Skupina Poutníci se v osmdesátých letech od „kotlíkářských“ kapel lišila složitou instrumentací, básnickými texty i žánrovými přesahy. Jak vás vlastně napadlo skládat a hrát takhle?

Poutníci byli před příchodem mým a mých dvou kolegů zcela normální countryovou kapelou v tehdejším slova smyslu. Já jsem si s sebou přinesl zkušenosti s literaturou a hudbou, kterou jsem tenkrát poslouchal. Měl jsem štěstí na tehdejšího spoluhráče, banjistu Svaťu Kotase, protože měl podobný náhled na hudbu jako já a cítil, že možnosti jsou širší. Na začátku osmdesátých let, kdy jsme začínali s hudbou, která pak Poutníky proslavila, začal výbuch progresivního bluegrassu a objevili se lidé jako Tony Trischka, kteří používali nástroje mnohem nápaditějším způsobem, než bylo zvykem. K nám se dostaly jejich nahrávky, a protože jsme byli mladí, tak nám staré hranice nestačily a ta nová hudba nás fascinovala; snažili jsme se ji zpočátku velmi neuměle napodobovat a posléze sami rozvíjet.

Říkáte, že jste přišel do Poutníků vybavený zkušenostmi s literaturou. Jaká byla vaše textařská průprava?

Já jsem se jako textař vyvíjel mimořádně pomalu. Když jsem byl kluk, byl můj hrdina Honza Vyčítal s kapelou Greenhorns, zajímala mě Amerika, jak jsem ji znal z westernů. Když jsem začal brát rozum, vrhl jsem se i na jinou hudbu, začal číst poezii… Jak jsem dospíval, dospívalo i moje textařství.

Jak na Poutníky reagoval tehdejší režim? Neměli jste problémy s cenzurou?

My jsme nebyli politická kapela, takže potíže s režimem byly leda osobního rázu, když nás někdo neměl rád a snažil se nám škodit. V roce 1983 jsme absolvovali první výjezd do zahraničí – do tehdejšího západního Německa na nějaký festival levicové mládeže. Jeli jsme jako součást delegace SSM. Pak jsme ještě s toutéž organizací byli v Moskvě. Oboje bylo šlápnutí vedle, z mého hlediska i z hlediska tehdejších svazáků, protože naše muzika tam nikoho nezajímala. Účastníci těchto festivalů byli velmi tvrdě levicově zaměření studenti a jejich bojovné náladě jsme nevyhovovali.

Měli jste už v té době i nějaký pozitivní ohlas v zahraničí?

Myslím, že ne. Až v roce 1990 se naše elpíčko Wayfaring Strangers, natočené těsně před Listopadem, dostalo na stůl jakési bluegrassové organizace ve Spojených státech, která nám za něj udělila cenu, jejíž název už jsem zapomněl. Pozvali nás, abychom ji převzali osobně, ale Američani nás odmítli do USA pustit, takže jsme pak tu cenu dostali poštou.

Jak před revolucí probíhalo natáčení takových „vývozních“ desek? Anglicky zpívaná alba za normalizace vydali Blue Effect, Pavel Bobek…

…nebo třeba Rangers. Takové desky tenkrát točil, kdo měl ruce a nohy. Byly určené primárně pro českého posluchače, teoreticky se mohly prodávat v tehdejší socialistické cizině, možná i v kapitalistické, čert ví. Ale nedovedu si představit, že by je tam někdo doopravdy poslouchal, už kvůli té většinou příšerné angličtině.

Vzpomínáte na pražský koncert Johnnyho Cashe v roce 1978?

To byl jeden z nejpamětihodnějších okamžiků mého dospívání. Horší část normalizace, tedy sedmdesátá léta, byla taková šeď až čerň, že režim podle mě vítal každý paprsek světla, který sem zasvítil. A Johnny Cash byl zpěvák vzešlý z chudých poměrů, původně česač bavlny, navíc z jedné osminy indián, bojovník za práva menšin. Když se uvolil, že tu v roce 1978 vystoupí, tak to pro tehdejší bolševickou garnituru nebyla žádná ideologická diverze, ale naopak vítaná příležitost ukázat, co všechno je v Československu možné.

V roce 1993 jste se svou novou kapelou Druhá tráva jel do Ameriky na festival, na nějž pak navázala koncertní šňůra. Jak se vám to podařilo?

Chtělo to trochu odvahy a drzosti. Měli jsme tam pár českých i amerických kontaktů, věděli jsme o existenci mezinárodního bluegrassového festivalu – který byl ovšem mezinárodní jen podle jména, protože to dobře znělo, jinak šlo o ryze americkou záležitost – a sehnali jsme od sponzora trochu peněz na letenky a na pronájem auta. Vyrazili jsme tedy do nitra Ameriky, kde jsme se jednou drze postavili u stolu a začali hrát. Tak jsme se seznámili s naší pozdější agentkou, která nám domluvila další koncerty. Dneska už by to takhle nešlo, ale tenkrát jsme pro Američany byli miláčkové, kteří se konečně domohli demokracie.

V Americe od té doby pořádáte každoroční turné. Dokážete říct, čím Druhá tráva oslovuje tamní publikum?

Pro Američany jsme exoti. Hrajeme jejich muziku, která se jako v kulečníku odrazila od evropského prostředí a vrací se v proměněné podobě. Na vystoupeních obyčejně dáme dvě klasické bluegrassové písničky, po kterých pokývají hlavou, jako že to taky umíme. Hlavně jsou ale zvědaví na naše původní věci, protože se liší od toho, co znají. A samozřejmě je taky zajímá instrumentální zdatnost. Největší ohlas mělo ve Státech naše album Czechmate z roku 1999, které vydala a distribuovala americká firma, takže jsem ho mnohokrát viděl v amerických obchodech s cédéčky. Dnes prodáváme desky hlavně na koncertech.

Robert Křesťan s Druhou trávou

Robert Křesťan s Druhou trávou

FOTO: Josef Strouhal

Jak jste se dostávali k nahrávání s takovými osobnostmi, jako jsou Charlie McCoy, Tony Trischka nebo Peter Rowan?

S Charliem McCoyem jsme se neseznámili v Americe, ale tady – na festivalu ve Strakonicích, kde nás pořadatel požádal, jestli bychom na závěr společně nezahráli pár písní. My ho samozřejmě znali z nahrávek, ale nikdy předtím jsme se neviděli naživo, takže nikdo – ani my, ani on – nevěděl, co čekat. Ovšem z počáteční oboustranné zdrženlivosti se vyvinulo přátelství a dlouhodobá spolupráce. On jezdí do Evropy zhruba každé dva roky, tak si domlouváme společné koncerty. Zeptejte se na to ale spíš jeho, on má lepšího pamatováka.

S Tonym Trischkou to bylo podobné. Přijel do tehdejšího Československa poprvé někdy v roce 1989 se svou kapelou Skyline – na Portu, oficiálně na pozvání SSM, ale ve skutečnosti po vytrvalém soukromém úsilí jeho velkého obdivovatele Roberta Brauna, ústeckého banjisty, který všechny, Tonyho i příslušné činovníky, ukecal. S Tonym jsme mluvili, dokonce nám nahrál sólo na zmíněnou desku Wayfaring Strangers, ale přátelil se přirozeně hlavně s Robertem. Až když přijel potřetí, tentokrát s Beppem Gambettou, požádal nás, už jako Druhou trávu, pořadatel jejich tehdejšího turné, abychom je doprovázeli. Úžeji jsme se tedy poznali až čtyři nebo pět let po jeho první návštěvě.

A Peter Rowan byl první a poslední slavný člověk, kterého jsem za účelem seznámení sám ze své vůle a jako první oslovil. Bylo to v Nashvillu, ve slavné bluegrassové hospodě Station Inn. Odbyl mě takovým způsobem, že jsem na něco podobného navěky ztratil chuť. Dnes už je to všechno jinak, ale jeho tehdejší reakci chápu. Uvědomuju si, že se sám někdy chovám podobně, soukromí a určitá distance od lidí jsou pro mě důležité.

Zastavil bych se ještě u vašeho alba Dylanovky. Jednou jste řekl, že vás láká počeštit další Dylanovy písně – zmínil jste Idiot Wind

Ani nevím, že jsem se o tom někde veřejně zmiňoval. Ale je to pravda, chtěl bych natočit ještě poslední „dylanovku“, právě tuhle píseň. A Jiří Černý mi už snad deset let říká, že bych měl udělat taky cohenovské album. To by mě sice lákalo, ale musím se k tomu dopracovat, aby to nebyl jen únik před mými vlastními písničkami. Čekám, až dostanu chuť si sednout a pustit se do překládání, teprve pak se do Dylana či Cohena dám. Možná. Totiž – nedávno jsme nahráli album Shuttle to Bethlehem s anglickými verzemi mých písniček od Ruth Ellen Gruberové a ty texty nejsou špatné, korigovali jsme je společně, ale když je zpívám, nejdou mi do pusy a ošívám se, nemůžu si na ně zvyknout, jsou mi cizí. V takových chvílích si vždycky uvědomím, jak by asi trpěl pan Dylan, kdyby věděl, co mu dělám s jeho písněmi.

Přeložil jste i řadu románů od Williama Eastlakea, Normana Mailera a dalších. Chystáte nějakou další knížku?

Prozatím jsem se rozhodl knížky dál nepřekládat, jednak proto, že jsem se v poslední době nedostal k textu, který by mě mimořádně zaujal, ale hlavně proto, že finanční situace v nakladatelstvích bývá dnes taková, že korektury provádí třeba sám majitel, který k tomu může a nemusí být kvalifikovaný. A protože já jsem překladatel amatér, potřebuju k sobě profesionála, jemuž můžu věřit. Když se mi od redaktora vrátí překlad téměř bez oprav a zcela bez otázek, začne mi to být podezřelé. Tudíž jsem si řekl, že taková práce pro mě nemá smysl. Pro peníze to nedělám, honorář mi obvykle nestačil ani na cigarety, co u toho vykouřím.