Už jste někdy něco nedopsal?

Před dvěma lety jsem napsal skoro celý román. Byla to první kniha, kterou mi nakladatel vrátil, a musím říct, že právem, bylo to příliš divoké, nemělo to hlavu ani patu. To jsem na tom ještě nebyl dobře. Dodneška chodím k psychiatrovi a beru antidepresiva, na něž bych neměl pít; ale je to už o dost lepší. Vydal jsem knihu, pracuju na nové a taky si vedu deník; sice netvrdím, že ho vydám, ale ten vnitřní přetlak, díky němuž píšu, ve mně už zase je.

Deníky jste vydal už dva – Báječný rok a Další báječný rok

Přísně vzato i Můj život po životě je svého druhu deníček, byť je to deníček pacienta.

Byl jste v nich vždycky upřímný?

Někdy jsem škrtal s ohledem na rodinu, protože některé události asi ženatý muž zveřejnit nemůže. Jako když jsme po čtení s nakladatelem seděli kdesi na Moravě v hospodě s dvanácti holkama a pak šli se šesti na hotel… Místo toho jsem pak obvykle alibisticky, pokrytecky napsal: beseda končí, cenzurováno. Cenzurovat pro mě znamenalo nevymýšlet si. Deník musí být z principu pravdivý, jinak je to popření žánru.

Řekněme, že si píšu deník s literární ambicí a ty nejlepší pasáže se týkají rodiny a sexu. Co byste mi poradil, zveřejnit, nebo ne?

Samozřejmě zveřejnit, bez toho by to bylo okleštěné – jen buďte ohleduplná, nepoužívejte třeba skutečná jména. Máme právo, a dokonce povinnost psát pravdu, ale nemáme právo ubližovat. Netvrdím, že jsem některými zápisky neublížil své manželce, která se mezi řádky jistě dočetla věci, které vědět nechtěla. Ale to je daň za rozhodnutí psát deník. Ano, můžete kamuflovat a markýrovat, ale pak už to není deník, nýbrž jen další fikce. Uvažoval jsem i nad tím napsat deník fiktivní, inspirovaný denními zážitky, ale zároveň nepokrytě fabulovaný, čímž bych získal obrovskou svobodu, prostor pro vtip nebo pro to někoho beztrestně urazit…

Kde pro vás končí život a začíná literatura?

Nepodsouvám vám, že mě podezříváte z exhibicionismu…

Nepodezírám.

…ale sotva jsme začali, už to visí ve vzduchu. Nepíšu o sobě, protože se chci předvádět, ale protože potřebuju psát o tom, co důvěrně znám. Autobiografičnost je pro mě naprosto přirozený základ psaní. I když budu psát román o Marťanech, bude moje představa o nich zásadně ovlivněná tím, jak žiju, jaké jsem měl partnerky, co si myslím o lidech, o dobru, o zlu… Všichni de facto píšeme o sobě – lišíme se jenom v tom, zda to přiznáváme. Třeba ten román, který začínám psát, variace na Tři muže ve člunu. Na vodu pojedou jen dva, gigolo a nájemný vrah. Oba se svým povoláním končí a snaží se vymanit z dosavadního životního stylu. Nikdy jsem nebyl ani gigolem, ani nájemným vrahem, byť gigola si umím představit o něco málo lépe, ale v tom vymanění je ta základní podobnost mezi mým a jejich životem. Kde jinde bychom sakra tu nutnou zkušenost ke psaní vzali, když ne ve vlastním životě?

Jak píšete? Předem se rozhodnete, kam text půjde, nebo se necháte vést?

Nemůžu popřít, že jsem spíš racionální typ autora, než abych si hrál na nějakého ezoterika, co pracuje s podvědomím. I když možná, že nápady, co přicházejí, jsou i tak z tohohle ranku. Nevím totiž, jak se stane, že se ráno vzbudím a vím, co bude v příštích kapitolách. Konstrukce románu nebo povídky je pro mě nicméně hodně řemeslná záležitost, je u toho potřeba přemýšlet hlavou, nemůžu jen chrlit proudy vědomí – z toho já román nevytluču. Ale to přece neznamená, že by mé psaní muselo nutně být jen chladnokrevně racionální!

To přece taky nenaznačuju. Proč se rovnou bráníte?

Možná mám blbou životní zkušenost. Možná je to i sebereflexe, moje potřeba se hájit sám před sebou. Já to jaksi vysvětluju sám sobě. Mí bráchové mi taky říkají, že jsem v souvislosti se svým rozvodem přehnaně sebekritický a že se furt obhajuju. Jenže já bohužel opravdu věřím, že mám zčásti máslo na hlavě. Cítím směs smutku, křivdy – a sebevýčitek. Nežil jsem vždycky správně. Jsem rád za to, co všechno mě potkalo, byla to často dost divoká zábava – ale za to všechno jsem nyní zaplatil…

Všechno, co prožil za posledního tři čtvrtě roku, se čtenář dozví v jeho knize Můj život po životě.

Michal Viewegh

FOTO: Dorian Hanuš, Právo

Jste vždycky takhle otevřený?

Moje otevřenost je do určité míry stylizace. Ale probůh, není to marketingový tah, je to můj styl komunikace. To mi říkají i sousedi na Sázavě. Že je překvapilo, jak mluvím na rovinu… Pro mě je to ale podmínka vztahu s lidma! Mluvím i píšu otevřeně, můžu si to koneckonců dovolit, protože nedělám žádné opravdu hnusné věci. Nevěra je sice bezpochyby věc problematická, ale na druhé straně nejsem nekrofil, nejsem pedofil, neukradl jsem ze státního rozpočtu dvě stě miliónů, neokradl jsem svou rodinu… Hříšky jako milenky má osm chlapů z deseti.

Myslela jsem si, že jste introvert.

I introvert může mít milenku.

Ale asi o tom nevykládá novinářům.

Zrecykluju svůj vlastní aforismus: Přes den jsem introvert a večer extrovert. Přes den jsem zahleděný do sebe a hloubavý a večer, když si se známými otevřeme sedmičku, můžu být i lídrem společnosti. Dřív jsem býval introvert pořád, zamindrákovaný brýlatý klučina, panic skoro do devatenácti. Pak jsem byl hédonista oslněný úspěchem, lítal jsem po světě, měl různý ženský, třeba Povídky o manželství a sexu bych dneska nenapsal, to byl plod mého cynického období. Před třemi lety jsem nevyžádaně, kvůli prasklé aortě, prošel tvrdým životním školením – nestěžuju si jaksi na tu lekci samu, pouze na její sadistickou formu.

Vždycky mi bylo podezřelé, když někdo vyrukoval s Co tě nezabije, to tě posílí. Kvůli té prasklé aortě jste byl hodinu v klinické smrti, takže jste ten pravý, koho se na to úsloví můžu zeptat.

Má racionální jádro, ale stejně se proti němu bouřím. Mě to jenom skoro zabilo a nijak moc nepomohlo… Prostorová orientace, paměť, cílevědomost, bezpochyby i inteligence – skoro ve všem jsem výrazně slabší než předtím. K lepšímu se snad změnil můj vztah k hodnotám. Stavět s dětmi věž z kostek a čekat, až spadne – třeba tohle jsem dřív bral jako povinnou rodičovskou fušku, která ve srovnání s mejdanem v baru La Provence fakt neobstála… Dneska jsem schopný si ty kostky užít.

Stále to vnímáte tak, že to nebylo fér?

Měl jsem a mám pocit, že jsem v životě nebyl až taková svině, abych si zasloužil takhle krutý trest. Kolem sebe vidím politiky a podnikatele, kteří dělají stokrát horší věci, a nic se jim nestane. Prostě jsem byl naivně přesvědčený, že osud má rozdělovat podle hříchů a zásluh – a já přece dělal i různé bohulibé věci: charitu pro děti, jezdil jsem do Afriky s UNICEF, pomáhal kamarádům s penězi, bráchové by mi potvrdili, že jsem je bral celá léta na hory… Takže když se mi to stalo, vedl jsem ukřivděný dialog s pánembohem: Za co? Za co sakra?! Očekával bych, že tak výjimečný, exemplární trest, jako je prasklá aorta, dostane třeba vrah, a ne někdo, kdo obrazně řečeno v samoobsluze ukradl čokoládu. To je snad moc, pokusit se ho zabít, ne?

Věříte v Boha?

Rád bych věřil, že je tu něco, co nás přesahuje. A snažím se být pokorný vůči té možnosti. Ale Bůh? Všichni bychom jaksi chtěli laskavého rodiče, co se o nás obětavě stará – ale obávám se, že jsme spíš sirotci.

Jeden kamarád si myslí, že za vaši prasklou aortu určitě můžou mafiáni, které jste naštval knihou Mafie v Praze.

Taky jsem slyšel verzi, že to dneska ruská tajná policie už umí zařídit. To je ovšem značně konspirativní teorie… Když jsem tu knihu psal, sešel jsem se i s lidmi z BIS. Když mě opatrně informovali, jaké operativní praktiky se běžně používají, pochopil jsem, že Jamesové Bondové chodí denně mezi námi. Nechci být paranoidní, ale ani naivní – a třeba věřit, že neprobíhají pokusy cíleně ovlivnit veřejné mínění, postoje a názory významných lidí… Ale nemůžu si hrát na spisovatele, který píše tak odvážně, že je sledován temnými silami.

Zajímá vás ještě politika?

Byla léta, kdy mě vzrušovala. Až dětinsky jsem se vztekal nad různými evidentními nespravedlnostmi a korupčními aférami. Svůj díl občanské odpovědnosti jsem si pak splnil dvěma politickými thrillery. I když to jistě lze hodnotit jako sobecké gesto, v tomhle směru si nárokuju právo na odchod do důchodu, protože jednak mám odpracováno, a navíc jsem jaksi statisticky mrtvý, neboť patřím k pouhým deseti procentům lidí, co prasklou aortu přežijí – tak proč bych se měl trápit českou politikou? Tři roky jsem neviděl zprávy, které jsem si dřív nahrával, když jsem je nestihl ve vysílacím čase, četl jsem tenkrát dvoje noviny denně a dělal si rešerše jako nějaký kriminalista. Měl jsem korkové nástěnky polepené výstřižky o Rittigovi, Janouškovi a dalších, kreslil si pavouky mafiánských vztahů, vlastně jsem dělal skoro policejní práci… Dneska jsem někde jinde. Z druhého břehu nemůžete přijít jako stejný člověk. To není žádné hraní si na reinkarnaci, ale ono vás to prostě nevyhnutelně poznamená. Váš život se zcela zhroutí, pak se pohybujete v troskách a lepíte to zpátky. Nepřenositelná zkušenost.

Kdy jste byl nejšťastnější?

Další citát: Byl jsem šťastný – a nevěděl jsem o tom. I já byl řadu let bezpochyby velmi šťastný, jen jsem se ve své zpovykanosti a bohorovnosti domníval, že je to jenom takový lepší průměr. Ba co víc: že mám na štěstí automaticky nárok. A dokonce jsem remcal, že sice možná mám skvělou práci, zdravé děti a hezkou milou ženu a létám s nimi každoročně na Maledivy, jenže kvůli tomu musím psát i o víkendech, denně mám třicet otravných mailů, furt po mně někdo něco chce a navíc děti zlobí, žena nevaří a moc utrácí a už zase se rozbil bojler… Člověk je často nevděčnej parchant. Já teda rozhodně byl.