Článek
„Ani ne,“ odpovídá. „Je pravda, že to nahrávání bylo trochu jiné než obvykle, museli jsme ve studiu čekat připravení celé noci, než Dylana napadne nová píseň a rozhodne se ji nahrát. Ale že bychom tušili, jak slavná ta deska bude, to ne.“
Charlie McCoy je skromný, proto začátek příběhu odvyprávějme za něj. Když producent Bob Johnston toužil dostat Dylana do Nashvillu, bašty konzervativní country, použil McCoye jako návnadu. Vylákal ho do New Yorku a seznámil s Dylanem; ten znal McCoyův tehdejší singl Harpoon Man a přizval ho k nahrávání svého alba Highway 61 Revisited. S výsledkem byl Dylan tak spokojený, že s cestou do Nashvillu souhlasil – natočil tam pak čtyři další desky a McCoy v nich hrál na harmoniku, kytaru, basovou kytaru a trubku.
„Dylan s námi moc nekomunikoval. Když jsem se ho ptal, jak máme hrát, tak jenom krčil rameny. Takže jsme si to dělali po svém.“
O dvanáct let později Dylan prohlásil, že Blonde on Blonde se ze všech jeho alb nejvíce blíží ideálnímu zvuku, jak ho slyší ve své hlavě.
„Pro mě bylo nejdůležitější, co nastalo po vydání té desky,“ říká McCoy. „Do Nashvillu se začali sjíždět folkrockoví písničkáři, protože co dělal Dylan, to chtěli dělat ostatní taky. Najednou byla práce pro spoustu muzikantů a techniků, stavěla se nová studia a nashvillský hudební průmysl rostl.“
McCoy tenkrát spolupracoval se Simonem a Garfunkelem (basová harmonika v hitu The Boxer), Leonardem Cohenem, Joan Baezovou nebo Ringo Starrem. Už předtím ovšem doprovázel zpěváky starší generace – Roye Orbisona, Elvise Presleyho nebo Johnnyho Cashe (slavné harmonikové sólo v hitu Orange Blossom Special).
V Cashovi dnes McCoy vidí druhou výraznou osobnost, která se zasloužila o hudební sblížení amerického Severu a Jihu. „On měl v televizi svou The Johnny Cash Show, kterou sledovali i diváci, co by jinak o country ani nezavadili. Jeho vize byla propojovat žánry, takže do svého pořadu zval takové autory, jako byli Dylan nebo Kris Kristofferson. Ukázal lidem, že Nashville není jenom hillbilly.“
Příkladem plodného mísení stylů je sám McCoy. Začínal jako bluesový harmonikář, jeho nashvillská kapela Area Code 615 hrála směs country, rocku, soulu či bluegrassu, na svém nejnovějším albu se věnuje keltské hudbě. Hudební hranici má snad jenom jednu: „Jak se do toho dají počítače, tak mě to nezajímá. Muziku by měli dělat lidi.“
McCoy získal v roce 1972 cenu Grammy a před šesti lety byl uveden do nashvillské countryové síně slávy. Právě v ní se nedávno otevřela výstava Dylan, Cash and the Nashville Cats: A New Music City, dokumentující ono pozoruhodné období na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, o němž si teď od Charlieho McCoye nechávám vyprávět. Komu se nechce až do Nashvillu, může si opatřit alespoň stejnojmenné, před nedávnem vydané dvojalbum; vedle autorů zmíněných v předchozích odstavcích jsou na něm i další tvůrci, kteří tehdy nahrávali ve „městě nové hudby“ – Neil Young, Paul McCartney, George Harrison či kapely The Byrds a The Monkees. McCoy zde pak vystupuje nejčastěji jako doprovodný hráč, ale někdy taky jako hlavní interpret a spoluautor skladby.
Charlie McCoy nežije ze vzpomínek a i ve čtyřiasedmdesáti letech cestuje, nahrává a koncertuje. „Rád navštěvuju cizí země – mám oblíbenou kapelu ve Francii, ve Švédsku, v Japonsku… Posledních dvacet pět let jsem poznával svět a viděl hodně lidí, jak hrají a prožívají hudbu. Nemusím už hrát pro peníze, ale potřebuju to dělat pro svou duši.“
Povídáme si na farmě za severočeskou Chrastavou, kde se koná malý hudební festival a McCoy tu vystupuje s Robertem Křesťanem a Druhou trávou. „Je to skvělá kapela, jedna z nejlepších, s jakými jsem kdy hrál,“ opakuje vyznání, které zaznělo už před jedenácti lety na albu Robert Křesťan, Druhá Tráva & Charlie McCoy – Live in Brno. „Všichni jsou mimořádní muzikanti. A jejich hudba je tak rozmanitá, že ani nejde přesně říct, co Druhá tráva hraje za styl.“
Chtěl jsem si nechat podepsat Dylanovo album Nashville Skyline, kde McCoy hraje na kytaru a harmoniku, ale nakonec mi to přijde nějak nepatřičné, když on sám svou legendárnost zakrývá skromností, v té kšiltovce a šusťákové bundě.
