České novinářky Lenka Klicperová a Markéta Kutilová v reportážně pojaté knize shromáždily desítky silných autentických svědectví, která zkombinovaly s mimořádně kvalitními fotografiemi (Klicperová je držitelkou několika ocenění Czech Press Photo). Výsledkem je kniha, která s překvapivou lehkostí, a v rámci možností i s humorem, podává neveselé téma občanské války v převážně kurdské části Sýrie. A to nikoliv strategickým a odtažitým pohledem pánů v kravatách, ale očima běžného obyvatelstva, tedy civilistů i dobrovolnických kurdských milicí snažících se každodenně zadržovat postup Islámského státu (IS).

Knihu přitom lze číst nejen jako zprávu o adrenalinových bojích na nepřehledné frontě mezi kurdskými mužskými milicemi YPG, jejich sesterskými ženskými milicemi YPJ (40 % kurdských bojovníků tvoří ženy) a mýty opředenými bojovníky z IS. Ale také jako zprávu o uprchlické vlně, kterou novinářky stopují do místa jejího zrodu. Lidsky srozumitelné a detailní je přitom i líčení příčin toho, proč Syřané ze své země odcházejí.

Předně, ve válkou zasažených oblastech došlo často k totální destrukci zástavby, takže lidé o své domovy přišli a nemají se kam vracet. Příběh města Kobaní – „kurdského Stalingradu“ – je exemplárním příkladem toho, že spojenecké letecké bombardování sice může být v kombinaci s kurdskými či jinými pozemními silami efektivní ve snaze zabránit IS, aby města či vesnice trvale ovládl. Ovšem často za cenu, že z těchto sídel nakonec nic nezbude. Právě v Kobaní bylo totálně zničeno 80 % všech domů, a jak si stěžuje Dozdar Hamo, šéf tamní rekonstrukční komise, svět na Kobaní po počáteční euforii zapomněl: „Strašně moc nám toho na konferenci v Bruselu (…) naslibovali. Z těch slibů Evropy jsme ale zatím neviděli nic.“ Ve hře může být těžkopádnost evropské byrokracie či krátkozrakost politiků, ale také fakt, že svět nechce investovat do rekonstrukce, když je fronta stále blízko. A stejně jako bezpečnostní situace odrazuje humanitární organizace, odrazuje i uprchlíky k návratu do jejich domovů.

Odrazovat však může i alternativa vůči IS, jíž je marxistická kurdská Strana demokratické unie, jež nestrpí jakoukoliv opozici. Vedle kurdské střední vrstvy se jí obávají zejména četné nekurdské menšiny tvořící až polovinu obyvatel (Arabové, Turkmeni, křesťané). Lidé tak neprchají jen před IS, ale i před místní samozvanou vládou.

Život v regionu sužovaném občanskou válkou je navíc podle autorek životem drahým. Jestliže platy zůstávají v ideálním případě stejné, jen se o několik měsíců zpožďují, ceny základních potravin i léků se několikanásobně zvýšily. Vše se totiž musí pašovat přes hranice nebo dovážet přes nebezpečná území. Doslova časovanou bombou je pak několikaletý výpadek očkování. Proočkovanost válkou oslabené a fluktuující populace se snižuje a je jen otázkou času, kdy propuknou epidemie. Nedostatek léků a potravin je ke všemu kombinován se zhroucením dodávek elektřiny, benzínu i pitné vody. Konečně, kvůli válce nejsou v provozu ani školy; ty zbylé slouží jako uprchlické ubytovny. Výsledkem je generace trávící dětství hrami v rozbombardovaných ruinách či manuální prací po boku rodičů, kteří stále častěji uvažují o emigraci, aby svým dětem zajistili možnost vzdělání.

Avšak nejhorší na životě ve válce je nejistota a bezperspektivnost. Všichni tuší, že žádná z mnoha stran konfliktu není dost silná, aby zvítězila. Zároveň však každá z nich za sebou cítí sílu některé z mocností, a nejeví proto ochotu hledat kompromis.

Klicperová s Kutilovou se nicméně často setkávaly s kurdským patriotismem spojeným naopak s nechutí odejít. Jak se s hrdostí vyjádřila například Fatima vracející se z tureckého uprchlického tábora: „Náš dům byl zničen. Ale tohle je náš domov. Postavíme jej znovu, vybudujeme celé město a z Kobaní uděláme malou Evropu.“

Stejně tak se novinářky setkávaly s až dojemnou pohostinností lidí, kteří sami neměli téměř nic. Snad právě díky téhle žité solidaritě budou Syřané schopni začít znovu. Solidaritě, které se blahobytné Evropě, zdá se, nedostává, když odmítá pomoci lidem v nouzi.

Jestli novinářkám vydrží deklarovaná snaha věnovat se občanské válce v Sýrii dlouhodobě a na místo se vracet, mají šanci proniknout hluboko pod její povrch. I když jim samozřejmě hrozí i nebezpečí, které potkalo ikony českého válečného zpravodajství Petru Procházkovou nebo Jaromíra Štětinu, že si jednu ze stran konfliktu zamilují, začnou kombinovat žurnalistiku a humanitární aktivismus, a do jisté míry tak ztratí novinářskou nezávislost. Zatím ale obě zdařile zaplňují zoufalý informační deficit Západu stran války, o které sice všichni mluví, ale skoro nikdo ji na vlastní oči neviděl.