Oboje už ode dneška štědře nabídne Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, kde letos vytvořili také sekci nazvanou Al Akhbar, tedy „zprávy“, a zařadili do ní dokumenty zachycující život v současné Sýrii a okolních zemích.

Možná nejpůsobivější z uváděných snímků je Kóma o soužití tří žen v domě uprostřed válčícího Damašku. Režisérka Sara Fattahiová natáčela svou babičku a svou matku, jak sledují televizi, kouří, pijí kávu, hrají karty, pláčou, vzpomínají na své muže nebo přemýšlejí, čím budou v zimě topit. Sama Sara většinou zůstává skrytá za kamerou, ale do příběhu vstupuje například v záběrech obrazovky počítače, když sledujeme psaní a následně mazání dopisu muži, žijícímu zřejmě v Libanonu (příznivci blízkovýchodního bulváru by hádali, že jde o režiséra Ghassana Salhaba). Válka do jejich domu vstupuje televizními zprávami či záblesky výbuchů za oknem, kdesi v dálce. Rodina Fattahiových patří ke střední střídě, nehrozí jí bezprostřední nebezpečí, a ani Damašek se prozatím neřadí mezi nejhůře zasažené oblasti, přesto se postupně celá domácnost – a tušíme, že i celé město – propadá do hlubokého kómatu. Jistě není náhoda, že jediný záběr na panorama Damašku vznikl přes hřbitov, kam jde babička navštívit mrtvého manžela.

Sara Fattahiová se narodila roku 1983, vystudovala Damašskou univerzitu a spolupracovala s řadou televizních stanic. V roce 2010 se pustila do vlastní dokumentární tvorby. „Kóma jsem začala natáčet po smrti svého dědečka – tahle ztráta je klíč k otevření mého filmu,“ vyprávěla režisérka na švýcarském festivalu Visions du Réel, kde Kóma získalo jednu z cen. „Většina lidí zná Sýrii z médií, vidí válku, krev… Ale to nejdůležitější jim uniká – že se tam pořád odehrává život. Konec mého snímku je otevřený, protože ani moje rodina, ani většina Syřanů neví, co za budoucnost je čeká.“

Od většiny jiných autentických svědectví (jimž se věnuje třeba další snímek z jihlavského programu Postříbřená voda, syrský autoportrét) se Kóma odlišuje především užitím vytříbeného filmového jazyka. Režisérka záběry svého „domácího videa“ pečlivě komponuje, mistrně pracuje se střihem, zvukem i světlem. Používá poetické symboly, které ale nikdy nejsou přímočaré a těžko se překládají do univerzální divácké řeči (čímž se Kóma liší od jiného „jihlavského“ dokumentu Hříšník v Mekce): koláž z televizních ruchů jako pocit něčeho důvěrně známého v novém, hrůzostrašném kontextu; arabské písmo putující monitorem jako řada stop neznámého zvířete; tlumené barvy a detaily ženských tváří vzbuzující mimoděčné vzpomínky na Bergmana a jeho filmy; bolestně důkladné ohledávání zdí domova. Fattahiová se nebojí pomalosti a opakování, nebojí se klást na publikum nároky, až se sledování Kómatu stává svého druhu meditací, přijetím jinak plynoucího času. Je to odlišný dokument, než na jaké jsme zvyklí, protože obvyklé promluvy odborníků a „objektivní pohled“ nahrazuje přesným opakem – osobní a osobitou básní.

A potom se v sále rozsvítí a člověk odchází zpátky do české humoresky. – Islámští utečenci nebudou podle prezidenta Miloše Zemana dodržovat a respektovat naše zákony a zvyklosti. Budou mít právo šaría, takže nevěrné ženy budou kamenovány, zlodějům se budou utínat ruce, řekl prezident při debatě se zaměstnanci Řeznictví a uzenářství Matula v Lechoticích na Kroměřížsku.