Nastoupí a okamžitě vypije celou láhev vody, kterou mu nabídneme. Chce do Prahy a vypráví, jak jel za kamarádem do Krakova a ukradli mu doklady i peníze, že má v Ostravě v zástavě batoh a musí se dostat za sestrou. Kam? Do Chebu. A vypravuje dál, že je učitel, tělocvik, zeměpis, baví ho hlavně atletika a opravdu, má štíhlou postavu sprintera, v září nastupuje v Chebu. Opravdu? A na kterou školu? Věřím mu, nevyslýchám, ptám se, protože do chebských škol chodily všechny moje děti, každé do jiné. Na Masarykovu. Aha, a která to je? ptám se, protože žádné z mých dětí zrovna do Masarykovy školy nechodilo, a to jsem si myslela, že znám všechny. No to je tam, jak se jde k budově soudu, takhle při cestě. K budově soudu? divím se. To je přece u nemocnice, nemyslíte Americkou školu? No možná jo, vlastně ano, Americkou, říká ten kluk a ještě něco vypráví o své matce, která je advokátka, a já se ho ptám na poměry na plzeňském peďáku, kde to taky znám – chodil jste na fakultu v Plzni přece? Ano, chodil.

Je devět večer a klukovi rozmluvíme, aby stopoval dál z Prahy, padne tma a nikdo ho nevezme.

Pak mě můj společník Martin vysadí v Praze před domem, kde bydlím, a jede dál až do Rokycan, kluka bere s sebou. Ve výtahu myslím na to, že ten kluk nic o Chebu neví, že tam žádná Masarykova škola není, že to nezná ani v Plzni a určitě tam nestudoval. To jen tak střelil naslepo – ve kterém městě není Masarykova škola –, a že někdo, kdo mu zastaví u Nové Paky, to bude znát v Chebu jako své boty, taky není moc pravděpodobné. Ale kde se na té silnici vzal s tou strašnou žízní, v pěkném červeném tričku a bez zavazadla, peněz i dokladů? A bylo to moudré vystoupit a poslat ho s Martinem dál do Rokycan?

Druhý den volám, abych se zeptala, jak to s klukem dopadlo. No samozřejmě, přespal u Martina, ten mu dal ráno snídani, ukázal mu cestu na nádraží a našel spojení. A koupil jsi mu lístek do Chebu? ptám se. To už mi bylo hloupé, dal jsem mu pětistovku, ať si ho koupí sám. Spal jako zabitý a k snídani snědl půlku bochníku chleba a litr mléka.

Uplynul rok.

Silnice poblíž Ústí nad Orlicí, pomalu se stmívá a na kraji stojí kluk a zoufale mává. Zastavíme. Kluk dobíhá, je to skoro ještě dítě, padne na sedadlo a vzlyká, jak mu na brigádě na Slovensku všechno ukradli, batoh, peníze i notebook, a že ho táta zabije. Nezabije, říká mu Martin-vychovatel, to se může stát každému. No jo, ale já jsem měl v tom počítači práci z architektury, vzali mě na vysokou a celé léto jsem na tom dělal, brečí kluk. Uděláš to znovu, říká mu Martin a nepodiví se, že kluk vypadá na patnáct a ne na studenta architektury. A kam vlastně jedeš? Do Pardubic a potom autobusem do Chebu.

Chlapče, z Pardubic ti žádný autobus do Chebu nejede, to už spíš vlak, a proč chceš jet do Chebu? ptám se. Já jsem tam odtud, jedu k rodičům. A kde v Chebu bydlíš? V Mánesově ulici.

A tohle všechno říká skrz slzy a pořád dokola, že táta ho zabije.

Mládenče, hodíme tě do Ústí na vlak, ještě ti pojede poslední rychlík. Pokladní najde ochotně všechny spoje, s přestupem v Praze to docela vychází, kupuju klukovi lístek a Martin mu přidá ještě dvě stovky, aby měl na večeři a tak. Koupíme mu studený čaj v láhvi. Kluk brečí, děkuje, táta ho zabije, ale on všechny peníze pošle a vrátí, dejte mi adresu.

Nemusíš je posílat, říkám mu, v Chebu bydlí můj syn, tady je jeho číslo a adresa. A jak se jmenuješ? Vlček, Tomáš.

Pokračujeme do Hlinska a jsme z toho celí špatní – ten chlapec brečel jako malé dítě, nevěděl vůbec, kde je. V Mánesově ulici v Chebu je ovšem řeznictví Vlček.

Neudělali jsme hloupost? Ten kluk spíš utekl z domova, než že by jel z brigády, nejspíš do Chebu nechce a teď sedí ve vlaku... V tom vlaku má aspoň zajištěnou střechu nad hlavou a teplo přes noc, říkám a cítím, že je to slabá útěcha. Volám synovi do Chebu, aby zjistil, jestli se Vlčkům v Mánesce neztratil kluk, no neztratil, v Mánesce je sice to řeznictví, řezník ale žádného kluka nemá a jiní Vlčkovi tam nebydlí, ptal se i na policii.

Tam mu ale řekli, že se pohřešují kluci v Českých Budějovicích, Liberci, Náchodě, Lounech, Táboře a Kolíně, také v Třeboni, ale toho dnes našli utopeného.

Odkud se v létě berou ty ztracené duše v tričku a bez peněz, bez dokladů v podvečer na silnicích? A co má člověk v takovém případě správně udělat? Nechat ho stát u krajnice? Odvézt ho, kam si přeje? Nedat mu nic, nebo mu dát víc? Ohlásit příhodu na policii? Obvolat blázince, pasťáky, špitály? Vzít si kluka domů?

Uplynuly další dva roky.

Jedeme z Kuksu a zase tam stál, proti zapadajícímu slunci. Tentokrát jsme byli čtyři a na zadním sedadle jsme neměli místo.