Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka na tuto akci?

Nic extra romantického to nebude. Zní to strašně, ale moje nejsilnější vzpomínka jsou schůze. Přípravy na protesty totiž trvaly víc než rok. Bylo mi osmnáct a v té době už jsem byl chycen vírem antiglobalizačního hnutí. Najednou jsme měli jasného protivníka – brali jsme to tak, že se do Prahy sjela světová elita zodpovědná za zavádění tvrdých neoliberálních reforem s velmi drastickými následky zejména ve Třetím světě. Ta příprava byla hodně ideová, dost jsme si toho museli promyslet a načíst – a nás to opravdu zajímalo. Vycházeli jsme ze dvou zdrojů, jedním byla sociální kritika neoliberalismu jako zplošťujícího a ekonomizujícího myšlení a druhým environmentalismus. Byl to opravdu vír nadšení a příprav, do kterého se postup ně zapojovali mezinárodní aktivisté. Poslední tři měsíce se už naše schůzky konaly v angličtině; impulzy zvenku byly ohromně důležité, protože tihle lidé přicházeli z úplně jiného kontextu.

Nemuseli řešit komunismus a transformaci...

Až s odstupem jsem si uvědomil, že to vlastně bylo legrační, jak moc jsme i my byli napojeni na antikomunistický diskurz. Jak anarchisté, tak trockistická levice i ekologické hnutí se ustavili v době přechodu obou režimů, původně byli součástí toho, co komunisté potlačovali, a museli si v nové společnosti „vyjednat“ svou roli... Anarchistická tradice tu byla – všichni ti Neumannové, Gellnerové a Šrámkové. Jenže na ně se po těch dlouhých desetiletích už reálně nedalo napojit. Lépe to šlo mezinárodně; najednou jsme potkávali aktivisty a hnutí, kteří neřešili identitu, pro něž byl anarchismus žitou praxí.

Vypadali jinak než vy?

Ano. Většina třeba nenosila nášivky s áčkama, což bylo tady hodně zvykem – dát najevo, k čemu se hlásím. Z těchhle lidí to ale bylo poznat, a tak si to na sebe nemuseli psát a vyšívat. Ale jiný byl i způsob rozhodování, to byl opravdu anarchismus převedený do praxe. Snažili jsme se o to, aby byly naše diskuse jak efektivní, tak demokratické. Experimentovalo se s různými modely konsenzu. Každý měl také prostor se vyjádřit, ale jiní měli možnost dávat už během jeho mluvení ustálenými gesty najevo souhlas nebo nesouhlas, případně že se moc dlouho vykecává, takže schůze měly spád a nemohli si je uzurpovat pouze lepší rétoři.

A byla blokáda ve finále úspěšná?

V zásadě ano, zasedání dokonce skončilo dřív a finančníky evakuovalo metro. Násilné taktiky radikálních částí demonstrantů ale byly pro většinu společnosti zcela nesrozumitelné a nepřijatelné. Hnutí se ocitlo ve vnitřních sporech, v izolaci a pod tlakem, který vyvrcholil vyklizením squatu Ladronka v listopadu 2000. Pak navíc přišlo 11. září a hnutí se i celosvětově dostalo z ofenzivní kritiky neoliberalismu do obranných pozic: Ne válce, ne škrtům...

Jaká vlastně byla vaše cesta k anarchismu?

K anarchismu jsem se hlavně pročetl – od surrealistů přes některé undergroundové básníky až po představitele ekologického myšlení. Takže Egon Bondy, Milan Nápravník – a pak samozřejmě Jakub Polák, díky němuž jsem viděl, že anarchismus nemusí být literatura, ale může to být žitá praxe. Významnou roli hrála taky dobová nálada. Jsem jeden z posledních ročníků, které bezprostředně zažily revoluci, byť jako malé děcko. Ovlivnila mě zkušenost, že všechno může být přes noc jinak, prožitek náhlé a razantní změny vnímaný dětsky naivníma očima. Staré autority zmizely, staré pravdy neplatily. Vždyť jsme třídní učitelce říkali soudružko a koukali na dokument o Leninovi a pak nám najednou vysvětlili, že všechno je jinak. Možná i kvůli téhle zkušenosti šla část mé generace do blokády Kongresového centra s takovým nadšením a s očekáváními, že alterglobalizační hnutí může být předzvěstí zásadních, systémových změn.

S větším odstupem člověk pochopitelně vidí, že pod povrchem toho, co vnímal jako zásadní změnu, zůstalo mnoho kontinuit. Změna na nich byla vystavěná. Ale to je přesně to, co chytrý revolucionář dělá. Hledá kontinuity a pracuje s nimi. Například Václav Havel hodně pracoval s určitým pojetím civilnosti, vlastní už normalizační době, Václav Klaus zase umožnil privatizované společnosti privatizovat ve velkém.

Věřili jste tehdy před Kongresovým centrem, že změníte stávající systém?

Nebyli jsme tak naivní, abychom si mysleli, že to půjde ze dne na den, ale zároveň jsme vnímali, že stoupá vlna, která následně způsobila krizi neoliberalismu. Věřili jsme, že na ní půjde zvednout téma globální sociální spravedlnosti.

Tuhle vlnu jste vycítili se skoro desetiletým předstihem. Hypoteticky, kdyby se ono zasedání konalo dnes, měli byste víc podporovatelů?

Většinová společnost ty protesty nepřijala, brala je jako útok cizinců na Prahu. Byla to do značné míry naše chyba, zaměřili jsme se na Třetí svět a nedokázali jsme lépe navázat na bezprostřední realitu kolem nás. Transformace byla tehdy ještě v chodu a my jsme bohužel měli slepou skvrnu přesně v tom místě. Vlastně jsme ani nedokázali s určitostí říct, zda je Česká republika už součástí těch bohatých vykořisťujících států, nebo je pořád někde mezi; a to „mezi“ jsme nedokázali dobře pojmenovat.

Zároveň platilo, že neoliberální diskurz byl tehdy jakoby zdravým rozumem. Od roku 2008 už zdravým rozumem není a velká část toho, co jsme tehdy říkali my jako „extremisté“, se stala hlavním proudem. A tím se vracím k vaší předchozí otázce na změnu systému. Neoliberalismus ne – ale co tedy místo něho? Žádná z navrhovaných alternativ zatím plně nepřesvědčila, a to včetně těch anarchistických.

Ondřej Slačálek na jedné z demonstrací týkajících se přijímání imigrantů.

Ondřej Slačálek na jedné z demonstrací týkajících se přijímání imigrantů

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Například Noam Chomsky patří k velmi opatrným autorům; tvrdí, že teď a tady nejsou podmínky na samosprávný socialismus spojený s anarchistickým projektem emancipace. A dokud nebudou, musíme bránit sociální stát, který sice problematickými způsoby a s výraznými a ošklivými vedlejšími efekty, ale přece jen zajišťuje minimální úroveň důstojnosti a přerozdělování. Anarchisté musí bránit sociální stát proti útokům zprava, které jsou teď aktuální. Jsme v kleci a za klecí jsou dravci, takže musíme bránit výztuž té klece, byť je to dost depresivní a krátkodobé řešení. Nikdo nechce žít v kleci natrvalo.

Na jaké aktivity se dnes zaměřují čeští anarchisté?

Velká část anarchistického prostředí se trochu odideologizovala a věnuje se konkrétním antifašistickým a antirasistickým aktivitám, podpoře vystěhovávaným chudým – třeba romským rodinám z Ostravy či Ústí nad Labem. Dalším výrazným tématem je squatting. Zdaleka to nejsou jen anarchisté, kdo pociťuje jako základní téma bydlení a to, jak absurdně se pracuje s městským prostorem. Že domy, kde by se dalo bydlet, se nechávají ležet ladem kvůli kapitalistické spekulaci a byrokratické neschopnosti. Anarchisté k tomu navíc přidávají určitý přístup k demokratickému, antibyrokratickému jednání. David Graeber ve své poslední knížce Utopie pravidel pojmenovává jako jednu ze základních charakteristik našeho života totální byrokratizaci. Graeber připomíná, že poslední pořádné protibyrokratické hnutí je spojeno s šedesátými lety. Neoliberalismus přišel se slibem omezení byrokracie a výsledkem je, že v posledních letech trávíme čistě byrokratickými činnostmi, tím neuvěřitelným papírováním, mnohem víc času než kdy předtím. Byrokratem totiž není jen posmívaný státní úředník, ale také manažer ve firmě. I prostor nezávislého občanského jednání nebo vědy a umění se příšerně zbyrokratizoval grantovým provozem. Z občanské sféry se stal neziskový sektor.

Velkým úspěchem byla záchrana Kliniky v Praze na Žižkově, ale jinak to podle množství prázdných, rozpadajících se domů na vzestup squattingu nevypadá.

Kliniku se podařilo udržet velice složitou kombinací vyjednávání a mobilizace. Obecně vzato ovšem česká policie jedná velmi represivně. Jakýkoli prázdný dům obsazený squattery je okamžitě zajištěn a nechá se raději zchátrat, ačkoli policie často brání právo velmi pochybných majitelů schovaných za pochybné firmy. Ve skutečnosti by měla velkou část squatterských pokusů vnímat jako trestní oznámení a podnět k vyšetřování podezřelých firemních propletenců. Ale mafianizace města není pro policii téma, tématem jsou levicoví extremisté. Vidíme to koneckonců i na té velmi podivné operaci Fénix z poslední doby.

Jak daleko od sebe stojí anarchismus a komunismus?

Právě to byl obsah sporů mezi anarchisty a trockisty kolem roku 2000. Anarchistická rétorika byla tenkrát hodně antikomunistická, trockisty jsme brali jako pohrobky nepřijatelné ideologie. Zároveň je většina anarchistických proudů kolektivistická, socialistická. A konečným cílem Marxe je plné rozvinutí individuální svobody všech, takže to do sebe jakoby zapadá. Klíčový rozdíl spočívá v pořadí: pro anarchisty je nemožné připustit, že by plné rozvinutí individuální svobody přišlo až po epoše socialistické diktatury. Je-li naším cílem osvobození, tak ho také musíme naplňovat ve způsobu, jakým se organizujeme, ne že založíme hierarchickou politickou stranu, s jejíž pomocí nastolíme diktaturu a na konci bude svoboda. Ne. Organizujme se teď a tady na podkladě individuální svobody.

Současná doba je vlastně anarchismu nakloněná, ne? Lidé si začali spoustu věcí organizovat sami, kritika kapitalismu je na historickém vzestupu...

V něčem ano. V něčem se ale téhle doby děsím. Anarchistická představa o antikapitalistické a nestátní alternativě je zakotvená v pro někoho možná naivní představě o lidské racionalitě a étosu, které budou schopny nahradit stát a kapitalismus. Pokud chybějí, je bohužel nutné dát trochu za pravdu některým etatistickým levicovým kritikům typu Jana Kellera nebo Davida Harveyho, že když se vezme jenom nedůvěra ke státu a kapitalismu, tak výsledkem nemusí být anarchismus, ale také fašismus – pokud namísto rozumnosti a samosprávy všech přijde oddanost silným vůdcům. A obráceně – i aktivity založené na sebeorganizaci a komunitním principu můžou vést k elitářství.

Co je pro vás smyslem anarchismu?

Na to se těžko odpovídá pár slovy. Hledat možnosti méně manipulativní budoucnosti. Přispívat k celkové kritické imaginaci společnosti a protestním aktivitám.