Detailnější pohled na výzkumy a minulé primárky však ukazuje, že nejpravděpodobnější variantou je, že se o prezidentský post nakonec střetnou už zavedené těžké váhy: Hillary Clintonová a jeden z floridských republikánů, Jeb Bush či Marco Rubio.

Nedávno jsem byl na americkém venkově, v Ohiu, svědkem vážné konverzace dvou republikánských voličů z vyšších tříd o možnosti zrušení státu, stavění silnic svépomocí a ozbrojené obraně proti vlastní armádě a federální vládě. O českých odpůrcích imigrace kdosi trefně poznamenal, že to jsou lidé milující národ a nenávidějící stát. Americký republikánský volič často miluje i stát a jeho historii, ale nenávidí instituce, které ho dnes reprezentují. Dokazuje to i asi nejzajímavější rozdíl mezi voliči obou hlavních stran: Demokraté podle výzkumů chtějí někoho se zkušeností z exekutivy, republikáni naopak člověka, který k politice přičuchl co nejméně, ideálně z byznysu. V řadě věcí se američtí levicoví i pravicoví voliči potkávají, shodují se například, že problémem USA je slabé postavení střední třídy. Navíc politický potenciál některých starých sporů (práva gayů) vyprchává. A tak se postoj ke státu, institucím a k jejich schopnosti řešit společenské problémy stává jednou ze základních dělících politických linií. Ostatně – podobně jako v Česku. A tomu odpovídají i kandidátky republikánů a demokratů.

U republikánů panuje dokonalý zmatek. Prezidentem jich chce být zhruba patnáct, deset má v průzkumech více než 2 %. Peleton vede s 25% podporou Trump, v jehož programu se mísí fantasmagorie, tradiční republikánský populismus i rozumné nápady jako boj proti vyvádění zisků do daňových rájů. Relativně silné je postavení dalších nepolitiků: neurochirurga a komentátora Bena Carsona, o němž jeho kritici s nadsázkou tvrdí, že především propaguje svou novou knihu, a Carly Fiorinaové, která se opírá o image úspěšné podnikatelky přes to, že kdysi málem zruinovala Hewlett-Packard. V republikánské první pětce se tak drží jen dva klasičtí politici: mladý floridský senátor Marco Rubio a pokračovatel dynastie Bushů – Jeb.

Na demokratické straně mají naproti tomu šanci pouze kariérní politici. Hillary Clintonová vede v celonárodních průzkumech demokratů (se 45 %) a také v Iowě a Jižní Karolíně, tedy ve státech, kde primárky začínají a které mohou stádním efektem ovlivnit zbytek voleb. Sanders ztrácí na Clintonovou celonárodně 20 %, vede v New Hampshire, dalším ze států, kde startují primárky, a bez šancí není ani v Iowě. (Asi pětina demokratů pak preferuje viceprezidenta Joea Bidena, ten ale mezitím oznámil, že kandidovat nebude.)

Sanders chce v Americe zavést veřejné zdravotnictví a neplacené školství a výrazně posílit daňovou progresi. Když ho nazývají socialistou, tedy nálepkou, kterou republikáni už úspěšně diskreditovali i středovou politiku Baracka Obamy, nebrání se, jen dodává adjektivum „demokratický“. Přesto jeho podpora k překvapení komentátorů kontinuálně stoupá – a mluví se o tom, že by nakonec mohl chladnou Hillary předehnat.

Daniel Prokop

Daniel Prokop

FOTO: Petr Horník, Právo

Zdání však může mást. Donald Trump kromě výzkumů denně dominuje médiím, ale jeho šance na zisk nominace se přeceňují. Zatímco predikce vycházející ze samotných prezidentských výzkumů se v USA často nemýlí, průzkumy v primárkách se podobně jako v Česku ptají voličů, kteří zdaleka nemají jasno, a tři měsíce před volbami nemusejí o jejich výsledku říkat vůbec nic. Ostatně v roce 2011 vedl touto dobou mezi republikány Newt Gingrich, a to s náskokem větším než má Trump. Neznáte ho a moc vám neříkají ani jména jako Harkin, Dean či Bachmannová? Není divu, všem sice dávaly průzkumy svého času největší šance, ale nakonec skončili v poli poražených.

Naopak daleko od prvního místa byli ve svých letech pozdější prezidentští kandidáti jako John McCain, John Kerry nebo Bill Clinton (v roce 1991 se dlouho držel až okolo desátého místa).

Existují i opačné příklady: otec a syn Bushové či Al Gore vedli v průzkumech a v primárkách uspěli. Všichni ale měli touto dobou podporu 45–60 % a na své oponenty náskok přes 20 procent. Současná pozice Clintonové je tak z hlediska jistoty nominace na hraně. Podobným rozdílem ostatně vedla v roce 2007 před Barackem Obamou, s nímž ale nakonec těsně prohrála.

Lze tedy říci, že pokud nemá kandidát v tento čas dominantní podporu voličů, jsou z hlediska predikce vítězů primárek důležitější faktory – objem peněz na kampaň, podpora ve straně, výkony v debatách a hlavně šance na vítězství v hlavních volbách. Ty totiž výrazně ovlivní, koho podpoří nerozhodnutí voliči strany, pro něž je prioritou porážka nenáviděných demokratů, resp. republikánů.

Z hlediska posledního bodu je bolavou patou republikánů schopnost oslovit hispánské a afroamerické voliče. To značně zvedá šance zmíněných tradičních politiků: Marco Rubio je hispánec, Jeb Bush mluví plynně španělsky a jeho manželka je původem Mexičanka. Bush i Rubio jsou navíc z Floridy – státu, kde se prezidentské volby často rozhodují. A oba mají podporu významné části republikánské strany. Zřejmě i proto jim web výzkumníků z Microsoftu PredictWise dává největší šanci na nominaci – Rubiovi 32 %, Bushovi 26 % (Trump dostal jen 16 %). Na straně demokratů očekává PredictWise nominaci Clintonové (86 %). Pokud bychom vycházeli z těchto čísel, zdá se nejpravděpodobnější, že si to v prezidentských volbách rozdá dvojice ostřílených politiků, buď Clintová s Bushem, nebo Clintonová s Rubiem. Na zemětřesení v americké politice to nevypadá.

Kandidatura levicového a autentického Sanderse ale může mít smysl i v případě neúspěchu. Jeho návrhy v oblastech školství a zdravotnictví nejsou zcela realistické – vždyť americkým demokratům se nikdy nepodařilo prosadit ani tzv. public option (možnost vybrat si mezi veřejným a komerčním zdravotním pojištěním). Pokud ale Sanders vydrží v kampani dostatečně dlouho, může to mít vliv na ostatní kandidáty. Debata demokratů ukázala, že Clintonová, podezřívaná z neautenticity a podlézání Wall Street, je pod tlakem zleva nucena přiblížit své pozice nespokojené střední třídě a intelektuálům kritizujícím nerovnosti – stejně jako Sanders tak prosazuje zvýšení daňové progrese, část vyššího školství zdarma a posílení předškolního vzdělávání. A pokud se v průběhu primárek dál bude muset stavět čelem ke skutečným problémům své země, budou se jí pak v hlavních volbách tyto pozice hůře opouštět.