Čtveřice B4 se na svém novém albu Die Mitternachtsmaus (Polí5 2015) rozhodla pojmout písně The Plastic People of the Universe v syntetizérovém duchu Kraftwerk – a vůbec německé kosmische musik. Nápadu nelze netleskat, jsem rád, že si příbuznosti plastikovských ostinát a chytlavých melodických vyhrávek s kraftwerkovským stylem někdo všiml a dokázal tyhle zásnuby zrealizovat.

Plastici, přestože jejich hudba byla záměrně rozskřípaná, „špinavá“ a nic lidského jí nebylo cizí, mají s Kraftwerk, kteří naopak toužili po tom, aby jejich hudba zněla jako dílo dokonale fungujících pochromovaných strojů, které nepijí a nefilosofují, leccos společného. Obě kapely koncem šedesátých let začínaly v duchu experimentující psychedelie a postupně dospěly k výrazné písňové tvorbě stojící na pravidelných ostinátech, opakujících se chytlavých melodických motivcích, a sloganovitých, výrazně rytmických textech. Kraftwerk svůj manifest Autobahn vydali jen krátce předtím, než Plastici dokončili nahrávku debutu Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned, jenž k vydání musel pochopitelně urazit poněkud složitější cestu.

Skladatel plastikovské hudby Milan Hlavsa si „strojovou“ stránku své tvorby dobře uvědomoval. Hudební nápady dokázal organicky skloubit s novovlnnou estetikou Garáže a jejích nahalených bicích a nekytarově zkreslených kytar, sám si práci s elektronickými zvuky a rytmy vyzkoušel třeba na sólovém albu Šílenství. Ve skupině Fiction se zase sešel s bratry Vozáryovými z Oceánu, s Janem Vozárym dokonce připravil Magickou noc, album plastikovských coververzí v techno duchu. Aktuálním hudebním technologiím a trendům se nebránil, věděl, že jeho výrazný autorský jazyk nijak nepoškodí.

„Béčtyřka“ – vedená Tomášem Procházkou – ale Hlavsovu hudbu s elektronikou spojila nápaditěji než sám Hlavsa. Zatímco ten byl „tvrdošíjný rocker“ a elektroniku si volil coby výrazový prostředek žhavé přítomnosti, Procházka a spol. se ve svých coververzích netají staromilectvím, láskou ke starým analogovým a modulárním synťákům, k Didaktik Gama i k vysloveně debilně znějícím plástvím nahrazujícím bubny. Takový je hudební dnešek, v technice, která kdysi byla považována za ztělesnění futuristického optimismu, hledá lidskost, nedigitální nedokonalost, milé chyby a „teplo starých časů“.

To Kraftwerk, co chtěli, již zjevně složili, a tak vše, trochu sisyfovsky, digitalizují a čistí a budují čím dál opulentnější koncertní show (3. prosince v Praze odehrají jedno ze svých 3D vystoupení). Vlastně jsou stále technooptimisty, což je vlastnost společná i Oldfieldovi, Jarremu, Tangerine Dream a dalším tzv. elektronickým mágům.

Své album B4 pojmenovali podle desky Půlnoční myš, na níž Plastici použili syntetizér Korg, a obohatili tak svůj zvuk o charakteristické bažinné bublání. Desítka písní na Die Mitternachtsmaus je samozřejmě odzpívána přes vokodér v kraftwerkovské němčině. Titulní píseň na Morgensternova slova byla „zbavena“ Hiršalova překladu, ostatní texty – vesměs Bondyho – skvěle přebásnil(a) Dr. Rachel Lewinski.

Vzhledem k tomu, že srozumitelná pravidla hry jsou posluchači jasná již při pohledu na obal („kompjůtrová“ parafráze Neprašovy myši zdobící plastikovský originál), dostane se do hry hned v prvních vteřinách alba. Překvapí tu věrnost předloze i odchylky a chvíle, kdy si B4 dělají, co se jim zlíbí – nejvýrazněji v původně humpolácké Francovce, kterou promění v soustředěný, táhlý kus, a v Jó, jó, to se ti to spí, jež je téměř k nepoznání. A to, že si z jedné písně – Metro Goldwyn Mayer – nechali jen název a předvedli pod jeho vlajkou něco dočista odjinud, album „Béčtyřky“ přibližuje jiné vynikající kolekci coververzí, beatlesovské Let It Be v podání slovinských industrialistů Laibach.

Die Mitternachtsmaus připomíná, že plastikovský underground měl a má hudebně co říci v domácím i světovém kontextu. A také, že v době, kdy se aktivity androše omezují na grandiózní oslavy androše, musí relevantní pocty i kritické hlasy přicházet zvenčí. Odněkud, kde není Čuňasovo.