Musel to být nepředstavitelný šok. Sedlák, co nevytáhl paty z rodné vesničky, dostal povolávací befel. Krajina tehdy ještě nebyla prošpikovaná silnicemi, automobil v životě neviděl, ani vlak, a najednou se ocitl ve městě v kasárnách; pár dní drilu na buzerplacu a záhy nato mu místo skřivanů nad hlavou hvízdaly šrapnely a rachotila děla.

Když rozhořčený novinář Josef Logaj sepsal v roce 1921 knihu Oběti, věnovanou českým legionářům popraveným v Itálii, měly být fotografie jeho spolu bojovníků visících na šibenicích nebo na stromech u cesty obžalobou rakouskouherské monarchie a války jako takové. Udýchaní pěšáci s bodáky na flintách běžící na zteč. Sapér zasažený střepinou granátu hroutící se k zemi. Mrtvé cáry těl na ostnatých drátech. Dneska tyhle fotografie působí jen jako něco zajímavého a kuriózního. Jako by to už nebylo z našeho světa. Čím to je? Že jsou černobílé? Při pohledu na fotografii zajatce Islámského státu v oranžovém hábitu a jeho uťatou hlavu v tratolišti červené krve se mi pokaždé úzkostí stáhne žaludek. Nebo snad máme kdesi v podvědomí, že i kdyby nešťastníci z první světové války nepadli v bitvě, byli by teď už mrtví tak jako tak?

Editoři Pavla Horáková a Jiří Kamen, kteří už dřív spolupracovali na rozhlasovém projektu Polní pošta, na to šli každopádně jinak než kdysi Logaj. Fotografie v jejich knize Přišel befel od císaře pána nejsou nikterak brutální, jde o koláž sofistikovaně poskládanou z korespondence, c. k. nařízení, agitačních plakátů, článků v tisku. Nebo školních diktátů: Naše srdce planou k posvátné osobě vladaře vřelou láskou a neskutečnou úctou. Vděčnost k trůnu zachováme až do hrobu. Běda dítku, které ůctu a trún ještě opatřilo kaňkou!

Nosnou páteř knihy tvoří příběhy hned několika vojáků, jak se vynořují z jejich vlastních zápisků a deníků. Ačkoliv je mezi nimi spisovatel Jan Herben, ani u něj nenajdeme žádné beletrizování. Strohá fakta zaznamenaná špačkem tužky do notýsku kdesi v podmáčeném zákopu.

Z deníku Bohumila Sperlinga: 11. ledna Mám celý den volno. Hrajeme většinou karty a těšíme se na poštu. 10. března Odpoledne vyrazili jsme na hon. Po dlouhém honění postřelil Moliš srnce. Zrána šli dva maníci srnce hledati, ale nenašli nic – střelili však dva zajíce. 12. května V noci byla tu vzducholoď a letadla. Taloši shazovali jako obyčejně bomby. Za dne, od rána počínaje, zuří již dosti silná bubnová palba. Dnes bylo v novinách mé jmenování za poručíka. 17. května Také dnes dostali jsme v noci několik plynových granátů. Velikou depresi způsobila zpráva, že Italové mimo chloru používají též kyanovodíku a plynu, jehož účinky teprve po osmi dnech se jeví, a to úplným rozkladem plic. 6. června Kol osmé byl jsem vyrušen neobvyklou ránou. Nebyla to správná explose. Bylať prudší a trvala déle než obyčejně. Za pár okamžiků bylo slyšeti hukot různých předmětů. Kamení a části menších šrapnelů dopadaly na boudu. Nebylo pochyby: explose v rouře. Roura je do polovice pryč, leží asi 600 metrů před dělem. Z mužstva nezraněn nikdo. Jen Lt. Pfob má uraženou hlavu od brady počínaje. Přikrýváme ho stanem.

Opravdu cítíte při čtení těchto řádků nostalgii?!

Medailon na konci knihy konkretizuje, že Bohumil Sperling (1888–1960) byl brněnský stavební inženýr, do služby v armádě byl odveden v červenci 1915 a po výcviku na vídeňské kadetce byl poslán na tyrolskou frontu. V roce 1925 se oženil a založil firmu, která mu byla po únoru 1948 znárodněna, to je ale zase jiný příběh…