V knize okrajově píšete o „zatím nevysvětlitelném syndromu rozpadu včelstev“...

Jde o jev, kdy většina dělnic nečekaně a nenávratně opustí úl, v němž zanechají matku, spoustu zásob a několik mladušek. Včelaři o něm věděli už v 19. století, ale pozorován byl jenom příležitostně a byl popisován pod různými názvy. Teprve v roce 2006 byl v USA v důsledku drastického úbytků tam chovaných evropských včel pojmenován jako Colony Collaps Disorder. Od té doby byl hlášen už ze všech kontinentů, kde se včelaří, Evropu nevyjímaje. Hypotéz o příčinách je několik, pravděpodobně jde o kombinaci více škodlivých faktorů. Zvláštní je i to, že opuštěným úlům se vyhýbají predátoři i třeba zlodějské včely, a to přesto, že tam zůstává med a pyl. Jako by byly prokleté.

O jakých možných příčinách se tedy mluví?

Hodně spekulací se točí okolo skupiny nových pesticidů zvaných neonikotinoidy, které jsou součástí různých agrochemikálií používaných jako mořidla pro ochranu osiva. Jejich záludnost spočívá v tom, že jsou účinné v nepatrném množství a nemají akutní toxicitu. Jejich výrobci tvrdí, že včelám ve standardních toxikologických testech neškodí. Řada odborníků se ale domnívá – a mají pro to i experimentální důkazy –, že včely sice nezabíjejí okamžitě, ale postupně oslabují jejich organismus a snižují imunitu a odolnost vůči chladu. Přiotrávené včely se údajně také potýkají s navigačními problémy, takže je pravděpodobné, že se jim nedaří vracet se zpět do svého úlu. Snížení imunity zase vede k rozvoji mikrobiálních, virových, houbových a parazitárních nákaz, zvlášť je-li k tomu vhodné počasí, jako tomu bylo v posledních letech údajně v důsledku globálních změn klimatu. Jako další možné příčiny se uvádějí jednostranná výživa v současné fádní zemědělské krajině, genetické faktory – například ztráta genetické variability při komerčním včelaření – nebo vliv geneticky modifikovaných plodin. V podezření jsou i proměny životního prostředí, změny včelařských praktik, jako je používání antibiotik či dálkové převozy včelstev, nebo zvýšená hladina člověkem vytvářených elektromagnetických polí, což ovšem, pokud vím, pokusně dosud prokázáno nebylo.

Můžou být problémy včel „lakmusovým papírkem“ budoucích problémů naší civilizace? Nebo je to zbytečně apokalyptický pohled vzhledem k tomu, že CCD byl, jak říkáte, pozorován už v 19. století?

Náhlý vzestup případů CCD může signalizovat, že se v životním prostředí mění něco, co včelám nesvědčí a co nemusí jít k duhu ani nám, lidem. Ale apokalyptický pohled je opravdu zbytečný nejen proto, že toto zatím neuspokojivě vysvětlené „sebevražedné“ chování včel bylo pozorováno v různých oblastech světa už dávno a úbytky včelstev byly periodicky zaznamenávány leckde. Včely, podobně jako jiné druhy živočichů a rostlin, reagují na změny a nástrahy životního prostředí, ať už jsou původu klimatického, nebo antropogenního. Obecně platí, že pokud se s nimi druh jako takový nevyrovná, buď končí, nebo se přestěhuje, má-li kam. Někdy se ale i přizpůsobí, a pak může v daném prostředí vzniknout druh nebo poddruh nový. Proto věřím, že včely a jejich chovatelé se nakonec se stresem prostředí vypořádají, i když nás bude sklenice medu dočasně stát třeba dvojnásobek současné ceny. To bude daň životnímu prostředí za naše hříchy.

Dalším možným průnikem světa sociálního hmyzu a lidí je tzv. včelí demokracie, tedy principy rozhodování uvnitř včelího roje, které by podle profesora Thomase Seeleyho šlo aplikovat i na lidskou společnost...

Nejprve bychom si měli objasnit, co Seeley považuje za „včelí demokracii“. V dobrém roce se zjara včelstvo rychle rozmnoží, a když je v úlu už těsno, část dělnic se starou matkou se vyrojí, aby si našly vhodnou, bezpečnou, suchou a teplou dutinu pro nový domov. To mají na starosti průzkumnice-ubytovatelky. Je to jen několik set nejzkušenějších dělnic – sotva pět procent populace celého roje. A právě tento proces hledání je úchvatný příklad jejich demokratického rozhodování. Výběru přístřeší pro nový domov věnují ubytovatelky hodně času a jeho vhodnost přísně a kolektivně posuzují. Jakmile se roj dočasně usadí, rozletí se všemi směry do vzdálenosti až několika kilometrů a každá hledá na vlastní pěst. Když nějakou vhodnou dutinu objeví, vrátí se a tanečkem na povrchu roje oznámí právě přítomným ubytovatelkám její polohu, čímž je vyzve, aby si ji letěly samy prohlédnout.

Jak může včela tak složitou informaci sdělit tanečkem?

Jednodušeji, než bychom čekali. Kvalitě nalezeného místa odpovídá intenzita tanečku. Tancuje-li včela dlouze a živě, našla zřejmě dobré místo. Pokud se ale v jejím tanci mnoho nadšení nezračí, nález bude jen podřadný. Převedeno na čísla, intenzita tance se dá vyjádřit počtem opakování taneční figury během jedné produkce a průměrnou dobou jejího trvání. Sejde-li se víc hlášení, a to se dřív nebo později stane, mezi ubytovatelkami dojde k soutěži. Čím déle a živěji nálezkyně tancuje, tím získá větší počet méně úspěšných ubytovatelek pro svůj nález. Ty se pak o kvalitě místa letí samy přesvědčit a podle toho, jak se jim zalíbí, začnou i ony po návratu tancovat. Nejpřitažlivější nálezy vzbudí zájem největšího počtu tanečnic, takže průzkumnice nabízející podřadné adresy se postupně vylučují ze hry a přidávají se k těm úspěšnějším. Soutěž končí, když se ubytovatelky shodnou na jednom místě.

Jak mají včely zaručeno, že výsledná volba bude tím nejlepším z možných řešení? Jakým rozhodovacím procesem k němu sbor ubytovatelek dojde?

Američané důmyslnými pokusy zjišťovali, zda se jedná skutečně o výsledek konsenzu, tedy dosažení společného postoje všech účastnic soutěže, jak se to ostatně pozorovateli na první pohled jeví, nebo zda to je naopak rozhodnutí přijaté jen na základě vůle největší frakce – politolog by řekl nejsilnější „strany“, která získala určité kvórum, tedy dostatečný počet hlasů pro získání mandátu prosadit své řešení. Ukázalo se, že aby se roj rozhodl vzlétnout, není souhlas všech tanečnic s vybraným místem vůbec nutný. Pokusníci navíc získali číselné údaje podporující druhou pracovní domněnku – hypotézu kvóra. Všimli si, že roj se pravidelně rozhodl k odletu právě tehdy, když počet návštěvnic jedné z inzerovaných dutin dosáhl patnácti nebo více průzkumnic. Ovšem výška kvóra se může měnit. Například zhoršené počasí může roj donutit k urychlení rozhodovacího procesu snížením kvóra, aby nedošlo k vyhladovění roje dřív, než se v novém domově ubytuje.

Mohli bychom si tedy i my z demokratického rozhodování včelí společnosti vzít nějaké poučení, třeba v situacích, kdy se má demokratickým způsobem v co nejkratší době učinit optimální rozhodnutí?

Mnohdy se už i my těmito milióny let prověřenými recepty řídíme. Tak předně, procesu hledání se účastní jen relativně velmi malá část roje, ale jsou to ty nejzkušenější létavky, které velmi dobře znají široké okolí rodného hnízda. Zbytek roje jim do toho nijak nezasahuje – to je přesně to, co nazýváme zastupitelskou demokracií. A tato vyvolená „intelektuální elita“ roje má pak problém rozhodování rozdělený do dvou stupňů: zaprvé výběr objektů a zadruhé ohodnocení jejich kvality. Zvláštnost tohoto rozhodovacího procesu je v tom, že pátračky jsou v první fázi vzájemně závislé, jedna druhou ke svým nálezům posílají, spolupracují, zatímco v druhé fázi se o kvalitě každého nálezu rozhodují každá samostatně, nezávisle na hodnocení předcházejících posuzovatelek a svým osobitým včelím způsobem pak o nálezech „diskutují“.

Jan Žďárek

Jan Žďárek s Cenou Miroslava Ivanova

FOTO: Luděk Bartoš

Rozdíl oproti lidským společnostem je ovšem v tom, že lidské „roje“ jsou heterogenní a jejich příslušníci nemívají společné základní zájmy a priority. Profesor Seeley je přesto přesvědčen, že to, co se osvědčilo u včel, by mohlo být dobré i pro lidi. Skupiny lidí zodpovědných za rozhodování by se měly skládat z dobře informovaných jedinců společných zájmů a vzájemných ohledů, vliv vůdce by měl být minimalizován, spory by se měly řešit debatou, vyhledávat by se měla různá řešení a důvěryhodné rozhodnutí by se mělo opírat o názor většiny. Myslím, že v opravdu prosperujících lidských společenských útvarech – ať jsou státní, nebo soukromé – jsou už tyto evolucí ověřené principy do značné míry zakotvené.

Současná média hojně dopřávají sluchu přírodním vědcům, kteří publiku sdělují své názory na společnost. Může být analyzování přírodních procesů užitečnou průpravou k analyzování procesů společenských?

Úkolem a cílem práce přírodovědců je dobrat se objektivní pravdy o fungování přírody, které jsme i my, lidé, součástí a kterou máme moc ovlivňovat víc než kterýkoli jiný živý organismus. Ať chceme, nebo nechceme, společenské procesy jsou těm přírodním podřízeny. Aktuálním příkladem je třeba stěhování národů za vodou. Jen někdy není taková příčinnost společenských jevů na přírodních hned zřejmá, neboť ji překrývají etnické, náboženské nebo kmenové či rodové pohnutky a nevraživosti.

Vědci disponují obrovským arzenálem poznatků, které by při rozhodování měli brát v úvahu všichni ti zvolení „kormidelníci“ našich společností. Aby rozhodovací orgány měly co nejvíc informací, neměli by v nich vedle technokratů, právníků a sociologů chybět ani odborníci, kteří rozumějí přírodě. A proto je správné, že současná média dopřávají sluchu i přírodovědcům. Říká se, že politik vidí jen do konce svého volebního období, horizont vědce by žádné takové omezení mít neměl. Bohužel populističtí politici a někdy i média názory vědců zpochybňují a zlehčují, což nedávno vedlo až k posměšnému označení akademiků, studentů, výzkumníků a dalších vzdělanců, kteří podepsali petici Vědci proti strachu a lhostejnosti, za samozvané elity národa. Připomnělo mi to doby, kdy byli lidé, kteří se vzepřeli názoru vůdčích politických autorit, označováni jako „ztroskotanci a samozvanci“. To by se včelám stát nemohlo.