V předmluvě ke spisu Ke kritice politické ekonomie Marx napsal, že lidstvo řeší vždy jen takové problémy, které může vyřešit, neboť při podrobnějším zkoumání se vždy ukáže, že problém sám vzniká teprve tam, kde materiální podmínky jeho řešení jsou již dány, nebo kde jsou alespoň v procesu vzniku.

Ještě nikdy nebylo tak zřejmé, že materiální podmínky řešení našich problémů (například těch spojených se zamořením životního prostředí soukromou dopravou) „v lůně globálního kapitalismu“ již dozrály, že „revoluce základny“ už proběhla; ideologické formy (právní, politické, umělecké), v nichž si lidé „materiální revoluci“ uvědomují, tedy „nadstavba“, ještě ale nikdy nebyly tak bezmocné změnit „stávající poměry“.

Důvodů je mnoho: postfordistická fragmentace pracujících, přeplněná síť sítí, v níž vládnou internetová bratrstva se svými kulty a ideje rychle klesají ke dnu, mocný zábavní průmysl, který dělá z občanů „závisláky na spektáklu“, záplavy „uniklých sdělení“, které proměňují veřejný prostor v toxické prostředí – to vše znemožňuje zformování nové alternativní hegemonie.

Přelomem v evropské tradici je vyvedení kritických humanitních věd z veřejného prostoru do „stále rozbouřených stojatých vod“ globální akademické levice USA. Slavoj Žižek vidí korumpující moc americké akademické obce právě v této její schopnosti přizpůsobit „pojmy evropské kritické teorie vlídnému univerzu módního radikalismu kulturálních studií“. Finanční moc amerického univerzitního systému tu vytvořila umělý prostor, kde revoluční ideje humanitních věd neškodně vybuchují jako kampusový ohňostroj za potlesku platících diváků. Autorům těch „nejrevolučnějších“ textů jsou pak nabídnuta doktorská stipendia, stáže a akademické kariéry.

Erika Bornová: Postel (2003), k vidění na společné výstavě autorky a Tomáše Císařovského Jak ve dvou dá se žít v pražské Galerii 1. patro (Myslíkova 9) do 6. února.

Erika Bornová: Postel (2003), k vidění na společné výstavě autorky a Tomáše Císařovského Jak ve dvou dá se žít v pražské Galerii 1. patro (Myslíkova 9) do 6. února.

FOTO: archív Tomáše Císařovského

Politické hegemonie minulých století se rodily z velkých antagonismů, jako byly boj o nadvládu města nad venkovem, univerzalistického společenství zákona nad partikulární pokrevní pospolitostí, státu nad církví, práce nad kapitálem. Všechny ty antagonismy jsou už dnes archaické, stopy po nich přežívají v ideologii „tradičních“ politických stran, jejichž role v systému rychle oslabuje.

Základní kulturní praktikou boje o ideologickou hegemonii v moderních společnostech byla purifikace protikladů. Kapitalismus v sobě obsahuje mnoho ze socialismu, podobně jako demokracie v sobě obsahuje mnoho prvků oligarchických režimů, zavilá vůle postavit historické pojmy do osudového protikladu jejich očištěním od toho, co mají společného, je proměňuje v imperiální ideologie, v jejichž jménu se vedou nesmiřitelné boje.

Hegemonické ideologie první modernosti se formovaly ustavením „krvavých disjunkcí“ – buď jsi revolucionář, anebo reakcionář, buď jsi socialista, anebo schvaluješ vykořisťování, buď jsi podnikatel, anebo politik, muž, anebo teplouš. Globalizace přinesla éru konjunkce, splývání, hybridizace, v níž se společnosti stávají heterogenními kolektivy těl, strojů, rovnic, výroků a teritorií smíchanými v novou geo-bio-moc, jejímž symbolem je třeba pojem globální oteplování; věk ideologií skončil. A globalizace přinesla také konec éry alternativ, nesmiřitelných verzí světa, post ideologické společnosti jsou zaplavovány hybridy, kterých se už nezbavíme, vyžadují proto racionální governance.

Prosincový klimatický summit v Paříži je prvním pokusem vytvořit pod vedením velmocí ekonomického růstu postideologický politický systém pro antropocén – geologickou éru, v níž přítomnost člověka jako druhu mění dalekosáhle ekosystémy na planetě Zemi.

První hybrid nazvu glokální impérium. Jak jsem už mnohokrát připomenul, zdědili jsme z římské politické filosofie rozdíl mezi mocí svrchovanou – impérium a mocí lokální – potestas; a také ideologickou praktiku „purifikace“, která škrtá v pojmu impérium vše, co je v něm jen lokální, co jej připodobňuje pouhé potestas. Americká moc byla očištěna od toho, co je v ní lokální (genocida indiánů nebo otrokářství například) a přeměněna na „záruku demokracie ve světě“; podobně byla sovětská moc očištěna od stop po „mužické matičce Rusi“ a proměněna na „záruku vítězství socialismu“.

Výbuch Černobylu třeba byla lokální událost, která „si podřídila“ celou Evropu: co je tedy v globálním kapitalismu impérium a co potestas? Globální sítě nadnárodních korporací zaplňují náš historický svět glokálními entitami, o jejichž právu měnit náš společný svět nemůžeme hlasovat, i když musíme snášet jejich dopady, jako jsou zamoření oceánů nebo globální oteplování. Vzniká tak nový imperiální prostor, který nelze popsat starými protiklady politického myšlení. Národní státy nejsou schopny ho regulovat a je imunní proti všem moderním formám antisystémového jednání – všechny protesty a alternativní vize do sebe vstřebává.

Ve společnosti globálních rizik má svrchovanou moc ta skupina aktérů, která rozhoduje o tom, jaká rizika musí lidé přijmout bez práva klást legitimní odpor. V prvé řadě jsou to rizika spjatá s nukleárním arzenálem, bez něhož žádný stát nemůže získat velmocenský status, rizika spjatá s ohrožením životního prostředí, s patentováním sekvencí lidského genomu v soukromovlastnickém režimu a také rizika oligarchizace kulturních předpokladů (sebe)organizace lidstva – infrastruktury komunikace a výchovy.

Kde jsou dnes nové zdi Říma, nové intra muros, za nimiž by impérium bylo pod kontrolou „nějakého lidu“? Neocitlo se celé lidstvo extra muros? Slovo arbitráž varuje: když bude přijata TTIP, budou evropské národy podrobeny ne demokraticky ustaveným soudům, ale arbitrážím investorů.

Druhým hybridem jsou „kolektivy“ (jak je nazval francouzský sociolog vědy Bruno Latour), ustavené delegováním klíčových funkcí lidmi na věci a aparáty. V moderní společnosti nelze vést ostrou hranici mezi přírodou, společností a technikou – kolektiv účastníků semináře, na němž jsem tento text poprvé formuloval, není než hybrid osob, věcí, informačních technologií, nízkých nákladů na mobilitu a dostupných databází.

Třetím hybridem jsou zasíťované aktivity, které vyznačuje rozvrat autorit, hierarchií a jednosměrných informačních dálnic, prolínání center a periférií, dalekého a blízkého, současného a minulého.

Čtvrtý hybrid vzniká tím, že žádná praktika purifikace už není schopna oddělit „tvrdá“ fakta od „měkkých“ hodnot, tedy od příběhů, do nichž jsou zasazena. Žádná fakta nejsou holá, všechna jsou oděná do příběhů a každý vypravěč slibuje nějaký happyend, vypravěčů a slibovaných happyendů je stále více a moc faktů je vyvrátit prudce klesá. Poměr mezi hodnotami a fakty se změnil: fakta jsou malé příběhy a příběhy jsou velká fakta. Vědci vyrábějí fakta masově na objednávku velkých korporací, které je pak zasazují do svých log.

A nakonec – hybridem jsou dnes i demokratické volby, ta směs marketingových kampaní a showbyznysu, jejichž výsledky závisejí na objemu investic do mediálních událostí, a jsou proto hlavní branou, kterou korupce vstupuje do systému. Úpadek zvolené reprezentace jako zdroje legitimní moci ve státě kompenzuje jen rychle rostoucí schopnost sebeorganizace různých sektorů společnosti, například spotřebitelů, lokálních komunit, morálních či náboženských menšin, které nebojují o reprezentaci celku, ale o efektivní řešení krizí tady a teď.

Cíl pařížské konference lze shrnout formulí governance klimatu. Ten výraz ohlašuje změnu v pojetí toho, co nazýváme „řešení krizí“: namísto hledání alternativ k systému nastupuje hledání „prahů udržitelnosti kritických situací“, na místo antagonismu mezi nositeli definitivních řešení nastupují antinomie. Tím výrazem Kant označil otázky, které připouštějí jako legitimní protikladné odpovědi, nelze je vyřešit, ale je možná jejich governance v rámci liberálního státu.

Chci tu popsat čtyři antinomie antropocénu. První nazvu „rizika a hrozby“. Moderna všechno proměňuje v rozhodnutí: pravdu, přírodu, boha, vědeckou objektivitu – napsal Ulrich Beck v knize Vynalézání politiky. Svobodné rozhodování vnáší do světa kontingenci, nahodilost; ale také riziko, že bude mít negativní dopad na ty, kdo se na rozhodování nepodílejí.

Riziko je matematický pojem, je předmětem racionálního a utilitárního kalkulu. Dopad rozhodnutí riskovat je ale hrozbou pro lidi, kteří se na volbě nijak nepodílejí, jsou jen nevinnou obětí jejích důsledků. V globální komplexní společnosti jsou všichni riskujícími i ohroženými, nemají ale společný jazyk. Pojem riziko patří do jazyka vědy, pojem hrozba do přirozené řeči zatížené mýty, pověrami, kolektivními úzkostmi; ve veřejném prostoru je jazyk vědy privilegován, přirozená řeč má ale větší masovou rezonanci.

Navrhuji formulovat první antinomii takto: V reprezentaci hrozeb převládají tabu, předsudky, protesty a konzervativní odpor ke změnám, v reprezentaci rizik důkazy, kalkuly a progresivní vstřícnost ke změnám; v globální komplexní společnosti je ale každý člověk současně reprezentantem komunity riskujících i komunity ohrožených.

Když privilegujeme jazyk hrozeb, riskujeme ztrátu efektivity, když privilegujeme jazyk rizik, hrozí nám nepředvídatelné důsledky v globálním komplexním prostředí. Kdybychom respektovali tabu, podle něhož kráva není masožravé zvíře, vyhnuli bychom se nemoci šílených krav; na druhé straně platí, že úcta k tabu povýšená na obecný princip by vedla k rychlému úpadku efektivity v celém systému. Konflikty mezi riskujícími a ohroženými nelze vyřešit, jen definovat práh jejich udržitelnosti; to vyžaduje radikální prohloubení mnohohlasosti demokratického veřejného prostoru, oslabení ideologie oddělující vědu od tmářství, specialisty od laiků.

Tomáš Císařovský: Dívka s hady (2012), k vidění na společné výstavě autora a Eriky Bornové Jak ve dvou dá se žít v pražské Galerii 1. patro (Myslíkova 9) do 6. února.

Tomáš Císařovský: Dívka s hady (2012), k vidění na společné výstavě autora a Eriky Bornové Jak ve dvou dá se žít v pražské Galerii 1. patro (Myslíkova 9) do 6. února.

FOTO: archív Tomáše Císařovského

Druhou antinomii nazvu „názory a specializace“. Modernost je sledem emancipací všech specializovaných sektorů společnosti od autority reprezentantů Celku – církve, státu, filosofie, morální autority. Každý specializovaný sektor chce být „nezávislý na nekompetentních činitelích“ a řídit se jen vlastními kritérii a kódy. Důsledkem je obrovský přírůstek efektivity práce, ale také ztráta smyslu pro neoblomnou přítomnost Celku, který nikdy není předmětem racionálního specializovaného vědění, ale jen „rozumných laických“ názorů.

Podle evoluční teorie je specializace nejefektivnější způsob, jak se přizpůsobit prostředí, za podmínky, že to prostředí je stabilní; společnosti, v nichž se specializace stane hlavním způsobem, jak se do nich integrovat, se ale stávají nestabilními, protože specializované sektory nemají motivaci udělat si racionální názor na Celek, který svým jednáním ovlivňují; v nestabilních společnostech je specializace evoluční nevýhodou.

Druhou antinomii formulujme takto: Integrovat se do funkčně diferencované společnosti vyžaduje schopnosti založené na specializovaném vědění; stabilita těchto společností závisí ale na schopnosti každého specializovaného sektoru brát ve svém rozhodování v úvahu hlediska ostatních sektorů.

Podmínkou stability demokratických společností je vstřícná otevřenost k hlediskům ostatních specializovaných sektorů, empatie obsažená v rozumných názorech, které si formují občané v produktivním veřejném prostoru. Veřejný prostor globalizovaných kapitalistických společností nutí občany stále tvrdším tlakem k tomu, aby investovali do tvorby specializovaného vědění, ne do tvorby rozumných názorů. Rostoucí deficit rozumných názorů demokratické společnosti destabilizuje.

Jak přetvořit absolutistickou knowledge-based society v demokratickou opinion-based society? To je klíčová otázka pro humanitní vědy v současné společnosti.

Třetí antinomií se zabývám podrobně v XV. kapitole Společnosti nevolnosti, nazvu ji „nesnesitelná snadnost volby“. Německý sociolog Claus Offe zachycuje základní rozpor modernosti metaforou o současném růstu ledu i páry. Stále snadnější možnost volit si místa, předměty spotřeby, čas a rychlost pohybu je přírůstkem těkavé páry. Každý přírůstek páry je ale vykoupen přírůstkem ledu – a ledem jsou dálnice, supermarkety, byrokracie, operační systém Windows 10, Skype, obří korporace, Google či big data. Každý růst páry přináší další emancipaci lidí od závislosti na časoprostorové struktuře světa – lyžuje se v létě a jahody se jedí v zimě, vzdálenosti mizí, na nic není třeba čekat; s přibývající párou těkavé mobility roste ale neoblomně i nehybný led dálnic a naftařských korporací.

Volba mezi stále větším množstvím zboží, idejí, politických programů, informací, zážitků, zkušeností, a dokonce i mezi různými identitami je pro občany postprůmyslových států stále snadnější, protože vše je nabízeno v přehledném rámci, jako jsou regály supermarketu, kde je možné si snadno spočítat výhody volby; ale to zjednodušující zarámování volby si svobodnou volbu samo podřizuje.

Od samého počátku je do moderní subjektivity vepsána vůle oslavovat páru volby a mlčet o ledu, který je podmínkou rostoucí snadnosti volby. Zviditelnit zamlčený led, zobrazit jej, vyslovit jej, dát mu váhu ve veřejném prostoru, rozvrátit masivní privilegování páry, je základní formou politické angažovanosti v pozdní průmyslové společnosti.

Třetí antinomii formulujme takto: Růst možnosti volit si stále snadněji mezi stále větším počtem možností znamená také růst struktur, které si svobodnou volbu jednotlivců podmaňují tím, že jim ji činí stále snadnější.

Václav Bělohradský

Václav Bělohradský

FOTO: Právo

Kvalita života závisí v globálním kapitalismu stále méně na soukromém vlastnictví a stále více na přístupu k veřejným statkům, které lze ale efektivně produkovat a chránit jen kolektivními akcemi. Poptávka po kolektivní akci se formuje v okamžiku, kdy si členové nějaké skupiny uvědomují, že by bylo pro ně výhodné, kdyby všichni dohromady něco udělali, ale nikomu z nich se nevyplatí, aby to udělal jen on sám – například netopit nejlevnějším palivem.

Kolektivní akce se rozběhne jen v těch skupinách, v nichž je dost sociálního kapitálu – dost důvěry ve spolupráci všech, efektivní komunikace či dělby informací a také třeba etické motivace jedinců ke kooperaci. Sociálním kapitálem moderní demokratické společnosti jsou občanské ctnosti, bez nich by racionální egoisté, které z nás tržní ekonomika udělala, nebyli schopní organizovat kolektivní akce na ochranu veřejných statků.

Čtvrtou antinomii chci proto formulovat takto: Globalizace kapitalismu zvýšila poptávku po veřejných statcích, a tím i poptávku po kolektivních akcích, současně ale rozkládá hlavní zdroje občanských ctností nutných k jejich realizaci – národní solidaritu a dlouhodobé sousedské komunity; nové zdi v evropských státech a městech a jiné formy neorasismu jsou pokusy zvýšit sociální kapitál na úkor demokratického univerzalismu – uzavřením občanských komunit „potenciálně nepřizpůsobivým“.

Nalézt v globalizovaných kapitalistických společnostech práh udržitelnosti mezi rostoucí potřebou sociálního kapitálu k organizování kolektivních akcí a demokratickým univerzalismem je pak ne zbytnou podmínkou demokratické governance globalizace.