíchlo do prachu chodníku. Občas kbelík poponáší oběma rukama. Vypadá to, jako by před ním kbelík utíkal, on ho klopýtavě dobíhá. Občas se musí zastavit, když se mléčný disk rozkolébá divoce a hrozí, že odletí. Občas mu do mléka vítr naplive smítka a listí a smotky chlupů potulných psů. Dřívka plavou v bílém kruhu a s každým krokem mění obrazce na bledém plátně. Vítr plive na mléčnou hladinu varovný vzkaz psaný osudem. Vzkaz tvarovaný krásnými čínskými znaky. Tehdy je Filip rozluštit neuměl.

O třicet let později rovnají Filipovy ruce v čínské uličce překocený děravý kbelík plný vajglů. Ruce se chytnou řídítek, kolo se vymotá z uliček. Vstup do domů s malými dvorky chrání vysoké prahy. Mají potměšilým zlým duchům v přestrojení zabránit vstupu. Poslední ulička ústí na širokou ulici. Na rohu je obchod s buddhistickým zbožím.

Radka Denemarková

Radka Denemarková

FOTO: archív Radky Denemarkové/Tobias Bohm

Spisovatelka si vaří mátový čaj. Otevře dveře na balkon a dívá se na Město Prahu. Balkon je můstek lodi, pluje vzduchem. Spisovatelka se drží oběma rukama zábradlí v šestém patře; vítr vezme hlavu do dlaní, políbí na čelo a spěchá pryč. V oranžových závěsných květináčích roste tmavozelená máta, bazalka, krčí se tymián. Utrhne čtyři lístky máty. Dveře na balkon nechá otevřené dokořán. Vítr vpadne dovnitř, na stole prozkoumá fotografii bez rámečku, odplivne si, fotografii sfoukne na parkety, nakonec s ní prchne. Vší silou fouká do tváře drobné ženy v šátku, která nesmí překročit nízký práh svého krásného domu; fotografie plachtí nad řekou Vltavou, nad Hradčany, výš, výš.
Čeká, až se voda v smetanové konvici s kovovou hubičkou uvaří. Tmavozelené lístky promne mezi prsty, hodí je do bílé buclaté konvice, zaleje horkou vodou, přikryje víčkem. Lístky ve tmě tančí. Počká, až se usadí na dně. Na venkovní chodbě nikdo není. Nikdo tam nestojí. Nikdo není opřený o zeď.

Může byt opustit, kdykoliv bude chtít.

Spisovatelka chodí světem svobodná. Není to svoboda, jak si ji ostatní představují. Je to svoboda osvobozená od všech představ o svobodě. Okolní svět vnímá s odstupem; její soukromí je v hlavě. Do něho nic z toho, co vidí a co slyší černé vrány, nepouští.

Filip zabočí. V slunci nasedne na kolo. Ponoří se do zdivočelého troubení rozpálených moderních aut, do proudů autobusů, rikš, vozíků, kol. Na první křižovatce svítí na přechodu zelená, kterou řidiči zvesela ignorují. Filip ignoruje chodce i agresivní auta, proplétá se mezi rozpálenými plechy.

Je to o síle, ne že ne.

Provoz na ulici houstne. Podobá se křiku hejna modrých strak.

Spisovatelka usrkává horký mátový čaj. Oči otevře, v nich pištění malé ženy v šátku. Na monitoru si pouští záběry, které viděla před několika dny v galerii. Které tajně natočili přátelé malé čínské ženy. Střídá si film se lživým dokumentem, který v těchto dnech o jejím mládí odvysílala ruská televize. Propaganda je kolektivní lež a kolektivní lži nelze vymýtit, jsou převychovatelné. Kolektivní lži nevymírají. Do Prahy v roce 1968 vjížděly nejen sovětské tanky, nikoho se na nic neptaly. Vojáci měli vymyté mozky a věřili, že jedou zachraňovat Prahu před agresí západoněmeckých, revanšistických vojáků.

„No a co,“ napíše jí Filip. „U všech velvyslanectví Města Pekingu stojí dneska vojáci a vůbec nevědí, co a proč a koho a před jakými vetřelci hlídají, ale jsou šťastní, že poslouží vlasti se zbraní v ruce.“

„Už nejsme děti, Filipe. Už bychom se měli chovat dospěle. Víš, kdy je pro mě nejtěžší na sebevraždu nepomyslet?“

„Ne.“

„Když vidím, že člověk je bytost nepoučitelná.“

Krteček v Číně

Krteček v Číně

FOTO: Linda Mikolášková, ČTK

Čajovna se jmenuje Purpurová réva. Není zastrčená, je nezvykle tichá. Před ní si v prachu hraje mladá žena s ušmudlaným dítětem. Její oči se drží Filipovy tváře. Filip opře kolo o zeď a provlékne vidlicemi bytelný zámek.

Na stěnách jsou zarámované fotografie starého Města Pekingu. Fotografie starců s bezzubými ústy a dětsky vykulenýma očima. U jednoho z dřevěných stolků sedí dva muži. Před nimi je na červeném ubruse rozházená syrová bílá rýže. V rozsypaném pevném zrní si někdo psal ukazováčkem. Oči obou mužů se dívají na Filipa. Filipovy oči čtou rýžový vzkaz. Když ho dočtou, jeden z mužů prudkým gestem rýži, ve které je napsáno Cyanopica cyana, smete na zem. Rádce legendárního Žlutého císaře údajně vymyslel čínské písmo poté, co jednoho rána spatřil ve sněhu ptačí a zvířecí stopy. Filip čínské písmo vymyslel poté, co mu na hladině bílého mléka, které opatrně nesl v kbelíku, plavala dřívka. Původ čínského písma sahá k věštebným kostem dynastie Shang v šestnáctém století před Kristem. Na kosti byly vyryty symboly, představovaly slova. Používaly se k předpovídání budoucnosti. Filip nepotřebuje věštebné kameny, Filip svou budoucnost zná. Protože zažil mnoho minulostí. Právě proto se nebojí.

Filipův spis je tlustý. Spotřeboval by úrodu jednoho rýžového pole. Muž napravo je zdvořilý, chvílemi duchem nepřítomný. Jeho prsty si pohrávají se dvěma stejně velkými ořechy. Muž nalevo dotírá, vyhrožuje, z Filipa oči nespouští, jeho hlas láme kosti. Když hlas zvýší a zaduní na celou místnost, Filip zbledne.

Muž napravo ožije, křik utne. Jako důvěrný přítel si přesedne blíž k Filipovi z pravé strany. Ukáže mu ořechy zblízka. Mají ohmatanou patinu, vidíte, sáhněte si, stály celé jmění. Filip povinně prohlíží rýhy. Muž se jimi pyšní, oba ořechy jsou z jednoho stromu, otisky mají totožné. Mužova ruka schová ořechy do dlaně, stáhne se, přesedne si na své místo. Pokyne kolegovi.

Ten se blíží k Filipově kůži, krabatí ústa a muchlá v nich varovná slova.

Je to jemné setkání u lahodného čaje. Nikdo v čajovně si jich nevšímá. Pro Purpurovou révu je trojice neviditelná. Tváře v čajovně jsou šťastné, že se jich rozhovor u stolu se dvěma muži netýká a týkat nebude. Tváře v čajovně vědí, co se děje, a jsou šťastné, protože země vzkvétá, mrakodrapy rostou do nebes, hlavy padají nahoře, to znamená, že spravedlnost dostihne v zemi i ty nejvyšší. Noví politici upevňují moc, sahají po vyzkoušených prostředcích stalinismu padesátých let. Nechají odstranit konkurenty na nejvyšších místech, ministry a úředníky s poukazem na jejich korupci a morální zkaženost. Například. Zmizet může ze dne na den kdokoliv. V krásných provinciích jsou krásné tábory.

Lidé v čajovně mají skloněné oči; zaokrouhlí rty, foukají do čajových misek. Neochlazují tekutinu. Chtějí zvířit čajové lístky. Čekají nehybně, dokud se lístky neusadí na dně. Hledají v nich tvary zvířat a krajin a svých osudů. Dva muži se do čajových misek nepodívají. Tito milovníci čaje se vrhají na druh Xi Shan. A na drahý stříbrný jehličkový čaj, který se pěstuje na ostrově Junshan Dao; zaručuje dlouhověkost. Kdysi se odevzdával jako poplatek císaři. Špičky jehliček vypadají jako světle zelené miniaturní svitky. Muž s drahými ořechy v kapse saka přelije čaj vařící vodou, zhluboka nasaje zatuchlou vůni. Nesleduje, jak stříbrné jehličky ve sklenici stoupají a klesají ke dnu.
Filip musí zaplatit útratu za všechny tři a odejít jako první.

Když vyjde před čajovnu, jeho zamčené kolo tu není. Žena se na něho podívá, odplivne si do prachu. Chvíli jde za Filipem. Ušmudlané dítě jí chybí.

Maovo mauzoleum

Maovo mauzoleum

FOTO: DPA/Christoph Mohr, ČTK

Spisovatelka vstupuje do sterilního prostoru nového letiště Města Pekingu. Oslovují ji naháněči černých taxikářů; křičí, jako by jim slabiky v těle překážely a musely je vyplivnout spolu s hleny a chrchly.

„Jsem tady,“ řekne Spisovatelka Filipovi do telefonu v příletové hale skelného letiště.

„Proč?“

„Protože způsob práce lidského, tedy i mého mozku, orgánu, který vytvořil poezii, Ódu na radost, americkou listinu lidských práv, nacistické koncentrační tábory, bolševický gulag, toustovač a mobil, je krajně záhadný. Když nemůžu v noci spát, spřádám o tom celé fantazie. V Praze nespím.“

Jde do metra, které je čisté a nové, postavené před lety kvůli olympiádě. V každém z vagónů bliká obrazovka s telenovelou; srdnatí Číňané masakrují a podřezávají nepřátelské Japonce. Jsou to jednoduchá schémata, příběhy pro dospělé děti.
Spisovatelka vyleze z podzemních chodeb. Kouří, čeká na Filipa. Stmívá se. Okna vysokých mrakodrapů blikají do noci; baterky vysílají do tmy marný signál.

Filip ji vyzvedne, pomůže jí s kufrem.

„Nemusíš o tom psát hned knihu.“

„Nevím, jestli napíšu knihu. Ale jestli ji napíšu, tak proto, aby se to nestalo znovu, jak praví klišé. Napíšu tu knihu, protože je téměř jisté, že se to znovu stane.“

„Já vím.“

„Ale přece, Filipe, nejsem jen součtem své minulosti. Můžu volit a nést důsledky, i když to nejsou vždycky ty, které jsem předvídala.“

„To ale neznamená, že se ti to musí líbit.“

„Já vím.“

„Žádný problém není vyřešený, dokud není vyřešený správně. Jsi schopná zmáhat svět slovy.“

„Jsem. Ale co jsou slova bez činů.“

„Stejně nevím, proč jsi tady,“ řekne Filip těžkému vzduchu před sebou a nasadí si na ústa bílou roušku. Jako by si nasazoval roubík nebo kyslíkovou masku.

„Jsem tady, protože v Čechách zapomněli, že krtek je slepé zvíře,“ křičí Spisovatelka do křehkých zad. „Zmítám se na řetězu, kterým jsem ke svému jazyku a ke své zemi a ke svému pohlaví a ke své době připoutaná. A mám ráda kaligrafii a mám ráda čínské umění a viděla jsem tuhle výstavu.“

Spisovatelka vytáhne z batohu fotografii mladé ženy v šátku. Filip se podívá na snímek a pokrčí rameny.

„Kdyby se tě někdo ptal, tak se nevídáme.“

„Cože?“

Spisovatelka chodí Městem Pekingem. Vydá se na Tiananmen, náměstí Nebeského klidu. To je její náměstí. Sem se rozlila náměstí roku 1968. Tankům to netrvalo dlouho, dvacet jedna let, jedou bez zastávky. Spisovatelka se rozhlíží mezi zátarasy, kde se potulují hordy krásných tajných policistů v civilu.

Stála na malém náměstí, kde se později zapálil Jan Palach stejně, jako se zapalují tibetští mniši na protest proti čínské genocidě. Stála proti tanku a vysvětlovala ruštinou nevysvětlitelné. Jiná studentka, která mohla být její dnešní dcerou, stála na velkém náměstí proti tankům a opakovala věty, které napsali v daleké zemi a které vzala za své, jednoduché věty o moci bezmocných.

Spisovatelka se dnes nedokáže zapálit jako živá pochodeň. Nedokáže nabídnout své tělo tankům. Brání slova v ošatce. Slova, která podvádějí sama sebe, protože je v její zemi dnes považují za veteš.

Bílou roušku a černý baťůžek odloží v kanceláři. Zařadí se do spořádané fronty Číňanů na severní straně. Má pocit, že je na pohřbu. Někteří mají v rukou žluté papírové květiny. Panuje uctivá atmosféra. Žertování se trestá.

Maova mrtvola leží v křišťálové rakvi. Je zahalená rudou vlajkou proletariátu. Tváře už nemá tak lesklé jako na plakátech; když byla na obraze tvář příliš světlá nebo nevýrazně šedá, malíře zabili. Jen barva červeného, lesklého jablka je tvář zdraví.

Každé ráno Maovo tělo mechanicky zvedají z mrazicího boxu.

Zmrzačená a vydlabaná těla klidu po smrti nedojdou. Ale jak je to s duší těl, která jsou nabalzamovaná a nejsou pochovaná? S duší těl, která hlídají hrůzostrašní strážci hrobek jako z období Tang.

Město mizí v mléčné mlze. Vrcholky výškových budov vidět není. Na město usedá kouřový mrak, omotává si budovy. Lidé jsou zpomalení, nasazují si roušky. Spisovatelka je malátná, jako by jí smog ušima nalezl do hlavy a ochromil ji. Mauzoleum na obřím náměstí vypadá jako školní tělocvična, zásady feng shui při stavbě záměrně ignorovali. Mao si přál být zpopelněn. Franz Kafka si přál, aby spálili jeho rukopisy. Mrtvý Mao zpopelněn nebyl. Stal se součástí boje o moc mezi nástupci. V roce 1980 Deng Xiaoping opatrně prohlásil, že mauzoleum být postaveno nemělo. Nikdo se neodváží říct, že by mělo být zbouráno.

Strýček Mao

Strýček Mao

FOTO: ČTK

Nikdo nechce balzamovat pravdu. Balzamují strach. Jemu se klaní dlouhé fronty před mauzolei celého světa.

Spisovatelka je den ze dne zamlklejší. Nejí. Zvuky města neslyší, davy lidí nevidí. Straka modrá marně křičí nad její hlavou, marně na sebe upozorňuje. Spisovatelka se stydí; neví, co je to za stud a odkud se bere. Je to stud za všechna ta staletí, kdy tu před ní chodili jiní Evropané a Evropanky s nadějí, že budou kolonizovat zbytek světa. Je to stud za všechna ta staletí, kdy se Čína kulturně rozvíjela a izolovala a dnes se rozpíná s nadějí, že bude po evropském vzoru zbytek světa kolonizovat zase ona. Kolonizace má podobu nákupu. Cena je pevná; nikdo nesmlouvá.

Opouští mauzoleum, poškrábe se za levým uchem. Když vietnamští technici balzamovali Maovo tělo, tak mu upadlo levé ucho. Museli ho přišít. Do tohoto arogantního ucha se roky šeptala a předčítala udání. Už nechtělo nic slyšet.

Mauzolea jsou zvláštní odnoží muzeí voskových figurín. V Muzeu čínské revoluce stojí voskové modely komunistických hvězd; kurátoři nervózně a celí zpocení pobíhají a přikládají levé ucho k podlaze. Musejí slyšet trávu růst. Musejí měnit historii podle nejnovější stranické linie. Přepisují nejen přítomnost. Vláda považuje svobodný přístup k informacím za hrozbu, vybudovala vlastní firewall, omezuje přístup na politicky citlivé stránky; novodobá velká čínská zeď. Jak je firewall nastaven, se mění podle nálady vlády a podle akcí, kde chce vláda budit dojem, že poddané neutiskuje. V chrámech si bohy usmiřují mračny kouře z vonných tyčinek nejen na Nový rok.

Za kulturní revoluce bylo muzeum zavřené dvanáct let. Písmo je v Číně výtvarným uměním, jinak by se nenadechlo.

Z toho věčného přepisování.

Je to oáza. Byla by to oáza všude na světě.

U Filipa v hutongu. Mezi knihami a jeho přáteli. Kde je vzdělanost samozřejmostí, diskuse rozhovorem. Plní žíznivou duši jako bezedný pohár. Tito lidé pracují, ale neslouží, a když slouží, tak neposluhují. Tito lidé žijí. Spisovatelka se rozhlíží, vidí tváře zabrané do hovoru, tváře, které se namáhají přemoci jazyk, napnout luk, jenž má vystřelit slovo, které trefí do černého. Duše, ano ano, duše.

K Filipovi přichází manželský pár. Jednoho dne muž přijde bez ženy; špitají si s Filipem. Je to lékař. Otec dívky, kterou popravili. To otce ani matku nepřekvapuje a nezaráží, i když dívka byla jejich jediná dcera; víc dětí mít v rámci politiky jednoho dítěte nemohli. Dívka si za to podle nich mohla sama. Napsala příteli zamilovaný dopis, kde se pozastavila nad tím, že v zemi mizí lidé. Přítel se lekl. Odevzdal pálivý dopis manažerovi firmy, kde pracoval.

Manažer dopis předal policii. Policie dopis vrátila dívce; dopis a dívka se sešly ve vězení, v cele, kam byla odsouzena na posvátných devět let. Dívka si nedala pokoj ani tady, psala další sesterské a bratrské dopisy, se sílící a chytrou naléhavostí, na některých místech citovala slova z knih, které jí věnoval Filip. Na dopisních obálkách stála zakázaná slova jako „velvyslanectví“. A další slova, kterých se policejní stát paranoidně bojí, slova jako „USA“, „Francie“, „Německo“…

Muži a ženy stáli kolem hromádky bílých obálek nadepsaných ženským písmem.

Nepřevychovatelná, napsali verdikt krásným písmem na její složku.

Otec se usměje na Filipa i na Spisovatelku.

„Tomu všemu rozumím. Když je někdo nepřevychovatelný, musí se ho společnost zbavit. Za kulturní revoluce se táta zbavil svého táty; děda byl taky nepřevychovatelný. Děda překážel, ukopali ho.“

Dívka tím, že nemlčela, dokázala, že je nepřevychovatelná. Je to zbytečný luxus živit nepřevychovatelné tělo. Byla odsouzena k trestu smrti. Popravena. Tomu otec taky rozumí.

„A čemu nerozumíte?“

„Proč mi nechtějí vydat tělo. Chci ho řádně pohřbít.“

„Snad má vaše dcera taky jméno, ne.“

Filip vezme Spisovatelku jemně za loket a u dveří jí do levého ucha pošeptá.

„Počkej v čajovně.“

„Takže mám psát o výstavách panenek.“

„Já tě do prdele jen chráním.“

„Před čím?“

„Před pravdou.“

„Mám lhát?“

„Když nebudeš lhát, tak tě pravda zahubí.“

Spisovatelka se rozesměje, směje se tak, že se smíchy zalyká. Směje se a ucukává, aby nemusela řvát.

„Nesměj se. Ty jsi taky nepřevychovatelný fracek.“

„Oba jsme nepřevychovatelní frackové, Filipe. Jsme ořechy z téhož stromu.“

Filip se vrátí, nalévá do sklenic směs zázvoru a červené řeky.

„Proč je tady?“ zeptá se muž Filipa.

„Protože v kostech staré Evropy praští. Chce z odstupu vědět, co může očekávat a jaké jsou vyhlídky.“

Lidé jsou pověrčiví. Věří jeřábům, zlaté barvě, číslovkám, drakům, červeným razítkům. Červená razítka jsou znamením moci. Filip obstará červená razítka. Červená razítka otevírají dveře márnic. Dívčino tělo rodičům za Filipovy asistence vydají, aby ho rodiče pohřbili v rodném městě. Filip stojí nad tělem; tuhnou mu oči. S námahou zdvihne fotoaparát. Tělo má hladkou pleť a tmavé dvorce bradavek. Filip fotí ránu. Jedna je uprostřed čela. Druhá v hrudi. Ukáže na prázdno.

„Prázdno po ledvinách,“ řekne klidně otec. Nasadí si brýle, ránu si zblízka prohlédne. Pochválí profesionální řez, provedený těsně před popravou.

Pekingské náměstí Nebeského klidu v roce 1989

Pekingské náměstí Nebeského klidu v roce 1989

FOTO: Profimedia.cz

Spisovatelka stojí nad fotografiemi, jako by jí znemožňovaly si sednout. Dívá se na voskovou tvář. Tváře si v Číně chrání před sluncem. Opálená tvář je tvář venkovanů, tvář spodiny, lůzy, želvích vajíček. Vyvolení mají alabastrovou tvář bez stopy líčidel.

Spisovatelka chce mluvit s rodiči o samotě. V jejich prostředí.

„Dáš mi jejich adresu?“

Filip píše čínské znaky; pták letí nad hladinou, nohama drhne o vodu. Tabulky vrší na sebe.

„Co ještě?“

„Adresu k tátovi do práce.“

„Pošlu s tebou čínskou Američanku, aby ti tlumočila. Studentku. Jmenuje se Jinlian.“
Obejmou se. Drží svá těla v místech, kde dívčino tělo zařízli. Spisovatelka vláčnými pohyby napíše českou abecedu. Svitek vystaví dešti, který ho olízne. Slzy tečou, mají důvod.

Lístky do vlaku si na Filipovu radu koupí několik dní předem. Vlaky jsou přeplněné. S Jinlian vyhledají město, které tu považují za maloměsto; má jen šest set tisíc obyvatel. V domě dívčiných rodičů čekají v davu před výtahem, za sebou stíny stínů. Je poledne. Dovnitř se hrnou pracovníci firem horních poschodí, tlačí se a cpou. Někteří hůlkami z umělých misek dojídají nudle a houby a plátky masa. Spisovatelka couvá, bojí se o svůj dech, o své oči; kolem se kmitají ostré lokty a špičaté hůlky. Vidí, jak se zavírají dveře; v nichž trčí ruka, která drží tácek s nudlemi.

Ve dvacátém druhém patře už manžele nenajdou. Byt je obsazený jinou rodinou. I tady se u výtahu množí lidé, čekají; tentokrát dolů sjíždějí uklízečky. Zastavují v každém patře a snášejí odpadky; v kabině výtahu se pak nedá dýchat, Spisovatelka zvrací na ulici a nikomu to nevadí. Neexistuje.

Vypláchne si pusu. Vyhledá nemocnici, kde pracuje dívčin otec. Je tu hřmot, ze sálu odvážejí tělo, kolem se hemží příbuzní. Jinlian se ptá mladého lékaře, kde najde… a ukáže tabulku s Filipovým vratkým písmem. Mladík zamíří prst ve směru davu. Sjede s nimi výtahem. Usadí je ke stolu, muže za nimi pošle.

U stolu ve sklepě nemocnice mluvit můžou. Dívčin otec má kamennou tvář.

„Mohla si za to sama.“

„Přece byste se měl bránit a vyšetřit, kdo ji zabil a zbavil ledvin.“

„Mohla si za to sama.“

„Je to vaše jediné dítě. Teda bylo…“

Muž jim nabízí pečené arašídy a černé vejce.

„Mohla si za to sama.“

„Můžeme přijít na pohřeb?“

„Už jsme ji pohřbili.“

„Kdy!?“

„To je věc rodiny. A tím je to celé skončené.“

„Kde je pohřbená?“

„Mimo město.“

„Ale… Mohli jsme se dovolat u mezinárodních soudů.“

„Chtěli jsme pohřbít tělo jen proto, aby ji nezneuctili po smrti.“

„Už ji zneuctili.“

„Ne. Byla panna.“

„A co její přítel?“

„Nevím.“

„Dáte mi jeho jméno a adresu?“

„Ne.“

„Přece vidíte nebo cítíte, že se jí někdo zastat musí.“

„Nechte ji na pokoji. Mohla si za to sama.“

„Vy přece víte stejně dobře jako já, že ji ani neuspali. Že jí do těla řízli při plném vědomí.“
Muž klidně jí. Už se na Spisovatelku ani na Jinlian nepodívá. Spisovatelka se zdvihne a má pocit, že nese na zádech skálu ze žuly, kterou musí vybalancovat do posledního patra. Stačí na několik století izolovat vzácnou zemi. Stačí jejím lidem jedno století vymývat v autoritářském režimu mozek a naučit je skupinový tanec loajality. A naočkovat bacil hospodářského zázraku sobeckých a izolovaných jedinců euroamerické civilizace. Kopírují konzum západní společnosti. Mezi vším tu zeje propast. Která se nejmenuje propast.

S rachotem se na zem snášejí slabiky z ostnatého drátu. Slova jako třídní boj, diktatura proletariátu, komunismus, kulturní revoluce, revanšismus, socialismus, kapitalismus. Zrezivělé harampádí. Vyčichlá slova, která dneska nikdo nepotřebuje. Slova, kterými černou vránu k prasknutí krmili ve dvacátém století. Vydáví je. Po celé zemi se hromadí skládky drnčivého odpadu.

Mladá těla obcházejí bleší trhy, ruce se hrabou v zrezivělém šrotu. Na rozkládacích rybářských stoličkách pyšně posedávají a rokují diktátoři, relikty komunistické minulosti, novodobí koboldové, kteří spolupracovali v ekonomických ústavech s KGB a kteří oprávněně považují Čínu za stabilizovanou společnost, protože když se lidstvo potácí mezi anarchií a tyranií, je tyranie menším zlem. S večerem skupiny starších cvičí yangkou, tanec loajality, nejoblíbenější tanec předsedy Maa, který se před desítkami let všichni obyvatelé Číny učili povinně.

Mladá těla je s úšklebkem míjejí. Slova převracejí štítivě v prstech, netuší, k čemu jsou dneska dobrá. Vyplivnou je jako prázdná slunečnicová semínka bez chuti a bez zápachu. Žluklá slova se k ničemu a k nikomu nehodí; jejich střih a míry vyšly z módy.

Snem mladých těl je mít cenu diamantové partie.

Diamantovou partií je bohatý muž nebo bohatá žena s americkým pasem. Do komunistické strany jsou přijímáni jen bohatí podnikatelé. Snahou je, aby strana měla co nejméně členů. Je to výlučný klub boháčů. Bylo to někdy jinak?

Cyklista v Pekingu

V Pekingu

FOTO: ZUMA / Tpg, ČTK

Spisovatelka na bleším trhu sedí sama opodál. Celý svět se směje.

Na bambusové rohoži trpělivě přebírá vykastrovaná slova. Některá omývá, důkladně čistí a pulíruje. Lidská práva, demokracie, důstojný život pro každého, humanismus, duše. Jaké slovo má použít pro demokracii zredukovanou na byznys. Lidský život nic neznamená. Lidské soukromí nic neznamená. Pravda nic neznamená. Soucit nic neznamená. Vlídnost nic neznamená. Odvaha disidentů nic neznamená. Solidarita s lidmi na okraji a uprchlíky nic neznamená. Nová totalita vysává a kastruje duši Evropanů i Číňanů stejně.

Stará řeč nedokáže vystihnout to, co tu vzniká. Stará řeč je k nepotřebě. Spisovatelka potřebuje novou řeč. Nejprve se zbaví té staré.

Komunistická skupinová tvář nezná slovo ; zná slovo my. Kapitalistická skupinová tvář nezná slovo my; zná slovo izolované a sobecké .

Čína je hot pot, kotlík, v němž si každý uvaří kousky masa, hub a zeleniny po svém. Třeba s pálivou sečuánskou příchutí. Hrst chilli zostří chuť.

Spisovatelka chce znát jméno dívčina přítele, který předal dopis nadřízenému ve firmě. Chce mluvit s prarodiči, chce… Je to jako honit stíny. Straka modrá ji popadne za ramena a přenese na hory Wutaishan, aby si Spisovatelka poslechla vítr, protože nic jiného v této zemi není skutečné. Spisovatelka má pocit, že ji přikovali ke skále. Dravci jí z těla rvou vnitřnosti.

Dotírá na Jinlian, která se chce vrátit do Města Pekingu.

„Máš americký pas.“

„No a?“

„To je moje naděje, to je meč, jiný v ruce nemám.“

Jinlian otráveně vzdychne. Otráveně zjistí, kde pracuje dívčin přítel. Pozvou ho na oběd. Zase sedí u stolu, tentokrát kolem horkých kotlíků. Jídlo je náboženství. Namáčejí do vroucí vody kusy masa a zeleniny. Mladík mezi sousty řekne: „Mohla si za to sama. Odsoudili ji podle platných zákonů. Byla nepřevychovatelná. Narušovala současnou linii přátelských vztahů Číny se zbylým světem. Popravy už nejsou naštěstí veřejné. Byznysu to nedělalo dobře.“

Spisovatelka si nabírá pálivé sousto a představuje si, jak píše na milovaném ostrově Amrum a poslouchá jazzpiano, které se ozývá z domu. Je léto a na stůl usedá racek; čeká na zbytky ryb od snídaně. Spisovatelka píše v rytmu improvizací Cornelia Claudia Kreusche. Píše a zpomaluje, improvizuje a musí udržet tok a strukturu, musí se soustředit celým tělem, proto píše rukou do sešitu, kroutí se a bolí ji ruka a křeče jí bolí a bolí záda, poposedává, ale musí udržet myšlenku, jinak myšlenka uletí nebo se odplazí jako pára nad hrncem.

Spisovatelka píše, i když dým polyká celá města a hoří a nikdo oheň nehasí, protože i oheň má znát svého pána a někomu patřit, a když oheň nikomu nepatří, co s ním. Spisovatelku pálí oči z ohně a dýmu, kašle, ale tužku nepustí, protože kdyby ji upustila, shoří a její slovo s ní. Život není improvizace. Život je neviditelný zákon. Co dnes zaseješ, za tři sta let sklidí někdo jiný.

Spisovatelka se dívá na mladého muže, jak polyká. Neposlouchá ho. Cyklus a vzorce staré Evropy pro ni končí tady, na tomto místě. Končí sny nadřazeného bílého muže, který ovládá svět a povyšuje se nad ním. Ale co začíná? Co začíná, když slova jako lidská práva jsou odsunuta do království anarchie a slovo láska na stránky knih náboženských fanatiků.

Mysl je čistá a uvolněná, myslí provívá čerstvý vánek.

Minulost vyklepe z okna jako starou prachovku. Ve Městě Pekingu promluví dlouze s Filipem o tom, jak v její zemi koboldové a jejich rádcové rokují o tom, jak Evropu udržet, mluví, jako by Evropě hrozil nájezd hord barbarů, jako by byla nutná mobilizace, nejraději by z Evropy udělali další město duchů. Přitom jde o pohyb lidí a národů tak, jak existoval vždycky, zeměkoule patří všem, lidé utíkají před válkami a odcházejí za nadějí. Koboldové by nejraději Evropu odtrhli, aby byla ostrovem, aby byla prámem, na jehož okrajích by stáli vojáci se samopaly a bidly by odstrkovali těla, která plavou a už nemohou a chtějí se prámu zachytit a nedostanou šanci. I když se zachytí, přesunou je na jiný prám a odešlou do neznáma. Koboldové dávají najevo, že se blíží polozvířata. Polozvířata je slovo, které Spisovatelka slyší od těchto pánů nejčastěji. Když se opijí, mluví tak o všech kromě sebe. Polozvířata, co neumějí anglicky. Nechápou, že to oni jsou v pozici jazykové menšiny, to oni by se měli naučit cizí a lidský jazyk.

Koboldové a jejich muži rokují o tom, jak vyřešit, aby Evropa neztratila tvář. Rokují o tom muži bez tváře.

Spisovatelka sedí u Filipa. Pije pivo. Jinlian pije víno. Filip pije vodu a obě pozoruje.

„Bůh ví, co ta holka provedla. Pro nic za nic by ji určitě nepopravili.“

„Tak ať nám to řeknou.“

„Tvoje starosti bych chtěla mít.“

„Já bych chtěla mít ty tvoje. Někdo má její ledviny.“

„Ježíšmarjá, budeš pátrat po ledvinách.“

„Jo.“

„Ale beze mě. Tlumočila jsem ti jen kvůli Filipovi. Je to jejich volba, jejich problém. Režim provokují úplně zbytečně.“

„Chtějí svobodné volby.”

„Kamarád říká, že chtějí svobodně volit jen proto, aby na sebe upozornili Západ a prodávali víc svoje věci. Ai Weiwei? Všimla by sis toho, kdyby neměl nálepku disidenta. Prodával by?“

„Sebrali mu pas.“

„K čemu to disidentství vlastně je?“

Spisovatelka náhle mluví nezvykle tiše. „Potřebuju, abys mi tlumočila. Nic víc. Naposledy.“

Filip promluví, ignoruje Jinlian. „Je to pořád stejné. Jako když jeli André Gide nebo Jean-Paul Sartre do Sovětského svazu, kde jsem stával ve frontách. Jako když jezdili do socialistického Československa a říkali, tady je ale krásně.“

Jinlian už jen sedí a upíjí a dlouze pozoruje Spisovatelku a Filipa. Nechápe, o čem se ti dva tak vášnivě přou a o čem to vlastně diskutují a proč. Za lepší svět se nebojuje, za lepší svět se žije. Pomyslí si, že je to generační záležitost. Nebo špatná karma středoevropské země, se kterou jsou oba spojení. Že se někdo z jejích předků odněkud do Ameriky přistěhoval, ji nezajímá. Ona Američanka je. Přestává Spisovatelku vnímat a těší se, až zajde v Pekingu do baru k Suzie. Ryba se čínsky vysloví stejně jako nadbytek.

Yanjing znamená Vlaštovčí hnízdo. Yanjing je původní název Pekingu. Straka modrá se nehne z místa. Za úsvitu vzlétne nad velké náměstí. Na sochu Maa šplhají dvě postavy. Chtějí zvládnout Mount Everest. Je to výšlap, který začali o půlnoci. Jsou v polovině cesty. Dvě maková zrna se šplhají po paži, vyškrábou se na rameno. Když vyjde slunce, začnou se na úpatí sochy rojit mravenci; desítky, stovky, tisíce, statisíce, milióny. Dvojice na hlavě sochy, která má podobu velkého ořechu, se objímá. Je dívka a je to chlapec. Když se obejmou, postříkají se navzájem tekutinou a rozbalí draka. Jeho ocas tvoří dlouhý kaligrafický nápis. Dvojice škrtne zapalovačem a vzplane, chytne se za ruku a skočí. Za nimi vlaje ocas draka, který stravuje sám sebe, všechny stravuje plamen. Drak plachtí dlouze dolů.

Mravenci na úpatí sochy se rozutečou. Znovu se seběhnou, aby sebrali a odnesli a zametli zbytky draka, kterého tvořila dvě lidská těla.

Spisovatelka si vymyslí, že shání orgány pro záchranu táty, tomu tady rozumějí, rodina musí držet pohromadě.

Jinlian jde zatelefonovat Filipovi.

„Musíš ji zarazit.“

„Tu nic nezastaví.“

„Já tímhle končím.“

Běhají mezi nemocnicemi a záchrannými vozy. Všechno je nepřehledné, nikdo nemá čas, jedna čínská čtvrť vedle druhé a každá má svá psaná i nepsaná pravidla; hlavně ta nepsaná. Pobíhají od jednoho k druhému, nikdo jim nerozumí. Jinlian otráveně tlumočí, ale všechno je marné, dokud se k nim před záchrannými vozy nepřišourá se špinavým, modře smaltovaným kbelíkem kluk, který myje auta; v kapse má zastrčené dva mobily.
Spisovatelka mu nabídne cigaretu. Kouří a mezi řečí o jídle se kluk zmíní, že jestli potřebují transplantaci ledvin, tak na to je tu odborníkem jiná firma, tradiční čínská medicína, vede se jim dobře, uzdravili manželku provinčního císaře, ledviny jí selhávaly, firma to zařídila a mají teď hodně zakázek. Existují záchranné služby, které se specializují na jednotlivé orgány a zaměstnávají specialisty, firmy na játra a na srdce a na žaludek, na všechno, všechno se dá u nás koupit, řekne pyšně kluk a chce provizi a nastaví kapsu, kam mu Spisovatelka vsune smotek bankovek. Kluk popadne kbelík a špinavý hadr, v koutku svraštělých úst hoří dvě cigarety, které dostal.

„Brzy už bude platit zákaz kouření,“ řekne loudavě. „Je dobrý stihnout všechno včas.“

Dějiny obracejí nové stránky. Jenomže je píší starým jazykem, jehož slovník je omezený.
Spisovatelka si před spaním promítá na zeď fotografii. Slavná fotka, kde stojí osamělý muž před nekonečnou kolonou tanků. Ten muž dnes nestojí jen před kolonou čínských tanků. K tankům se připojila těla v oblecích a kravatách, zvedají varovně ukazováček; tiše a všemi jazyky světa domlouvají, nekažte nám náš svět, o co vám vlastně jde, kdo to seje vítr.

Spisovatelka se s Filipem opije alkoholem z baňaté lahve, v níž jsou naloženi hadi. Jde bosa betonovým náměstím. Metá kamení na straku modrou a křičí, že komunismus je strašná mrdka a lidi s vymytými mozky jsou polozvířata kdekoliv na světě, je jedno, jestli jezdí na kole nebo v BMW nebo létají v soukromém letadle, že kapitalismus a demokracie, kterou jsme my, ne oni, zredukovali na byznys, jsou ještě větší mrdky, protože tolerují i tenhle zasranej komunismus. Spisovatelka nadává Evropě, my jsme mrdky, protože jsme je to naučili a u nich má všechno jenom jinej a větší rozměr, pořád se ještě chovají jako vzorní žáčci, pořád se od nás všechno učí, čekají pochvalu za olympijské hry, dostali ji, volá na největším betonovém náměstí světa.

Přibrzdí vůz rychlé zdravotní záchranné služby.

Všichni natáčejí a fotí jako o závod ženu v květované sukni, jak klopýtá vylidněným náměstím. Vidí ji, jak leze po čtyřech. Vidí, jak se od protějšího davu přes protesty ostatních oddělí Filipova postava s rukama nad hlavou a skrčené tělo běží minovým polem bez min, lehá si vedle květované sukně a něco jí šeptá do ucha, z těla vytáhne paže a za ně táhne těžký žok, na který se na konci slétnou postavy, žok položí na nosítka a napojí na hadičky a strčí do dlouhé sanitky jako do skříně.

Spisovatelka zmizí. Na Filipově tlusté složce se objeví poslední razítko Nepřevychovatelný.

Válka vrány černé a straky modré trvá. Vrána černá strace modré vyklove oči, protože tyto lidské oči svědčí o všem, co za poslední staletí viděly. Spisovatelce vrazí do očí dvě hůlky.

Ořechové oči z nefritu dostane manželka ministra v jedné z provincií.

Straka modrá poletuje s křikem mezi stromy v parcích Města Pekingu i v okolních lesích. Pohybuje se jenom v hejnech. Má černou hlavu a dlouhý modrý ocas, kterým kormidluje let. Při přistání ho rozevírá jako vějíř zakrnělých pavích per pastelové barvy. Její křik je chřestivý. V hrdle se jí lámou rezavé tyče a drhne o ně ostnatý drát. Jakmile se drát dotkne křehké kůže, straka modrá zařve, jako by kastrovali budoucího eunucha. Svoje území si hlídá, křik je to trýznivý. Zaplatí očima za všechno, co jí bylo a je a bude souzeno vidět. Existuje život a existuje smrt.

Existuje taky neživot.

Přitom není sentimentální. A nepatří k sobcům a elitářům, kteří si pro sebe svět přisvojí jako pohodlné místo a i lidské charaktery berou z té nejlepší stránky. To jsou ideály, které plynou z pohodlnosti, kvůli kterým nemají božstva vod a božstva pevnin a božstva nebes ani ponětí o tom, jací jsou lidé ve skutečnosti.

Ve Městě Pekingu se zahnízdila a rozmnožila černá vrána. Černá vrána je slepá, vymyli jí mozek. Válka mezi černou vránou a modrou strakou už začala. Čína je koncentrační tábor s nepropustnou hranicí, Čína je rozkvetlá zahrada, a není to protimluv. Je to dvojí, proti sobě jdoucí gesto radostného a pragmatického přitakávání.

Eunuchy vybírají ve věku šesti let z nejchudších rodin. Chlapecká těla za rok nebo dva vykastrují. Cizí sémě neohrozí žádnou z císařoven, ani žádnou z císařových konkubín. Jen dospívající císařové se na tělech eunuchů pro budoucí mileneckou roli cvičit můžou.
Rodina odňaté přirození pečlivě zabalí a uschová do hedvábného váčku mezi sušené bylinky. Chlapec se zatím v císařském paláci Zakázaného města učí zvládat domácí práce. Nejspolehlivější císařovi služebníci dostávají od čtrnácti let za odměnu stříbrné mince. Posílají je pravidelně domů rodině. Intrikami znuděným konkubínám zpívají vysokými hlásky. A vybranou dívku z harému k císaři se soumrakem přinášejí na zádech, protože chůze na zdeformovaných malých nožkách pro ni není snadná; dětská noha na dospělém těle je znamínkem krásy.

Eunuch bude po smrti pohřben na zvláštním hřbitově za hranicemi rodného města. Odděleně od rodiny. Ale je pochován „celý“, s povadlým mužstvím. Které se roky scvrkávalo mezi bylinkami v hedvábném váčku. Podle konfucianismu zmrzačení těla poškozuje duši. Eunuchovo tělo se po smrti symbolicky scelí, jinak by lítostivá duše nedošla pokoje, nepřestali by na ni dorážet potměšilí zlí duchové; chybějící části těla se znovu potkají.

V dvacátém prvním století mladé muže a ženy odsoudí k trestu smrti a zbaví je vnitřních orgánů. Nejen na prodej. Straničtí představitelé ve velkých městech i provinciích mají rodiče. Tito rodiče stárnou, opotřebované orgány napadají neodbytné nemoci a rodiče stranických představitelů i těla samotných funkcionářů a úředníků si zaslouží delší život, jako si ho zasluhovali císařové. Pro rodiny eunuchů bylo synovo přijetí k císařskému dvoru poctou; obětovali synovo mužství božstvu.

Eunuši byli zakázáni v roce 1924.

Auta jezdí dnes.

Než jsou odsouzení mladí muži a mladé ženy popraveni, objeví se nablýskaný automobil zdravotní záchranné služby s tmavými skly. Mladá těla neuspí. Pološíleným obličejům vrazí do úst roubík. Obratné ruce, vyškolené na předních západoevropských a amerických univerzitách, z těla odborně vyříznou ledviny nebo játra nebo srdce; Hippokratova přísaha přestává platit s přejezdem hranic. Auto zmizí. Hlas čte nad zmrzačeným tělem rozsudek. Ležící, vybrakované tělo popraví kulka. Míří doprostřed čela. Ledviny nebo játra nebo srdce nebo jiné orgány žijí dál; povýšily do kasty vyvolených.

Vydlabaná těla jsou pohřbena. Jejich lítostivé duše pokoje nikdy nedojdou. Existuje život a existuje smrt.

Existuje taky neživot.

Ve slovanské mytologii jsou převtělením neklidných lidských duší vlaštovky. V Číně jsou převtělením neklidných duší zemřelých straky modré, kterým vrána černá na sklonku života vyklove lidské oči.

Radka Denemarková
K nejznámějším dílům autorky (1968) patří dokumentární román Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla (Host 2008, Litera za publicistiku), romány Peníze od Hitlera. Letní mozaika (Host 2006, Litera za prózu, Usedomská literární cena) či Příspěvek k dějinám radosti (Host 2014). Je také dvorní překladatelkou nobelistky Herthy Müllerové (Litera za překlad knihy Rozhoupaný dech).

KHER
Neziskové nakladatelství KHER se snaží dlouhodobě podporovat rozvoj literatury Romů. Vydává e-knihy romských autorů, ale i díla odborná či popularizační, soustředí se také na orálněhistorický výzkum. Aktuálně chystá k vydání odbornou publikaci věnovanou textům romského písňového folklóru. E-knihy z produkce Kheru si můžete zdarma stáhnout na kher.cz.