„Třicet metrů odsud Kafka chodíval do vegetariánské restaurace. Přátelům pak v dopisech psal, že tak dobré jídlo ještě nikdy nejedli, takže mu ho nemůžou ani závidět. Mimochodem dneska je na stejném místě taky vegetariánská restaurace,“ vyprávěl Jaroslav Rudiš v bývalém kině Varšava, kde se po zdech bez omítky plazily kabely a na pódiu vystupoval Kafka Band. Ke vstupence se podával svařák, protože i v sále byla zima.

Koncertní projekt Kafka Bandu se jmenuje Das Schloss/Zámek a jde o německo-český „soundtrack“ ke stejnojmennému Kafkovu románu, zhudebněné momenty z knihy, které Rudiš předčítá do hudby a zpěvu Jaromíra Švejdíka (alias Jaromíra 99), a to vše dokreslují projekce výjevů z Jaromírovy komiksové adaptace Zámku, rozpohybované animátorem jejich předchozího evropsky úspěšného počinu, filmu Alois Nebel. Kafka Band mimochodem podnítil i vznik divadelní inscenace v severoněmeckých Brémách, v níž teď celá kapela hraje.

„Žít na vesnici v Čechách není žádný med, zvlášť když nad ní stojí podivný zámek, kde o vás všechno vědí a kam se nedostanete. V tom románu je strašná a nesmírně aktuální věta: Ze zámku nejste, z vesnice nejste, nic nejste. Ale bohužel jste přece něco, jste cizinec, někdo, kdo je přes počet a všude se plete do cesty. K. do zámku nikdy nedorazí – ten román se odehrává na ploše šesti dní, ale vy máte pocit, že je to třeba čtyřicet let. K. je čím dál unavenější a dostává horečku. V té horečce má sen, zdá se mu, že poráží antické bohy v řecko-římském zápase. Jenže pak se probudí a vidí, že to zase nedopadlo,“ uvedl Rudiš skladbu Traum/Sen a vlastně i svůj pohled na celý Zámek.

Zmíněná píseň je cosi jako punková country, ovšem Kafka Band nabízí mnoho hudebních poloh a taky působivé melodie, svébytné muzikantství, atmosférického vypravěče a navíc překvapivou vervu, která dá v některých okamžicích vzpomenout na koncerty Psích vojáků. Je to syrový, mrazivý zážitek; žádné cizopasení na geniální předloze, ale osobitá a tvůrčí rozprava s ní. Kafka Band zvlášť dobře rezonuje uprostřed libereckého Starého Města, mezi studenými zdmi prvorepublikového kina, které se spolek místních architektů snaží znovu přivést k životu.

Štěpán Kučera

Štěpán Kučera

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Ještě pršelo, když jsme se v noci vraceli domů přes náměstí. Franz Kafka při své návštěvě Liberce v zimě 1911 nechápal, proč lidé tak spěchají, když „křižují tento rynek, který by nebyl ani pro vesnici příliš velký a jehož radnice ho svou nečekanou velikostí ještě zmenšuje“. Uvažoval, že pokud žijí daleko, museli by jet elektrikou, a pokud žijí blízko, pak nemají důvod k rychlé chůzi. Neuvážil, že Liberečtí možná spěchají, protože je zima.

„Jak dlouho máme ještě do jara?“ zeptal se K. „Do jara?“ opakovala. „U nás je zima dlouhá... Jednou taky přijde jaro nebo léto..., jenže ve vzpomínce... se zdá být jaro i léto tak krátké, jako by to nebylo o moc víc než jenom dva dny. A i během těch dní, i v ten nejkrásnější letní den, ještě někdy padá sníh.“