Mediálně nepoužitelný endemit. Seriál Evy Klíčové o současné české literatuře, díl pátý

Těžko si představit například manažerku na úrovni středního managementu (středo- až vysokoškolsky vzdělaná žena je nejtypičtější čtenář beletrie), která se po dni stráveném v pokorném shrbení před monitorem těší domů, že se konečně ponoří do románu s krajně nespolehlivým vypravěčem, jímž je hrdina beze jména a tak trochu i bez vlastností, a za „děj“ se tu inscenují fragmenty všedního dne. Takové noření se mění v prokousávání se a nakonec vyvolává stejné reakce jako nezáživná práce. Vzdálený autor se tu podobá kolegovi z kanceláře, který naši čtenářku všednodenně zásobí rádoby hlubokomyslnými postřehy ze svého nudného života. Podobně na tom možná budou i další profese včetně legendárního skladníka ze šroubárny, který si ani tentokrát nepřečte Vergilia v originále.

Považuje se téměř za přirozené, že žádný opravdový spisovatel dnes neusiluje být autorem pro „pracující“, jen není jisté, zda to s tím úsilím jím nebýt trochu nepřehnal.

Ona masovost, či novým jazykem přesněji mainstreamovost, je v literatuře poněkud zavádějící pojem, přičemž se na něj reaguje často až hystericky. Považte: prodáli se dnes nějakého titulu například 50 tisíc výtisků, což je na domácí beletrii velmi výrazný nadprůměr, tak při střízlivém odhadu lze počítat dva čtenáře na výtisk, to znamená sto tisíc čtenářů, tedy v desetimiliónovém státě celé jedno procento obyvatel. Můžeme tedy vůbec v literatuře mluvit o mainstreamu?

Na bestsellery se ve zdejším důlku nahlíží s nedůvěrou nejen kvůli údajné čtenářské podbízivosti. V odstrkované literární komunitě ve chvíli, kdy se zrodí bestseller, snadno vzplanou teorie o až démonicky manipulativním imperativu reklamy a masmédií. Pro čtenářstvo v jeho mohutnosti tu nenajdeme vlídné slovo. Stejně jako pro redaktory kulturních rubrik, kteří prý nikdy nepíšou o tom, o kom by měli. Jenže jak tito pěšáci v předem prohrané válce mohou obhájit popisné psaní o literatuře, jehož rezultátem je často ono „mohlo to být daleko horší“? Stále obtížněji se bojuje za existenci kulturní rubriky tváří v tvář všem ostatním společensky drásavým tématům. Stručně řečeno média, aby mohla někoho prodat, musí ze všeho nejdřív prodat sebe sama. Zní to možná někomu děsivě, zvláště elitářský intelektuál s vychovatelskými ambicemi se při představě ruky trhu zachvěje hrůzou, jenže to, co si on představuje jako pudovou masu honící se za bestsellerem, může být dost dobře silná občanská společnost. Nezapomeňme, že jde o pouhé jedno procento populace, to by mohla zvládnout i relativně raná demokracie navzdory svému mentálnímu demokratickému deficitu (viz prakticky kterákoliv veřejná diskuse z poslední doby).

Jak vypadá mediální budoucnost literatury? Je jasné, že starosvětská představa obsáhlých esejisticky vystavěných autoritativních kritik pokrývajících téměř vše, co se kde literárně šustne, se důsledně míjí s realitou, kde humanitní vzdělání prudce devalvuje (ano, souvisí to s populární a levnou nadprodukcí absolventů humanitních fakult). Náznaky budoucnosti jsou nicméně různé.

Varianta první je spíše zániková. Jejím prototypem jsou webové stránky Blesku. Ke kultuře, potažmo literatuře, se zde musíte proklikat přes autonehody, celebrity, horoskopy… Literatura je poté redukována na zprávy, tedy události (Ruští agenti ukradli první tištěnou knihu světa: Prodat ji chtěli za pakatel!), včetně udělených ocenění (Erotika, Bobek a Sladké mámení. Poštulka získal Cenu Josefa Škvoreckého). Povšimněme si až dadaistického výsledku při tvorbě hutného bulvárního titulku. Pod tagem literatura ale nechybějí ani články s nenápadným půvabem inzerce: Vánoce plné erotiky aneb tahle literatura vás pošimrá v podbřišku. Autorka článku po několika úvodních klišé následně své čtenáře ujišťuje: „V této rubrice vám samozřejmě nebudu doporučovat žádnou kuchařku nebo cestopis, i když i tyto knihy by se daly napsat s nádechem erotiky.“ Zde si pro změnu povšimněme přítomného panerotismu, který vane naším marketingově mediálním prostorem poměrně silně a často si nezadá s nejuslintanějším sexismem. Blesk samozřejmě představuje jistou bazální úroveň literární žurnalistiky, která literární život nijak nepotencuje, přičemž bezradnost, s níž se tu o literatuře píše, jen předznamenává její postupné vytěsňování, až „bleskový zánik“.

Další tendencí v psaní „o literatuře“ je odliterárnění lifestylem. Spisovatel je představen jako univerzální „osobnost“, přičemž s ním vedený rozhovor se nikdy netýká literatury (ještě tak možná toho, jestli autor píše ráno nebo večer), pouze rodinného a osobního života. Je pochopitelně nanejvýš vhodné, aby dotyčný trpěl nějakou nemocí, rozváděl se, nebo byl alespoň na rodičovské dovolené. Vzniklé klábosení se doplní fotografiemi, na nichž je „osobnost“ patřičně upravena, oblečena (vystajlována) a vyretušována. Nic proti, vizuální dojem mívá zdrcující dopady i v reálném životě. Ovšem jediné, čemu toto může sloužit, je elementární osvěta, že spisovatel nemá žádné viditelné deformace a i mentálně se zdá příčetný, dokonce působí tak, že bychom si ho na ulici ani nemuseli všimnout, on je prostě jeden z nás! Vztah lifestylu k literatuře lze pak charakterizovat jako parazitující – navěšuje na literární kádry své obsahy, aniž by literární život spoluvytvářel.

Třetí variantu lze považovat v tomto ponurém scénáři za nejoptimističtější, předpokládá ovšem, že tištěné deníky a týdeníky (a jejich elektronické verze) najdou cestu z paralýzy bulvárním a internetovým infotainmentem, jemuž se roky nesmyslně přizpůsobovaly. Inteligentní periodikum, které čtou i knižní čtenáři, dává kulturní publicistice šanci, ne ovšem za každou cenu. Střední (mainstreamové) patro kultury působí jako společensky scelující prvek, čímž oponuje intelektuálnímu kňučení nad tekutostí a fragmentarizací doby/společnosti. Literární mainstream je mediálně zajímavý právě proto, že jej lze reflektovat na úrovni fenoménů, témat, problematizovat jím stereotypy apod. To zkrátka vyplývá z genetické výbavy médií, že to vždy bude také trochu společenské, co může literární agendu prosadit ve veřejném prostoru. Nutně pak mají větší šanci popkulturní, dokumentární, angažované, kontroverzní a faktografické knihy. Nikoliv ale už do sebe zakoukaný elitní „art“, který anachronicky aspiruje na pozici vysoké kultury, jejíž schopnost komunikovat (mimo zasvěcený okruh spolutvůrců) se nachází na mrtvém bodě.

Zároveň nehledejme spásu literární publicistiky v „neomezené“ (digitální vysílání, internet) mediální sféře. Jistě, literaturu lze spláchnout do speciálního vysílacího kanálu, stejně jako může co endemit prosperovat ve webových a časopiseckých nikách, tam se ale součástí veřejného prostoru nikdy nestane.