Jedna z nejhorších věcí, které se člověku můžou stát, je výhra, která přijde moc brzy. Šoubyznysový suterén je plný trosek, které si před třicítkou šláply na červený koberec a neustály to na něm. Zbytek života pak tráví tím, že posílají do Aha! své nahé fotky z Chorvatska.

Jiné, ještě ranější vítězství popisuje Jan Stern v jednom ze svých esejů. Když byl batoletem, které procházelo akutním oidipáčkem, opustil jeho rodinu otec. Ten odchod byl sice tragický, ale pro chlapečka znamenal splnění podvědomých přání. Od té doby si v hloubi duše připadal všemocný. Není to právě nejlepší výbava do života.

Něco podobného, co Sternovi, se stalo celé jedné české generaci. Revoluce z roku 1989 byla studentská. Mladí lidé se vzbouřili, vystoupili s přirozenou touhou skácet starý svět a postavit nový a – simsalabim – stalo se. Mezinárodní situace jim to dopřála. Výsledek? Generace dvaceti- až třicetiletých lidí získala pocit, že nejdůležitější boj jejich života je vybojován. Usalašila se a zkazila, co mohla.

Vítězové roku 1989 obsadili zásadní posty v politice a v médiích. Ještě dvacet let bojovali dál na listopadových barikádách a k sebepotvrzení jim stačilo zásadově odmítat komunisty. Mezitím je předběhla doba. Lidé jako olomoucký studentský vůdce Íčko udělali z politiky takovou žumpu, že pro národ začali být lepší alternativou bývalí estébáci. Velká média, zaměstnaná opečováváním a obhajováním statu quo, rezignovala na systémovou kritiku a neřešila nic, co zrovna netrápilo lidi z Prahy. Postupně přišla o kredit a nakonec je začali skupovat mafiáni. Generace roku 1989, generace prošustrovaných nadějí, začíná zjišťovat, že skutečně nejdůležitější boj jejího života ji teprve čeká. Karty jsou tentokrát rozdané mnohem hůř.