Brával ji s sebou do opery a na procházky. Bylo mu ale jasné, že stvořit loutku nestačí. Aby se z ní stala skutečná osoba, „potřebuje také společenský život, potřebuje slovo, duši. Potřebujeme svědectví jiných lidí, potřebujeme ostatní lidi. Proto Kokoschkova služka roznášela o té loutce různé klepy, různé historky, jako by byla živá, jako by žila podobný život jako my“.

A právě tato skutečná historie slouží portugalskému spisovateli Afonsu Cruzovi jako metafora a výchozí bod vyprávění v románu Kokoschkova loutka (přeložila Marie Havlíková, Argo 2015), byť je to celé magickorealistický labyrint mnoha různých příběhů.

Židovský chlapec Izák Dresner žije v posledních letech války v Drážďanech, ukrytý ve sklepě obchodu prodavače ptáků, slabomyslného Bonifáce Vogela. Ten si myslí, že chlapec je hlas, který na něj promlouvá z podlahy. „Pane Vogel, dejte mi něco k jídlu. A přineste mi nočník,“ ozývá se mu pod nohama. V noci pak Izák skutečně nachází talíř ovesné kaše, pár bonbónů a nočník. Stejně jako loutka však i tento hlas potřebuje nějakého dalšího člověka, aby existoval, aby mu někdo naslouchal, aby ho někdo zachránil. Druzí jsou tu zkrátka k tomu, abychom stvořili sami sebe, naši individualitu. A i my pomáháme druhým v jejich zápase.

Už tato první část nezapře, že Cruz je také ilustrátorem, autorem knih pro děti, filmovým animátorem, a dokonce hudebníkem. Všechny tyto profese se zrcadlí ve stylu jeho psaní. Postavy jsou jako přesné a výrazné obrazy Marka Chagalla na plátnech či oknech, zároveň jako kresby z barevné dětské knížky: „Bonifác Vogel… hebké vlasy, bílé jako peří na rackově hrudi… sedící uprostřed války na vyplétané židli byl jako porcelán v obchodě se slony.“

Zápletka prvního příběhu pak opouští válku a zamíří do Paříže, kde se Izák Dresner stará pro změnu o Bonifáce Vogela a žije s Cilií. Ta stejně jako oni dva přežila válku v Drážďanech a poté se stala vyhledávanou malířkou, která kombinuje kubismus s expresionismem, protože „pravda vyžaduje zachycení z mnoha perspektiv. Pokud se omezíme na jedinou z nich, jsme velmi blízko absolutnímu omylu“.

Izák se pro změnu zabývá prodělečným vydáváním a prodejem knih zapomenutých autorů. Jednou narazí i na svérázného Matyáše Popu – nadaného hudebníka, který ovšem touží psát. Tady se styl knihy poněkud mění a začne odkazovat na jiného portugalského autora – Fernanda Pessou. Zejména na jeho tzv. heteronyma, fiktivní spisovatelské osobnosti a příběhy, které sedí v jiných příbězích jako matrjošky a čekají na svou příležitost. Popa tu mimo jiné říká, že „v literatuře, v próze neexistuje lež. A řeknu vám ještě něco: V reálném životě neexistuje pravda. Jestli to hle dobře pochopíte, pochopíte mnohem víc věcí“.

Popa poté, co po půl století marných pokusů konečně objevil v Izákovi nakladatele, který jeho tvorbě rozumí, začne psát novou knihu. Ta pojednává o osudech rodiny Vargových a jmenuje se Kokoschkova loutka. V ní se odehrává příběh další: Anasztázia Vargová, dcera excentrického maďarského milionáře, leží na smrtelné posteli, ale pořád myslí na svou dávnou lásku, Němce snědého jako cikán, kterým není nikdo jiný než právě autor knihy Popa. Vnučka Adéla se rozhodne udělat babičce poslední radost a nalézt muže jejího srdce, který ji kdysi znenadání opustil, aniž by se dozvěděla proč. Při svém pátrání narazí na spisovatele, který zahodil své nadání psaním na objednávku. Pro záhadného zadavatele píše Knihu heteronymů nebo Pythagorovy reinkarnace – „Tahle Kniha heteronymů byla obrovské dílo, třikrát větší než Pythagorovy reinkarnace, vydané na biblovém papíře, a byly v něm popsány další a další životy jako nekonečný růženec. V tomto díle byl tvůrce pojmu heteronym Fernando Pessoa sám jedním z heteronymů. A ten byl také heteronymem jiného, který mohl být například heteronymem Álvara Campose. Z těchhle životů byl hotový labyrint, celá genealogie byla znázorněna na prvních stránkách grafu, jenž byl sám o sobě zcela nesrozumitelný.“

Hravý surrealismus je tu příjemným výletem do intelektuálních experimentů a cestou labyrintem plným odkazů na tvorbu autorových oblíbenců. Člověk se sice místy ztrácí jako v zrcadlovém bludišti, ale přece okouzleně čte dál, jen pro požitek z cesty tím záhadným územím. Aby se nakonec próza prohnula do oblouku a vrátila se v posledním příběhu hudebníka Mira Kordy k počáteční přímočarosti. Závěr knihy je pak už hotová bluesová melodie.

Kokoschkova loutka získala právem před třemi lety Evropskou cenu za literaturu. Napsal ji Portugalec, odehrává se v různých evropských kulisách a pojednává o evropských traumatech. Je zadumaná a zároveň hravá. Plná lakonického černého humoru a touhy po starých časech, kdy si umělci nechávali dělat loutky za své ztracené lásky a lidé ještě četli knihy.