Článek
Odkud se vzal nápad na Zbrusu Nový zákon?
Vy jste z Prahy, že? Hodně jsem se toho o kinematografii naučil od Františka „Franka“ Daniela, který původně vyučoval na FAMU a po svém odchodu z Československa taky na filmových školách v Los Angeles a v New Yorku. Tvrdil, že kvalitního scenáristu poznáte podle jeho kalhot. Pokud jsou prošoupané od židle, na které sedává, je to dobrý scenárista. Takže takhle vznikají mé filmy. Strávíte tři hodiny denně psaním a po dnech a dnech špatných nápadů přijde ten dobrý.
I když je pravda, že u Zbrusu Nového zákona to bylo trochu jinak. To jsme s mým kamarádem, spisovatelem Thomasem Gunzigem, seděli na zahradě a snažili se jeden druhého rozesmát… Scénář jsme pak začali psát v době, kdy v Belgii probíhaly demonstrace proti svatbám homosexuálních párů. Během prací na střihu zase došlo k útoku na redakci Charlie Hebdo. O to víc se nám zdálo důležité se všemu a všem smát.
Boha jste stvořili jako hodně negativní postavu. Berete svůj film jako kritiku náboženství?
Nejsem pro ani proti náboženství. Bible je skvělá kniha, v dětství jsem si v ní často četl – chodil jsem do katolické školy. V žádného boha však nevěřím. Pro mě je Zbrusu Nový zákon hlavně o moci nás mužů. Církev většinou řídí muži, ženy jsou nuceny být zticha. Často je to tak i v našich rodinách, i když v té mé teda ne. Dcera našeho filmového Boha Ea nám právě jako dívka říká, abychom se nebáli otevřít. Lidi jsou experti na to, aby sami sebe uzavírali do různých škatulek. Život ale není něco, co můžeme katalogizovat.
Jak moc je pro vás důležité provokovat?
Důležité to není. Jeden francouzský filosof krásně řekl: „Film a náboženství mají společné to, že vás chtějí přesvědčit, že život může mít smysl.“ Můj snímek má epizodický příběh – jako Don Quijote nebo Alenka v říši divů. Nevíte, kam míří, a ani vás to nezajímá. Užíváte si, co se zrovna děje, přítomnost, trávu rostoucí kolem cesty. Snažím se divákům nedávat odpovědi. Důležitější pro mě je, co na ně zrovna z plátna jde. Každý záběr musí být krásný a vonět, každá minuta musí být zajímavá.
Stejně jako váš filmový Bůh bydlíte v Bruselu, kam se nedávno kvůli zásahu proti teroristům soustředila pozornost celého světa.
V Bruselu tu hrozbu tolik nevnímáme, není pro nás tak viditelná. Předloni jsem víc jak půl roku pracoval ve čtvrti Molenbeek, která se teď v souvislosti s teroristy často zmiňuje, a lidi tam na mě působili mile. Jinak co se stalo v Paříži, nemá nic společného s náboženstvím, jen s mocí a s hlupáky a šílenci.
Ea pošle všem lidem esemesku s datem jejich smrti, čímž, jak se ukáže, změní svět k lepšímu. Myslíte si, že bychom se chovali lépe, kdybychom věděli, kdy zemřeme?
Asi to nejde brát tak doslova. Ale hodně lidem se povedlo jejich život radikálně proměnit, když se dozvěděli, že jim zbývá už třeba jen rok. Každý den byl pro ně najednou výjimečný, přestali vyvádět blbosti, sekli se svou prací. Smrt podle mě není těžké téma. Smrt je vždycky o životě, který jí předcházel.
Belgický režisér Jaco Van Dormael
Ea také objeví, že v obyčejných lidech, které si vybrala za své apoštoly, hraje krásná, převážně klasická hudba. Přemýšlel jste, jaká hudba zní uvnitř vás?
To by si mě musel poslechnout někdo jiný. Chtěl jsem dát dovnitř lidí, kteří zvenku vypadají nenápadně, něco skvostného. Oni si myslí, že štěstí a láska nejsou pro ně, že jejich život už skončil. Pak si je Ea poslechne a oni zazní jako katedrála!
Co jste se naučil o komedii, když jste ještě pracoval jako klaun?
Že nejhorší je, když se nikdo nesměje. Musíte rychle poznat, co funguje a co ne. Následovat svůj pocit a rytmus. Ve dvaceti letech jsem vystupoval s Didierem De Neckem. Jednou nás pozvali, že budeme hrát pro hluché děti. Připravili jsme si tedy dopředu němou show s vizuálními gagy. Pak jsme nastoupili na jeviště, otevřela se opona a my viděli, že prvních dvacet řad obsadili slepci. Ti hluší seděli až za nimi. Následující hodina byla nejdelší v mém životě.
Výborným klaunem je i představitel Boha Benoît Poelvoorde, je velmi dobrý ve ztvárnění podobně negativních a krutých postav, asi že je sám jinak tak laskavý.
Reagují na Zbrusu Nový zákon v různých zemích diváci různě?
V Polsku se mě ptali, jestli jsem se nebál přijet, ale žádné jeptišky mě z premiéry neunesly. V Itálii je z filmu hit, přestože jde taky o katolickou zemi. S ruskými diváky jsem mluvil jenom přes Skype a i oni se ptali, zda nemám strach. Mně až zpětně došlo, že v Rusku můžete za rouhání skončit ve vězení. Hodně úspěšní jsme ve Francii a v Belgii, naopak propadli jsme ve Španělsku. Nebo v Kanadě – tam ale film pustili jen v šesti kinech.
Váš snímek byl nominovaný na Evropskou filmovou cenu, šanci má i na Zlatých glóbech a stále je ve hře také o nominaci na Oscara.
Vždy jsem překvapený, když má mé dílo úspěch. Je to podobné, jako když hodíte láhev do moře. Když ji někdo najde, je to jako zázrak.
Poté, co váš předchozí snímek Pan Nikdo propadl, je to asi i zadostiučinění, ne?
Spíš se cítím svobodnější směrem ke svému dalšímu projektu. Jako filmař jste posuzován vždy jen podle svého posledního díla. Každý neúspěch vás vrátí na začátek. Zbrusu Nový zákon jsem si musel sám produkovat. Natočil jsem ho za málo peněz, zato s mnoha přáteli. Nerozumím tomu, proč nějaký snímek funguje a jiný ne. Pan Nikdo byl můj největší komerční propadák, ale pořád si myslím, že je to zároveň můj nejlepší film.