Americká vláda pozastavila vydávání koncesí na těžbu ropy v Čukotském a v Beaufortově moři a firma Shell oznámila, že se z Arktidy stahuje. Považujete to za důsledek vaší arktické kampaně?

Shell na severu na celé čáře neuspěl. Ropa tam někde bezesporu je. Ale Shell ji nenašel, nebo jí nenašel dost. Místo plánovaných patnácti průzkumných vrtů se jim – i díky našim zásahům – povedlo vyvrtat jediný, ve kterém navíc nic moc nebylo. Spočetli si, že se jim spíš vyplatí vyhodit přes sedm miliard dolarů, které prozatím investovali, a práce zastavit než hledat dál. Která banka teď dá peníze na podobný projekt, když se podívá na tohle dobrodružství? Z Arktidy se však Shell nestáhl jen kvůli ekonomickým výsledkům, ale také kvůli neočekávané tvrdosti pravidel těžby a kvůli škodě na firemní pověsti – a v obojím hrála naše kampaň naprosto zásadní roli.

Chápu správně, že tlak veřejnosti měl vliv na úpravu pravidel těžby?

Těžební společnosti byly dřív zvyklé dostávat široké výjimky z bezpečnostních pravidel. To si už příslušní úředníci nemohli dovolit i proto, že byli pod dohledem velkého množství lidí a že se nám povedlo naprosto jasně nasvítit nedostatky projektu. Když jsme v roce 2012 rozjížděli arktickou kampaň, byly jediné informace, které měla veřejnost k dispozici, od ropných firem. Ty tvrdily, jak to umí, že těží ropu roky a je to naprosto bez rizika. Jedním z našich cílů bylo vysvětlit, že to bez rizika vůbec není. Shell třeba není schopen postavit ropnou plošinu, která vydrží srážku s větší krou.

Jak to?

Například v murmanské oblasti je působením Golfského proudu méně ledu, a plošina tak může stát napevno na zemi na pilířích, protože se tam běžně nepohybují velké kry. Kdežto plošina Shellu v Arktidě musela být pojízdná, táhne ji loď a jen se ukotví lany. Jednou se jim dokonce v bouřce utrhla a ztroskotala. Když připluje menší kra, polévají ji horkou vodou, aby se rozpustila. Když větší, zachytí ji speciálními háky a snaží se ji odklonit z trasy, aby nenabourala do plošiny. A pokud se blíží kra obří, musí se odvázat naopak plošina, odtáhnout stranou a počkat, až kra přejede.

A kdyby to nestihli a došlo by k nárazu, začala by unikat ropa?

K tomu ani není potřeba kra, stačí kapsa s větším tlakem. Podle studie americké vlády je při těžbě v Čukotském moři 75procentní pravděpodobnost jednoho nebo více úniků ropy! Pamatujete si na havárii plošiny Deepwater Horizon v Mexickém zálivu v roce 2010? V místě, které je logisticky perfektně dostupné, trvalo skoro tři měsíce, než tisíce plavidel dokázaly zastavit únik ropy. Čukotské moře není během roku zamrzlé jen v červenci, v srpnu a v září. Kdyby došlo k havárii dejme tomu v polovině září, měli by dva týdny na to, s tím něco udělat. Pak musí odjet. Mezitím by ropa utíkala až do doby, než led zase roztaje. Ropa má navíc tu vlastnost, že se vlije mezi vodní hladinu a kru, ke které pak zespoda přimrzne. Na jaře led popraská a vítr kry rozfouká po celém světě. Ropa by se dostala úplně všude.

Jak se likvidují následky ropných havárií?

Existují dvě metody, které jakžtakž fungují. Buď se skvrna posype o trochu méně škodlivou chemikálií, která ropu rozloží, nebo se zapálí, což je taky ekologicky naprosto nešťastné řešení. Navíc ani jedno nefunguje při nízkých teplotách. Jediná reálná metoda likvidace ropné havárie v arktických podmínkách jsou lopaty, smetáky a kýble. Přijde vám to vtipné? Kdyby to nebylo tak vážné, taky bych se smál.

Jeden z letošních protestů proti těžbě ropy v Arktidě

FOTO: archív Greenpeace

Přijde mi to absurdní – jak za těchto okolností někdo vůbec může vydat těžební povolení?

Nepochopitelné, že? Ale je to stejné, jako když u nás někdo uvažuje o zbourání vesnice, protože pod ní leží uhlí, které nepotřebujeme. Pro některé je to zřejmě symbol pokroku.

Má Shell z ropných společností nejhorší pověst?

Ostatní na tom nebudou o moc líp. Ale když jsme před třemi lety vybírali hlavní „tvář“ arktické kampaně, vyhrál to Shell na celé čáře. Jednak už má na kontě jiné ekologické a lidskoprávní prohřešky, navíc je známý po celém světě – a přesně to jsme potřebovali, protože jsme věděli, že těžbu nezastaví nic jiného než veliké množství lidí. Že nebude stačit, když se bude někde za zavřenými dveřmi pár našich zástupců bavit s politiky, úředníky či firmami. A slovo Gazprom prostě v Jižní Americe nikomu nic moc neříká. Ve Spojených státech taky fungují demokratické principy, takže byla šance těžbu zvrátit, třeba v Rusku je to mnohem komplikovanější. Ale do Arktidy se nehrnul jen Shell. Dřív bylo celé území zamrzlé, pak začalo ledu ubývat, a to mnohem rychleji, než se čekalo, a na tamní nerostné bohatství si začali brousit zuby další velké firmy, politici, investoři a banky. Těžba ropy je málokdy přívětivá k lidem a k životnímu prostředí, ale tak vysoko na severu jsou rizika ještě daleko větší než jinde. Navíc si tuhle ropu ani nemůžeme dovolit spálit.

My – jako lidstvo?

Ano. Jedna z mála věcí, na které se dokážou shodnout státy celého světa, je, že musíme zamezit zvýšení teploty na Zemi o více než dva stupně Celsia, abychom předešli katastrofálním následkům. Kdybychom ale spálili všechna fosilní paliva ze všech v současnosti otevřených nalezišť, unikne do atmosféry přibližně třikrát víc CO2, než si můžeme dovolit. Otevírat jakákoliv nová ložiska je tudíž naprostý nesmysl. Arktida je navíc strašně daleko a je skoro posledním místem, které firmy zatím nechaly na pokoji.

Vaši kampaň podpořilo celosvětově sedm a půl miliónu lidí, jen v Česku přes sto tisíc. Proč tolik z nás zajímal kus ledu někde na severu?

Spousta lidí chce prostě jen chránit lední medvědy. Jiné trápí klimatické změny nebo ropa obecně, další cítí nechuť k velkým korporacím. Tahle kampaň je taky celkem jednoduchá na komunikaci. Je mnohem složitější si s někým povídat o tom, jaký by měl být podíl tepelných elektráren nebo zda prolomit limity těžby uhlí, než o záměru vytvořit v Arktidě chráněnou přírodní rezervaci. Můžu chtít nebo nechtít novou dálnici za domem, ale proč bych neměl chtít chránit přírodu na severním pólu? K tomu platí, že jediný, kdo by profitoval z těžby ropy v Arktidě, by byla ropná společnost a její akcionáři. Pro nás ostatní z toho nic dobrého nekouká.

Konečný cíl arktické kampaně Greenpeace je vznik přírodní rezervace?

Ano. Každý stát má dvě stě námořních mil od svého pobřeží právo těžit suroviny. A právě za touto hranicí, na flíčku kolem severního pólu, bychom rádi viděli přírodní rezervaci. Politicky to nevypadá úplně marně. USA teď na dva roky přestanou vydávat těžební licence, Norsko je pro, s Ruskem je to horší, Putin by moc chtěl těžit, pro něj je to opravdu symbol pokroku, ale Rusové nemají technologie a kvůli sankcím jim je západní společnosti nesmějí dodat. Návazným cílem je pak pro nás dosáhnout zákazu těžby v ekonomických zónách těchto států, což je těch dvě stě námořních mil od pobřeží.

Blokáda čerpacích stanic Shell v Curychu (2015)

FOTO: archív Greenpeace

Hodně podobnou kampaň jsme vedli v Antarktidě před několika desítkami let. Také tam si lidé mysleli, že poručí větru dešti. Trvalo to nakonec sedm let, ale povedlo se – Antarktida je od roku 1991 územím určeným výhradně pro vědu a výzkum. Ale na začátku jsme taky působili směšně, dokonce jsme si museli založit vlastní polární stanici, aby se s námi vůbec někdo bavil. Naše arktická kampaň vypadala před třemi lety jako UFO, ale když se podíváte na právě probíhající americkou prezidentskou kampaň, hned několik kandidátů nahlas říká, že nebude těžit ropu v Arktidě, nejzřetelněji Hillary Clintonová.

Shell vás také několikrát zažaloval, mimo jiné za ušlý zisk, když jste blokovali jeho benzínové stanice.

Ano, Shell to zkoušel na všech frontách, ale ani soudně se mu zrovna moc nedařilo. Soud se ptal, proč jsme vlastně benzínové stanice v Amsterdamu blokovali, jestli to třeba nebylo proto, že chceme být v televizi. Přesvědčivě jsme doložili, že naše motivace byla upozornit na vážné ohrožení životního prostředí v souvislosti s plánovanou těžbou. Nebyl problém dokázat, že jsme s firmou předtím komunikovali a že jsme k porušení zákona sáhli až potom, co všechno ostatní selhalo. Soud ve finále prohlásil: Ano, tohle přesně demokracie potřebuje – organizace, které hájí životní prostředí a hlasitě upozorňují na nepravosti, které se dějí, a že nenásilná občanská neposlušnost je ve svobodné společnosti legitimní a potřebný nástroj.

Českou arktickou kampaň jste vedl od samého počátku. Účastnil jste se osobně protestů na severu?

V Arktidě jsem byl před dvěma lety, když Rusové v Murmansku zavřeli naše aktivisty.

O co šlo?

Incident se udál v mezinárodních vodách. Do nich připlula naše loď Arctic Sunrise pod nizozemskou vlajkou. Naši lidé se na člunech pokusili dostat na plošinu Gazpromu, na které měli v plánu několik dní demonstrovat proti rizikové těžbě. Posádka se dost bránila a dostat nahoru se povedlo jen dvěma lidem, pak přijela pobřežní stráž, ty dva hned někam odvezla, zbytek se vrátil na naši loď. Načež ráno přiletěly ruské helikoptéry, vojáci loď obsadili, sebrali celou posádku, třicet lidí včetně dvou nezávislých novinářů, některé v pyžamu, a odvezli je do cely předběžného zadržení v Murmansku. Pak je obvinili z pirátství, což je neslýchané – pirátství dělám, abych se obohatil, ne že někam vylezu a budu tam mrznout s transparentem. Jenomže Rusové si to špatně načasovali. Bylo krátce před olympiádou v Soči, kdy se potřebovali světu ukázat v lepším světle. Podle mě bylo celé zatčení jen spontánním výbuchem zlosti. Nakonec všech třicet lidí odvezli po měsíci a půl do Petrohradu, kde byli dalších šest týdnů v domácím vězení, a pak je šalamounsky propustili na širokou prezidentskou amnestii.

Příběh má ještě třešničku – kvůli zadržení lodi uložil mezinárodní soud Rusku, aby Nizozemsku zaplatilo pokutu. Už peníze poslali?

Soud teprve vyčísluje výši odškodného. Kdyby Rusové odmítli zaplatit, má Nizozemsko dokonce právo zabavit ruský majetek. Shodou okolností jezdí jejich tanker do Rotterdamu čtyřikrát do roka, paradoxně s ropou z té samé plošiny; bylo by ohromně vtipné, kdyby ho Nizozemci zabavili, prodali a peníze za prodej poslali na účet Greenpeace.