Základní otázkou je, kdo přenese boj z monitorů do ulic. Jediná šance, jak to udělat, je mít první svého mučedníka.

Tak důležitou věc nelze nechat náhodě. Nikdo neví, co by přinesl přirozený vývoj. Je samozřejmě možné, že nějaký frustrovaný Eritrejec kuchne policistu v Bělé. Stejně možné ale je, že nabuzený fanoušek Ortelu sundá na cestě z koncertu syrskou matku. Spoléhat na štěstí by ale byl vyložený hazard.

Vyzýváme proto příznivce obou táborů k osobní oběti. Hledá se pohledná blondýnka mladšího školního věku, která by byla ochotna nechat se znásilnit a uškrtit negrem. Potřebujeme milujícího pákistánského otce tří dětí, který by se dobrovolně přihlásil, aby ho rozkopala na kaši tlupa holohlavých dementů. Odměnou vám bude mnohatisícové shromáždění demokratických sil, jako po vraždě súdánského studenta Hassana Abdelradiho v roce 1997. V případě blondýnky pak vypálení cizinecké ubytovny, případně série fotogenických okresních pogromů na lidi, kteří nezvládnou říct „řeřicha“.

Pokud se žádní dobrovolníci nenajdou, zbývá jediná možnost. Vymyslet, rozplánovat a uskutečnit útok na vlastní lidi sami. Historie tuto úspěšnou taktiku ověřila mnohokrát, nejlépe při přepadení v Gliwicích 31. srpna 1939. Šikulové z SS při něm převlékli do polských uniforem vězně z koncentráku v Dachau, postříleli je při vymyšleném útoku na německý vysílač a hned byla na světě záminka pro útok na Polsko a zahájení druhé světové války. Tento příklad nemá naznačovat, která skupina má ve vymýšlení obětí větší zkušenosti. Jako v každém byznysu jde prostě o to, kdo bude mít lepší timing.

Tak schválně.