Migrantem byl i patriarcha Abrahám, k němuž se hlásí všechna tři hlavní monoteistická náboženství – judaismus, křesťanství i islám. Narodil se v mezopotamském městě Ur, ale usadil se ve městě Cháran, na dnešních tolik zkoušených turecko-syrských hranicích. Když mu bylo 75 let, vyzval ho Bůh, aby opustil svého otce a odešel do země Kanaán, kterou se rozhodl dát jeho potomkům. A migranty či uprchlíky pak byli v různých podobách i Abrahámovi synové a vnuci. Jákob uprchl před bratrem Ezauem, později odešel do Egypta, kam byl pozván svým synem Josefem. Ten tam byl původně prodán bratry do otroctví, ale postupem času v Egyptě získal velký vliv a z Kanaánu, kde panoval hlad, odešli za ním nakonec i jeho bratři. Dnes bychom řekli, že byli ekonomickými migranty, kteří využili toho, že v zemi, které se dařilo v té době lépe než té jejich, měli rodinného příslušníka, jenž proměnil svou nucenou emigraci v úspěch, a jeho příbuzní jej tam proto následovali.

Odvrácenou tváří uprchlictví je naděje na návrat do ztraceného domova. I tento v dějinách stále se opakující příběh je v bibli popsán – v podobě exodu Židů z Egypta. Jenže návrat domů se pro vyvolený národ zdá být jen opakující se iluzí. V 6. století před naším letopočtem následuje deportace a exil Židů do Babylónu. A pak po dobytí Babylonie Peršany opět návrat. Jenže přichází helénismus pod vládou Ptolemaiovců a Seleukovců, poté nadvláda Římanů. Se všemi těmito invazemi se pojí nové příběhy uprchlictví. Jedním z nich jsou i osudy novozákonních apoštolů.

Židovský národ je nakonec po vzpourách proti římské nadvládě de facto rozprášen. Většina končí v diaspoře – v mnoha zemích na několika kontinentech. I křesťanství, kterému dala vzniknout malá skupina Židů okolo Ježíše, se nakonec rozšíří do celého světa s pomocí vojenských výbojů, migrace a misionářství.

Může se zdát ironické, že příběh vyvoleného národa je de facto příběhem prchání, exilu, deportací a emigrace. Vypadá to, že být v očích Boha vyvoleným znamená být uprchlíkem. Dějiny židovství se převážně píší jako ztráta domova a hledání zaslíbené země. Pohled na historii ukazuje, že diaspora a emigrace jsou stejně přirozenou formou existence jako setrvávání doma.

Vyhnání, odvlečení do otroctví, exodus (úprk) ze zajetí, exil, emigrace, deportace, vysídlení, uprchlictví, diaspora, kolonialismus, přistěhovalectví, přesídlení nebo stěhování národů – to jsou jen některé z pojmů, které se pořád dokola opakují v historii lidstva coby různé výrazy spojované s nucenou či dobrovolnou migrací. Domov coby pevné a stabilní zakotvení na jednom místě je v dějinách spíše luxusem.

Po pádu Říma následovalo stěhování národů, po rozšíření křesťanství a později i islámu náboženské války i výboje, které plodily nové a nové vlny migrace. Dobyvatelé splývali s dobývanými, pokud je nevyhladili, mnoho lidí ohrožených nájezdníky a válkami se pro změnu vzdávalo svých domovů a přesouvalo se jinam.

O tom, jak to bylo v českých zemích, dodnes vypovídá neobyčejná rozšířenost jmen jako Novák, Nový, Novotný nebo Němec. Těch „nových“, kteří odkudsi přišli a neznali jazyk (a proto byli „němí“), muselo být opravdu hodně.

Zdálo se, že teprve až modernita bude schopná zaručit stabilní domov – a to v podobě státní suverenity, která se jako určující princip vztahů mezi státy prosadila v Evropě po Vestfálském míru a v 19. století pak v podobě národních států. Nacionalismus, který se v Evropě tehdy probudil, lze vnímat i jako hledání nového domova masami lidí, kteří byli industriální modernitou vytrženi z venkova, kde jejich předci po generace žili.

Teprve po dvou světových válkách, způsobených do značné míry extrémními projevy nacionalismu, se některé národní státy na západě Evropy, do té doby založené na ideji pokrevnosti či herderovské kultuře jazyka, začaly měnit v entity, v nichž se občanství definovalo na základě přináležitosti k ústavně vymezeným principům. Byla přijata myšlenka, že ti „cizí“ se mohou stát „námi“, pokud se v „našem“ státě přihlásí k občanskému náboženství liberální demokracie.

Ale i v Evropě jsme byli ještě po druhé světové válce svědky etnických čistek, jako byl odsun Němců, zatímco v Sovětském svazu doznívalo stalinské přesídlování celých národů. Později sovětské intervence v Maďarsku a Československu generovaly statisíce nových uprchlíků utíkajících na Západ. A své nově vzniklé státy se ještě v devadesátých letech minulého století pokusili etnicky vyčistit politici v bývalé Jugoslávii. Nyní pro změnu můžeme sledovat etnické třeštění na východě Ukrajiny. Výsledkem jsou jako vždy stále nové uprchlické vlny.

Zvážíme-li, že nejrůznější formy migrace jsou jednou ze základních lidských zkušeností, není divu, že reflexe příběhů novodobých emigrantů a imigrantů se stala jedním z podstatných rysů moderní kultury. Celá jedna významná větev americké literatury je založena na vyprávěních o osudech migrantů – od děl Bernarda Malamuda a Isaaka Bashevise Singera až po Jeffreyho Eugenidese. Řada evropských i amerických autorů pak reflektovala také uprchlictví před nacismem a později z komunistického světa. Navíc mnozí slavní spisovatelé a intelektuálové o emigraci nejen psali, ale také se sami stávali jejími příklady, často tragickými: Stefan Zweig, Franz Werfel, Thomas Mann nebo Hermann Broch. A i Češi mají mezi emigranty a uprchlíky mnoho slavných jmen. Ostatně pro národ, který má s emigrací nemálo zkušeností, je případné, že na Západě nejslavnější román z pera českého autora, Nesnesitelná lehkost bytí Milana Kundery, je příběhem útěku po sovětské invazi a následného návratu. O mnoho let později, už po pádu komunismu, se pak Kundera vrací – v podobě románové úvahy na odysseovské téma – k nemožnosti návratu emigrantů zpět domů v Ignoranci.

Uprchlictví se navíc postupem času stalo vpravdě globálním fenoménem, a v posledních letech se tak proslavily i romány nezápadních autorů. Třeba Lovec draků od afghánského spisovatele Khaleda Hosseiniho nebo Poutníci Jihoafričanky Nadine Gordimerové.

Jiří Pehe (1951) emigroval v roce 1981 a usadil se v New Yorku. V letech 1988-1994 žil v Mnichově, do vlasti se vrátil v roce 1995. Je autorem několika knih politických úvah. V roce 2006 vydal román Na okraji zmizelého, v roce 2009 román Tři tváře anděla.

Jiří Pehe

FOTO: Milan Malíček, Právo

Skutečnost, že si díla nezápadních autorů na téma uprchlictví získávají celosvětové uznání, souvisí mimo jiné s tím, že zatímco odeznívá jedna prominentní podoba modernity, kterou reprezentovaly národní státy s jejich nároky na územní suverenitu, což dalo vzniknout hranicím, pasovým kontrolám nebo i samotnému pojmu státní příslušnost coby symbolům ohraničeného národního domova, tak se přímo před našima očima národní státy rozpouštějí v náporu globalizace. Svět je vzájemně propojený, nic zásadnějšího kdekoliv na planetě se nemůže odehrát bez toho, aby to nemělo dopady téměř všude jinde.

Kromě mas uprchlíků, které jsou stejně jako kdykoliv předtím uváděny do pohybu válkami či jinými konflikty, jsme svědky i nového typu masové migrace, kterou má na svědomí globální komunikační propojení. Na jedné straně globálně fungující trh rozevírá nůžky bohatství a chudoby mezi Severem a Jihem, na straně druhé existence globální komunikační vesnice umožňuje lidem i ve zdánlivě nejodlehlejších koutech světa, aby prostřednictvím televize, filmů či internetu na vlastní oči viděli, že stejně těžkou prací, za niž doma dostávají pár dolarů denně, si mohou na bohatém Severu vydělat na slušný život.

Ve světě globálního kapitalismu se přitom vše řídí zákony nabídky a poptávky. Je-li po migraci poptávka, vznikne nabídka. Hlavním důvodem novodobé migrace je v té nejobecnější rovině právě globální kapitalismus, který produkuje nerovnosti a technologicky umožňuje, aby lidé z chudších částí světa o svém bídném postavení věděli, a který je zároveň založen na tom, že zaplatíte-li, můžete dnes s jistým rizikem mít cokoliv – tedy i přesídlit odkudkoliv kamkoliv.

Hranice, tak jak je vytvořila modernita coby ohraničení srozumitelného domova, se v „tekutém“ prostředí globalizace stávají buď fikcí, protože přes ně volně proudí informace a finance, anebo logisticky už nikoliv nepřekonatelnou překážkou. Nepomůže ani povolávání armád, ani opevňování. Jediným řešením může případně být jen nový druh politiky, reflektující a korigující způsob, jakým funguje systém globálního trhu, který generuje propastné rozdíly mezi Severem a Jihem i regionální a lokální konflikty. Pokud se systém globálního trhu bude nadále vymykat politické kontrole, nekontrolovaná migrace nebude ustávat, ale sílit.

Pokrok v národních státech Západu dal zaniknout klasickému proletariátu, ale globalizace přesunula mnoho patologických jevů, kterých se Západ uvnitř sebe sama zbavil, do chudých zemí Jihu. Mohli bychom říct, že tento vývoj vytvořil ve srovnání s bohatými západními zeměmi z těch chudých jakési zásobárny lidských zdrojů a z jejich obyvatel nový globální proletariát.

Vzhledem k nerovnostem mezi Severem a Jihem, které dál sobecky v zájmu vlastního blahobytu a stability u nás „doma“ udržujeme a prohlubujeme, jakož i vzhledem ke komunikační revoluci, díky níž stále více lidí v zemích Jihu, kteří dříve žili v blažené nevědomosti, pojídá ze stromu poznání, se budeme muset smířit s tím, že neměnný a stabilní domov, který patřil v ohraničených národních státech pouze nám, je už jen fikcí.

Filosof Václav Němec nedávno trefně situaci popsal takto: Je to drsné probouzení, ale jednou to muselo přijít: Evropané si už nemohou dále namlouvat, že si zřídí svůj ostrůvek bezpečí a epikurejské oázy štěstí uprostřed moře lidského utrpení. Utrpení, které dosud znali jen prostřednictvím médií, takže se mohli stále utěšovat, že to je jakási virtuální realita, která se jich netýká, se náhle vylodilo na jejich plážích a ubytovalo se v kartónech od krabic na jejich nádražích a v parcích. Vítejte, milí Evropané, ve skutečnosti počátku 21. století. Ano, uprchlíci přišli zvěstovat přímo do vašich měst a domovů neradostnou zprávu o tom, jak dnes vypadá svět mimo vaši oázu.

Opevňovat se za vlastními hranicemi má v této situaci pak asi tak stejnou šanci zabránit trvale masové migraci, jakou měla kdysi snaha egyptského faraóna zastavit exodus Židů proti vůli Boha.