Tvoje nejnovější knížka Autorské poznámky k divadelní grotesce Sráči je k lidem a ke společnosti vůbec dost nemilosrdná. Jsi zklamaný z toho, co vidíš kolem sebe?

Nemám žádnou ideální představu, jak by to mělo být na světě uspořádané, a proto ani nemůžu být zklamaný. Snad prvně v životě jsem napsal knihu jako že vážnou, tentokrát v ní nejsou žádné špumprnágle. Potřeboval jsem se jejím prostřednictvím srovnat s tím, co mě denně obtěžuje hned od samého rána cestou do práce. Přitroublé ksichty, z uší tomu trčí špunty a z nich duní duc! duc! duc!. Další bezostyšně huláká do telefonu, jako by byl v autobuse sám. Proč mám poslouchat, že má auto v servisu, porouchala se mu převodovka, a proto jede sockou? Chybí nám to, čemu se kdysi říkalo kinderštůbe. Svého času jsem pracoval v knihkupectví a stará paní pokladní, která mimochodem přežila koncentrační tábor, říkala, že s hrůzou zjišťuje, že nastupující generace je pokaždé o stupínek horší než ta předešlá. Víc a víc že to stojí za pendrek. A tak jsem si začal pohrávat s myšlenkou, co by se stalo, kdyby nás dneska někdo napresoval do dřevěného hytláku bez oken a vlak by s námi vyrazil do neznáma – a o tom je ta moje knížka.

Takže ty nesdílíš víru v mladou generaci, naději, že ona nás posune dál, třeba i proto, že není zatížena komunismem a jinými hříchy minulosti?

Já v komunismu vyrůstal, když padnul, bylo mi čtyřiadvacet let. Spousta mých vrstevníků stihla do čtyřiadvaceti vstoupit do partaje. Potom se z nich stali velcí privatizátoři. Co mohli tihle hadi dát svým potomkům do vínku za morální imperativ?

Co jsi dělal ty těch pár dospělých let před revolucí, že jsi nevstupoval do partaje? A co jsi dělal těch několik let po revoluci, že jsi neprivatizoval?

Pro mne bylo celoživotně určující studium na Gymnáziu Jana Nerudy v Hellichovce. Tam panovala během šedé normalizace až zázračně svobodomyslná atmosféra. Třeba když jsme v literatuře dospěli v osnovách do roku 1945 a měli pokračovat, řekla nám paní profesorka, že nám přece nebude lhát, a zájemcům o literaturu rozdala témata referátů: existencialismus, nový román, absurdní drama, beat generation, Václav Havel, Ludvík Vaculík, Milan Kundera. Po tomhle jsem věděl, že bych se na vysoké škole musel hodně přihrbit – a to se mi nechtělo. Podal jsem si sice přihlášku na žurnalistiku, ale už během přijímacích zkoušek jsem utekl. Hrůza. Radši jsem šel hákovat, jak se říkávalo. Nejdelší čas jsem strávil v Arbesově knihkupectví. Potom přišel Listopad a generální stávka, kterou jsem si protáhl až do března 1991. Od té doby pracuji v Divadelním ústavu. Na privatizaci majetku nemám náturu, já privatizuji jenom zaslechnuté historky a hovory lidí.

Jak ta tvoje „generální stávka“ vypadala?

Užíval jsem si tu absolutní svobodu, protože mi bylo jasné, že se kohouty zase utáhnou. Naprostá většina lidí totiž svobodu nepotřebuje, vlastně ji ani nemají rádi. Jeden příklad za všechny: už jsou tu zase píchačky. Nejen ve fabrikách, jsou i v podnicích, kde je neměli ani za komunistů. Věděl jsem, že ta svoboda jak přišla, zase odejde, proto jsem si ji chtěl prožít naplno. Poštěstilo se mi na vlastní oči vidět své mladické idoly, Franka Zappu, Laurie Anderson, Alana Stivella nebo Johna Calea jste v té době mohli běžně potkat v Praze na ulici. V létě byl na Staroměstském náměstí permanentní mejdan a přespávalo se mezi tújemi u Husova pomníku. Dneska těžko představitelná věc. Jednou před půlnocí jsem tam potkal chlapíka, z něhož se vyklubal Paul Simon. Půjčil jsem si od kohosi kytaru a tahle legenda nám uspořádala soukromý půlhodinový koncert. Do toho mě sestřenka z Berlína bohatě zásobovala hašišem, a když jsem si v hospodě dal špeka, nikdo neměl ponětí, o co jde. Co to tu voní? Amfora? A ta smršť knížek, která se na nás čtenáře vyhrnula!

Pokud vím, první sbírku poezie jsi vydal v roce 1994. Co tě přimělo věnovat se literatuře „aktivně“?

Debutoval jsem sbírkou sta a, což byla experimentální poezie, a v čase, kdy vyšla, jsem již dávno psal jiné věci. Přece jenom jsem už měl něco málo nažito, takže bylo o čem vyprávět. Později z toho vznikla sbírka Dvacet deka ovaru. A co mě přivedlo k literatuře? Pravdivá odpověď je úplně stupidní, ale budiž. Kousek od Hellichovky byla hospoda U Pavlánských a zatímco ostatní spolužáci se šli domů učit, já šel na pivo. A jak jsem tam celá ta dlouhá odpoledne seděl a pozoroval naproti na Tyršově domě dloužící se stíny zapadajícího slunce, ukrutně jsem se nudil. A abych si nudu ukrátil, začal jsem psát.

Nedávno jsi přiznal, že ať napíšeš knížku v jakémkoliv žánru či stylu, od divadelní hry přes sbírku básní po encyklopedii, vždycky jde vlastně o svého druhu experimentální poezii…

Prozaici používají slova k tomu, aby jejich prostřednictvím vyprávěli příběhy. Mě ale víc zajímá literatura jako taková, její možnosti a hranice. Všichni známe Smrt krásných srnců, jak se střetnou oči lidské a psí a dlouze na sebe hledí. A teď v celém tom dojemném příběhu změníte jedno slovo. Slovo vlčák nahradíte slovem básník. A hned ta tatínkova proslulá zabijácká věta „Holane, běž!“ získá úplně jiné grády.

Michal Šanda

Michal Šanda

FOTO: Petr Horník, Právo

Ve svých publicistických textech často odkazuješ na experimentální básníky Josefa Hiršala a jeho souputnici Bohumilu Grögerovou. Potkával ses s nimi víc literárně, nebo osobně?

Doma jsme sice měli rozsáhlou knihovnu, poezie ale rodiče nezajímala. Dílo Hiršala a Grögerové ze šedesátých let jsem neznal a k experimentální poezii, co je ve sbírce sto a, jsem došel intuitivně, po své vlastní cestě. Pokoušel jsem se dostat ještě o stupínek dál než oni a udělat poezii trojrozměrnou. V podstatě k tomu samému, o co jsem se snažil já, se později dopracoval Ján Mančuška. Jinak s Joskou Hiršalem mě seznámil Ivan Wernisch a několik let jsme chodili každou středu v poledne na víno do Konírny. Když potom Josku poprvé srazila tramvaj, potkal jsem se i s Bohunkou a postupem času se z toho vyvinulo kamarádství. Pokud jsem dostal nápad, běžel jsem za ní, Bohunka byla nesmírně vzdělaná a spatra věděla: To nepiš, podobnou věc už zpracoval kdosi ve Francii. Zároveň byla mou první čtenářkou, jí jsem předčítal své rukopisy. Autorské poznámky k divadelní grotesce Sráči bych jí ale číst nedal. Zbytečně by ji to rmoutilo.

A Bohumil Hrabal, další jméno, které se v tvé souvislosti tu a tam objeví, ten v knihovně tvých rodičů byl?

Samozřejmě. Hrabal mě uchvacoval od mládí a uchvacovat nepřestává, jeho Taneční hodiny pro starší a pokročilé jsou mou literární biblí.

Co je pro tebe v něm a v jeho tvorbě tak určujícího?

Nevím, jak to přesně vyjádřit, aby to nevypadalo jako nepatřičné holedbání. Při četbě Hrabalových textů úplně fyzicky cítím souznění, moje přirozené vnitřní ustrojení totiž odpovídá tomu nepřetržitému toku slov, takhle já sám k sobě v duchu promlouvám a promýšlím si věci. Kdybych dal na papír své vlastní texty tak, jak se mi vynořují z hlavy, byl by to proud bez zámlk a bez teček na koncích vět.

A jaký máš vztah ke slovu pábení?

Hrabal sice napsal Pábitele, ale to slovo mezi sebou používali už Kamil Lhoták, František Hrubín a Kamil Bednář. Vysvětluji si to tak, že se Lhoták přátelil s Hiršalem a Hiršal s Kolářem zase de facto objevili Hrabala. Že to šlo touhle cestou. Slovo pábení ale rád nemám ani trochu. Když nějaký pitomec v hospodě kecá nesmysly, pábí. Takhle se to vžilo mezi lidem. Četl jsem Hrubínovu korespondenci a i to původní pábení mi bylo proti srsti. Podobně, jako když si představím, že se zakusuji do molitanu. Naskočí mi husí kůže a všechny chlupy se mi zježí.

Vidíš, a já si při slově pábení vždycky – v dobrém – vzpomenu na tebe. A vybaví se mi tvoje historky, jak jsi málem skončil na pitevním stole, kde ti hrozilo, že tě skalpelem nařeže a nechá vykrvácet sériová vražedkyně. Nebo jak si lidé, co s tebou sedí v hospodě u piva, vytrhávají zuby a odkládají si je do popelníku…

Kdepak pábení, to je pravda! Mám kamaráda v Horní Plané, na Lipně spolu chytáme ryby. Hned první večer, co jsem za ním přijel, jsme na uvítanou zašli do hospody, a jak jsme tak seděli, začal hořekovat, že má paradentózu a co za hříšné peníze ho bude stát zubař. V té době hrál na automatech, a proto jsem to považoval za habaďůru, jak mě pumpnout o peníze. Což ho dopálilo, otevřel pusu a jenom tak prstama si vytáhnul přední zub. A jak byl v ráži a opilý, pokračoval a během chvilky byl popelník na stole plný, až na stoličky si vyrval zuby dočista všechny.

Necelý měsíc zpátky jsi oslavil padesátku. U některých lidí, i těch v tvůrčích profesích, to bývá zlom, kdy se začnou uzavírat do sebe, jejich talent se pomalu vytratí. Nebojíš se toho? Co čekáš od přicházejícího stáří?

Těžce jsem nesl čtyřicítku, to jsem měl pocit, že je život pryč a přede mnou už je jenom černo. Z chmur mě dostala – zase – Bohunka Grögerová, která mě seřvala, a ať si to spočítám, že mi není ani polovina let, co je jí. Nejlepší roky, a to nejenom pro spisovatele, jsou prý mezi čtyřicítkou a sedmdesátkou. Bohunka měla jako skoro pokaždé pravdu, předešlou dekádu jsem si užil skvěle, takže i do budoucnosti se koukám s optimismem. Když mi bylo dvacet, líbilo se mi, jak si Kurt Vonnegut jr. daroval k padesátinám Grotesku. Já si teď k padesátinám nadělil Autorské poznámky k divadelní grotesce Sráči. A abych do nového roku nadělil něco i čtenářům, počínaje první minutou roku 2016, je tahle moje groteska zdarma ke stažení na mých internetových stránkách. Jo, a nabručenej nerudnej dědek jsem od nepaměti.