Proč jste si vybrala zrovna porodnici na Královských Vinohradech?

Hledali jsme nemocnici, kde bychom mohli točit, a vinohradská byla jedna z těch, které jsme oslovili. Sešli jsme se s docentem Bohuslavem Svobodou, který tam působí. Zeptal se mě, proč chci film dělat. Řekla jsem, že chci ukázat, jak funguje porodnice – se vším všudy, s problémy i pozitivy. Docent Svoboda pak chtěl vědět, jestli se ve filmu objeví téma domácích porodů. Ty jsem tam mít nechtěla, zpočátku mě zajímala hlavně porodnice jako instituce svého druhu; a sama bych například doma nerodila. Docent Svoboda nám posléze pomohl natáčení zařídit a já jsem mu za to vděčná. Říkal, že bude rád, když se na některé problémy poukáže, ale taky že nechápe, proč si někdo na české porodnice stěžuje. Po vinohradské nemocnici jsme se mohli pohybovat dvanáct dní.

Téma filmu se ale postupně proměnilo.

Nikdo z personálu se s námi příliš nebavil, a tak jsme rychle opustili ideu, že budeme monitorovat instituci jako takovou, včetně myšlení jejích zaměstnanců, a začali jsme víc točit to, co mi přišlo zajímavé a hlavně v rozporu s doporučeními Světové zdravotnické organizace. Já rodila v Podolí a dítě mi dali hned po porodu, nikdo mi ho nebral, takže jsem byla překvapená, že na Vinohradech děti od matek odnášejí, i když to v případě, že nenastane žádný zásadní problém, není nutné. V internetových diskusích teď zjišťuji, že se to děje i v jiných porodnicích. To se ale dostáváme zpátky někam do sedmdesátých let!

Abychom zůstali vůči vinohradské nemocnici féroví, rozhodli jsme se do filmu zařadit všechny porody, které jsme natočili. Takže to není tak, že jsme jich na kameru zachytili dvacet a vybrali jen ty, které se nám hodily do nějakého předem narýsovaného schématu. Ve filmu vidíte tři porody a dvě situace, které nemají do narození dítěte daleko. A všude se opakují dvě základní věci: naprostá nekomunikativnost zdravotního personálu a pasivita rodiček i nastávajících otců.

Jedna novinářka se mě ptala, proč jsme v dokumentu nechali moje otázky na rodiče jako Proč se nejdete zeptat? nebo Nebylo by dobré, kdyby mamince dali miminko?, jestli to není ode mě manipulace. Kdyby se ale ty otázky vystříhaly, působilo by to, že takové pochybnosti napadly samotné tatínky. A tak to nebylo.

Proč lidé lékařům nekladou víc otázek?

Lékaři mají znalosti a dovednosti, které normální člověk nemá. Vždyť dokážou opakovaně zachraňovat životy! Lidé k nim mají velký respekt. Zaslouženě. Ale možná proto se jich také bojí ptát na to, na co by se ptát měli. Navíc Češi si asi všeobecně neradi stěžují. Stěžování je vnímáno jako něco, co se nedělá…

České porodnictví se chlubí výjimečnou péčí o nedonošená miminka a nízkou úmrtností. Zbožštění medicíny se v něm však aplikuje i tehdy, kdy to není nutné. Je jasné, že když si zlomíte nohu, tak lékař přesně ví, co s vámi. Ale na porod, který probíhá bez komplikací, přece nejde uplatnit nějaký jasně daný medicínský mustr, vlastně to ani není nutné. Jde o ojedinělou událost v životě ženy a dítěte, žena cítí, co potřebuje, co by ráda, a zdravotnický personál by ji – samozřejmě pokud její přání dávají smysl – měl vyslyšet. A doufám, že to tak často i je.

Považujete se za dokumentaristku-aktivistku?

Kdybych chtěla tenhle film udělat aktivisticky, tak je ostřejší, kritičtější, třeba bych k němu přidala i nějaký ironický komentář, který vypíchne jednotlivé momenty. Můj přístup byl pozorovací, monitorovací, nešla jsem točit s tím, že rodit v nemocnici je hrozné, ale poukázat na některé věci, které nejsou ideální. Diváci si tak třeba ani nemusí všimnout, jak se docent Svoboda v jednom ze záběrů opírá o rodící ženu – přitom když rodíte, tak by se o vás nikdo takhle opírat neměl, a už vůbec ne porodník. Reakce na film se různí i podle toho, jaký máte k tématu vztah: aktivistky ho začaly „číst“ aktivisticky, někteří muži zase nechápou, v čem je problém.

Z filmu Pět zrození (režie: Erika Hníková, 2015)...

Z filmu Pět zrození (režie: Erika Hníková, 2015)...

FOTO: Česká televize

V souvislosti s porody se mluví o tzv. porodních domech. Co to je?

Je to prostor, který nevypadá jako porodnice – žena tam má vlastní pokoj, kam si může donést své věci. O rodičky se starají porodní asistentky, lékař je nablízku, zasahuje ale až v momentě, kdy vznikne problém. V dosahu několika minut je operační sál, kdyby byly komplikace vážnější. Porodní domy jsou třeba v západní Evropě běžným standardem. Proč u nás nejsou, se řeší už patnáct let. Existuje na to jedna teorie: že porodnicím současný stav vyhovuje. V okamžiku, kdy aplikujete při porodu jakoukoliv chemii nebo nedej bože dojde k císařskému řezu, dostane nemocnice od pojišťovny více peněz, v případě císaře třikrát více než při normálně vedeném porodu. Statisticky je v Česku vyšší procento císařských řezů než na Západě. Takže ta teorie dává smysl.

Nejvíc otázek vyvolává poslední porod z filmu, kdy lékaři nakonec přistoupí právě k císařskému řezu. Jak vnímala rodička natočený materiál?

Na premiéře viděla paní Ksenie film potřetí a stále nemá pocit, že by bylo na jejím porodu něco špatně. Je přesvědčená o tom, že by dítě nedokázala sama porodit, do filmu jsme nezařadili, jak několikrát opakuje svému partnerovi: „Já se omlouvám, já se omlouvám, já jsem to nezvládla.“ Teď je ráda, že má zdravé dítě a porod přežila. Obávám se, že diskuse nad filmem by v ní mohly otevřít nějaké trauma, což samozřejmě také nebylo mým cílem.

Čím byste chtěla, aby dokument přispěl do debaty o porodnictví?

Chtěla bych, aby se začalo řešit, proč to v porodnicích vypadá tak jako ve filmu a co udělat, aby se to zlepšilo. Když žena rodí, do těla se jí přirozeně začíná vyplavovat hormon oxytocin, zjednodušeně řečeno. Když se však během tohoto procesu ocitne v nepříjemné situaci, když se cítí v ohrožení, začíná se vyplavovat adrenalin a porod se může zastavit. To je vidět právě u onoho posledního porodu – přijede žena, která má kontrakce, a personál s ní začne sepisovat dotazníky, a jí se tak porod zastaví. Ten personál za to nemůže, ale systém je tak bohužel nastavený. Když žena rodí, měla by se soustředit na sebe, na dítě, ne vzpomínat na adresu zaměstnavatele. Máme dokonce natočenou scénu, kdy uklízečka vynadá jedné rodičce, ať vyleze ze sprchy, protože tam chce uklidit.

Opravdu nejsem zastánkyní domácích porodů – ale co mají některé ženy dělat, když to v české porodnici pořád může vypadat takhle?

 

Dokument Eriky Hníkové Pět zrození z cyklu Český žurnál můžete zhlédnout zde.