Kočku našla na ulici, skoro bychom mohli říct, že v popelnici. Skoro…. V tom vybydleném městě na severu se na ulici vyskytuje mnoho zatoulaných bytostí. Děti všech barev, starci s rozbitými nosy a bolavýma nohama, olezlí psi, pomatená Růžena. Muž, který žije s dívkou v bytě, co si před lety koupila na úvěr a ještě deset let ho bude splácet, má štěstí, jinak by ho asi takový toulavý život neminul.

Kočka byla stříbřitě šedá, malá a hubená, dlouhosrstá, což v jejím stavu v okamžiku osvojení nebyla výhoda, slepená srst vypadala dost hnusně. Byla podtržené kotě, příliš časným odloučením od matky měla nedovyvinutý zažívací trakt, což se projevovalo neovladatelným průjmem a nesnášenlivostí vůči běžné potravě. Ale byla moc milá a dívala se temnýma očima, za nimiž dívka tušila dálky a hloubky…

Ne, dívka neměla spasitelský komplex, alespoň ne větší než většina žen. Spíš by se to, co určovalo její povahu a nutilo ji se postarat, dalo nazvat zodpovědností. Prostě ve chvíli, kdy si kočky všimla a pomyslela na to, že tohle malé zvíře bez pomoci zahyne a nebude to pěkná smrt, už nemohla jít dál a pustit to z hlavy. V takovou chvíli má člověk být schopen buď zvíře zabít (na to se necítila), nebo se postarat.

Byt, do něhož kočku přinesla, byl skoro nezařízený. Skoro… Protože byla jediným obyvatelem, který měl nějaký příjem, nezbývalo jí na nic jiného než na splátky úvěru a základní živobytí. O nějaké rekonstrukci nebylo možné ani přemýšlet. V případě kočky to byla výhoda – neměla co zničit, nebyly tu koberce ani čalounění. Dívka si vypůjčila několik knih o veterinární medicíně, nastudovala z nich, jak se s kočkou musí, a pomalu ji začala dávat do pořádku. Dosud sice domů vždy spěchala, ale nijak se tam netěšila, nečekal ji tam partner, ale přítěž, muž, kvůli kterému ztratila kontakt s přáteli i s rodinou, protože neměla na to pozvat kohokoli do prostředí, v jakém žila. Muž přátele ani rodinu neměl, takže mu stav nevadil. Teď ale doma čekala kočka, které se vůčihledně dařilo dobře a dávala to jednoduše a kouzelně najevo.

Stav, o němž tu je řeč, trval dlouho. Dlouho… Dva roky potřeboval kočičí organismus na to, aby stabilizoval své trávení. Teprve jako tříletá začala kočka přibírat na váze a až půl roku poté se jí zlepšila srst, takže bylo vidět, že je křížená s nějakým perským plemenem. Čistá a vyčesaná kočka vypadala mohutně, ale pod vrstvou nadýchaných chlupů to bylo malé a útlé zvíře.

Přítomnost kočky v bytě a potíže s ní spojené nutily muže doma uklízet, nechtěl žít mezi chuchvalci chlupů a kacndreky. To bylo zajímavé zjištění, že člověk, který po sobě dosud neuklidil ani hrnek od kafe, celkem spolehlivě uklízí po kočce.

Dívku někdy napadlo, že když to sama tak dobře umí s kočkou, dokázala by třeba i vychovávat dítě. Třeba… Jen na to pomyslela, hned se okřikla: ví přece, že kdyby se to s kočkou nepovedlo, kdyby chcípla, vzala by to prostě na vědomí, byl by to experiment, který nevyšel, naopak odměnou je jí zdravý tvor, který vede svůj vlastní život, shodou okolností v jejím bytě. To by byl krásný výsledek i v případě dítěte, jenže takový experiment (už to slovo je nepřípadné) se nesmí nepovést (taky nepřípadné slovo).

Dívku udivilo, že myslí na dítě, a ještě víc ji překvapila myšlenka, že by se o dítě nechtěla starat s mužem, s nímž žije. No, a protože ale žije právě s tímto mužem, od kterého se nemá kam odstěhovat a kterého nemůže vyhnat někam k popelnici jako toulavého psa nebo podtrženou kočku, je stav, kdy se stará o něj a o jedno malé skromné zvíře, asi maximum, co může učinit pro dobro světa. A pak ještě pomyslela na to, jak by bylo krásné, kdyby její rodina a pár přátel uznali byt, muže a kočku za životní úspěch, anebo aby o ní aspoň nemluvili jako o osobě, která si zničila život. Protože dva životy prokazatelně zachránila.