O necelá dvě století později vydává americký filosof John Rawls knihu Teorie spravedlnosti (1971, česky 1995), která je dnes základním dílem tzv. egalitárního (levicového) liberalismu. Její hlavní myšlenkou je pojetí spravedlnosti jako férovosti, definované dvěma pravidly. Podle prvního má mít každý nárok na maximální množství svobod slučitelných se stejnými svobodami pro ostatní. Podle druhého pravidla jsou nerovnosti ve společnosti ospravedlnitelné za splnění dvou podmínek: zaprvé nikdo není diskriminován v přístupu k pozicím, s nimiž jsou nerovnosti spjaty (např. dobře placená zaměstnání); zadruhé nerovnosti musí být ku prospěchu všech, tedy i těch, kdo se na sociálně-ekonomickém žebříčku nacházejí dole.

Tato zásada, nápadně připomínající citovaný článek francouzské Deklarace, se nazývá princip diference a není jistě náhoda, že je výslovně zmiňována i v největším ekonomickém bestselleru současnosti – Kapitál v 21. století (originál je z roku 2013, do češtiny přeložila Jana Chartier, Universum 2015) francouzského ekonoma Thomase Pikettyho pokračuje v té linii liberálního myšlení, která chápe, že jakkoli je samotné slovo liberalismus odvozeno od libertas, rovnost není doplňkovou, nýbrž stejně tak základní liberální hodnotou jako svoboda. Svobodu totiž znala i předmoderní, feudální společnost. Znala ji však pouze jako privilegium urozených, případně jako stav vykoupení, které přijde s královstvím nebeským. Převratná změna, kterou v buržoazních revolucích podněcovali liberálové, není v samotné myšlence svobody, ale v tom, že na jistou míru základních svobod mají mít stejné právo všichni lidé, neboť všichni jsou si v tomto ohledu rovni. A to již zde, na zemi.

Oproti klasickým liberálům, jejichž myšlenky si osvojila především pravice, moderní liberálové odmítají, že by k dostatečné míře svobody stačilo zachovávat formální rovnost před zákonem. Liberální společnost musí kromě toho nabízet také reálnou šanci na osobní rozvoj a společenský vzestup, založený na vlastní píli a talentu. Právě tento ideál je ale podle Pikettyho čím dál více ohrožen, neboť se západní společnost po jistém vychýlení během 20. století začíná vracet do věku společnosti dynastické. Absolutní většina bohatství se znovu koncentruje v rukou horních deseti procent a ještě výraznější je posilování pozic superbohatého jednoho procenta (nebo dokonce jeho zlomku).

Charakteristika této úzké elitní vrstvy je podle Pikettyho, velkého čtenáře Balzacových románů, klíčová pro směřování a sebepojetí celé společnosti. Jde o vrstvu primárně rentiérskou, žijící ne z vlastní práce, ale z odkázaného dědictví, které se dále takřka samovolně zvětšuje. Žijeme tak ve společnosti, kde „minulost požírá budoucnost“, což je v zásadním rozporu s ideály modernity.

Hlavní příčinou popsaného stavu je pro Pikettyho de facto automatická tendence, kdy výnosy z kapitálu rostou rychleji než ostatní příjmy, alespoň za situace relativně nízkého hospodářského růstu, který je typický pro vyspělé ekonomiky. Tato tendence je vtělená do samotné podstaty kapitalismu a pouze válečné šoky a intenzivní státní zásahy do ekonomiky způsobily, že byla po většinu 20. století brzděna. V důsledku programů, jako byl Rooseveltův Nový úděl, nastal nebývalý rozvoj střední třídy, vlastnící čtvrtinu až třetinu veškerého bohatství. Tato třída drobných rentiérů byla přitom klíčová pro stabilitu západních demokracií. Zhruba od sedmdesátých let se však karty obrací – a nyní je čas proti tomu důrazně zasáhnout.

Podobné teze bychom po roce 2008 našli v celé řadě dalších knih. Pikettyho úspěch (počet prodaných výtisků byl začátkem tohoto roku asi milión a půl) spočívá v tom, že dotyčné vyprávění učinil kanonickým; „vyfutroval“ ho nevšedním souborem dat a celé zkoumání podnikl vlastně na půdě ekonomického mainstreamu – hovořit o nerovnosti, její neudržitelnosti a rizikovosti pro demokracii se stalo normou. Tento úspěch je ale zároveň podezřelý. Může totiž svědčit o zásadních limitech, které Pikettyho práce má.

Thomas Piketty

Thomas Piketty

FOTO: SCANPIX SWEDEN/MAJA ERIKSSON/DN/TT, ČTK

Jedna z největších kritik knihy přišla ne náhodou zleva a týká se především samotného pojmu kapitál. Zatímco klasická ekonomie měla kapitálem na mysli (člověkem vyrobené) výrobní prostředky, jejichž hodnota spočívá v tom, že jsou nezbytné pro produkci dalších statků, Piketty, vycházející z pozic neoklasické ekonomie, myslí kapitálem jakoukoli obchodovatelnou položku, vyjma věcí každodenní spotřeby a mezd; hodnota kapitálu pro něj tedy nespočívá ve schopnosti přispívat k reálné hospodářské produkci, ale ve schopnosti generovat příjem pro vlastníka. V důsledku toho spadnou Pikettymu pod jeden a ten samý termín tak odlišné věci jako nemovitosti, akcie nebo sbírky vzácných známek a obrazů.

Ekonom a poslanec radikální řecké Syrizy Janis Varufakis proto tvrdí, že by v Pikettyho případě bylo lepší nahradit slovo kapitál slovem bohatství. O něm totiž kniha vypráví docela přiléhavě, byť s řadou problémů – např. neumí dostatečně reflektovat roli přeplácených supermanažerů; autor o nich sice píše, jejich závratné příjmy však spadají do mezd, a proto s nimi nakonec při své snaze o formulování základního zákona kapitalismu nekalkuluje.

Vůbec nejde jen o slovíčka. Pikettyho pojetí kapitálu jej totiž nevyhnutelně tlačí k tomu, aby míru bohatství vlastně ztotožňoval s tržním ohodnocením a nevěnoval pozornost tomu, odkud se bohatství bere. Americký keynesiánský ekonom James K. Galbraith, který se Pikettyho knize věnoval na stránkách časopisu Dissent, v té souvislosti například upozorňuje, že škody, které bohatým vznikly v důsledku válečných šoků ve 20. století, byly škodami na tržní hodnotě určitých statků; škody na samotném fyzickém produktivním kapitálu – tedy na schopnosti vyrábět – zdaleka nebyly tak katastrofální. Co se změnilo zásadně, to byla role politiky, která nechtěla opakovat zkušenost z přelomu dvacátých a třicátých let, kdy chabě regulovaný kapitalismus málem spáchal sebevraždu. Piketty o těchto událostech samozřejmě ví, neumí je však do hloubky vysvětlit, pouze sleduje, jak se jejich důsledky promítly do daňových záznamů, z nichž pak usuzuje na rozprostření bohatství ve společnosti.

Když pomineme, že samotná závislost analýzy na daňových záznamech má svá rizika (kolik bohatství v těchto záznamech chybí?), hlavním problémem zůstává velmi obecné a povrchní poznání příčin. Konstatování, že od sedmdesátých let dochází k nové koncentraci bohatství do rukou nejvyššího jednoho procenta, bude málokdo rozporovat, nedočteme se však už, jaké procesy ve světové ekonomice k této změně vedly. Pokud nemáme dostatečné poznání příčin, nemůžeme pak ani navrhovat dostatečně účinná protiopatření.

Thomas Piketty

Thomas Piketty

FOTO: SCANPIX SWEDEN/MAJA ERIKSSON/DN/TT, ČTK

Nejznámějším Pikettyho návrhem je globální progresivní daň z kapitálu, resp. z bohatství, která by se v nejvyšší sazbě mohla pohybovat kolem 80 procent. Cílem nemá být jen nakrmit hladové veřejné rozpočty, ale především zastavit exponenciální růst nadměrných příjmů, a tím i zabránit tomu, aby byla společnost ovládnuta novodobou šlechtou. Podle některých teorií by se sice výnosy z příliš koncentrovaného kapitálu časem snižovaly samy od sebe, trh by nedovolil, aby rostly věčně; jenže i kdyby to byla pravda, než by se tato tendence ke klesající míře výnosů projevila, budou mít bohatí dostatečný náskok na to, aby z již nashromážděných prostředků zabezpečili své společenské pozice, mj. ovlivňováním politiky.

Návrhy na vysoké, téměř konfiskační zdanění velkých majetků mohou znít radikálně, je ale třeba připomenout, že ještě v sedmdesátých letech byla horní sazba obdobné daně ve Velké Británii 98 procent a Spojené státy, počátkem 20. století patřící mezi průkopníky progresivního zdanění, měly ještě v roce 1980 sazbu 70 procent. Čísla sama o sobě, nejsou-li zasazena do širšího kontextu celkového daňového mixu, mohou být zavádějící, klíčová otázka ale zní – proč si něco takového v dnešní politice už téměř neumíme představit?

Pikettyho problém však není v údajné utopičnosti podobných návrhů. Problém spočívá ve fixaci na nerovnost jako statistický údaj, který – poté, co jej vyhodnotíme jako „příliš vysoký“ – zkusíme vylepšit opatřeními opět poněkud statistické povahy – zavedením daně, která je nyní „příliš nízká“. V tomto pohledu jako by se však ztrácel onen klasický, produkční rozměr ekonomiky, ono porozumění pro původ bohatství. Vhodně zvolená forma zdanění přitom na tomto porozumění bytostně závisí. V duchu Pikettyho knihy si dotyčné návrhy máme jistě vyložit tak, že primárním cílem je zasáhnout a přerozdělit kapitál, který je takříkajíc zahálčivý, nepřispívá ke společenskému užitku; co když ale daň z kapitálu definitivně zařízne třeba řeckého podnikatele, který sice vlastní řadu budov, strojů a pozemků (a teoreticky je tedy bohatý), kvůli nedostatku financí a nízké domácí poptávce však nemůže najmout lidi a zahájit výrobu, která by jeho nešťastné zemi pomohla zvednout se na nohy? Autor si to určitě uvědomuje, v důsledku výše uvedené definice kapitálu však pro tyto souvislosti získáme z jeho tlusté knihy překvapivě málo porozumění.

To Pikettyho vystavuje snadným námitkám zprava, které budou „levičákovi“ vyčítat, že daňovým zatížením, jemuž se superbohatí stejně nějak vyhnou, omezí hospodářský růst a nerovnost se jen prohloubí. Tato zranitelnost však není důsledkem přílišného, ale naopak nedostatečného autorova levičáctví. Důraz na přerozdělování již vyprodukovaného bohatství totiž zakrývá skutečnost, že nerovnost podstatně souvisí již se samotným procesem produkce. Piketty jako by tu byl příliš „sociální“ a málo ekonomický. Požadavek na větší přerozdělování, byť na první pohled radikální, totiž stále ještě umožňuje přistupovat k ekonomice jako k jakémusi stroji, o jehož produkty se vede boj, ale jehož samotná konstrukce není a nesmí být zpochybňována – bez funkční ekonomiky by přece nebylo co rozdělovat, a proto ekonomiku nepolitizujme; lze ji pouze regulovat, což je víceméně expertní problém, a legitimním tématem politického zápasu je pak jen míra onoho sociálně motivovaného přerozdělování.

Takové vyznění knihy se nám ještě potvrdí, když si uvědomíme, jak silně je nastíněná cesta k větší spravedlnosti závislá na konceptu hospodářského růstu, pojatého jako růst HDP. Při Pikettyho statistickém přístupu a jednoduché matematické souvislosti, kterou z dat odvozuje, totiž logicky vyplývá, že s klesajícím růstem HDP stoupá nerovnost. Kapitál v 21. století by tak nechtěně mohl poskytnout alibi, které politikům umožní vyhýbat se ve jménu sociální otázky otázce ekologické – problému (ne)udržitelnosti současného modelu, postaveného na rostoucích nárocích na přírodní zdroje.

Martin Dokupil Škabraha

Martin Škabraha

FOTO: archív, Právo

Již zmíněný Varufakis je přesvědčen, že nedostatky Pikettyho práce souvisí s jeho závislostí na neoklasické ekonomii; ta jej nutí konstruovat uzavřený teoretický model, umožňující předvídat vývoj ekonomiky na základě údajně zákonitých tendencí. Pro tezi, že bohatí mají lepší přístup ke zdrojům a větší možnosti účinně rozmnožovat již nabyté jmění (například výhodnějším rozložením rizika s pomocí drahých ekonomických expertů), by Piketty žádné podobné modely nepotřeboval. Potřebuje je však v případě, když chce okouzlovat přesnými čísly a grafy. Cenou za tato kouzla je ovšem podle Varufakise podcenění neurčitosti a nevypočitatelnosti, kterou se reálná ekonomika, vnořená vždy do specifického historického kontextu, vyznačuje.

I někteří další Pikettymu vytýkají, že příliš podléhá představě kapitalismu jako systému předurčeného svou vnitřní logikou k tomu či onomu finálnímu stavu a že podceňuje roli institucí při rozdělování bohatství ve společnosti.

Podobné výtky jsou pochopitelné s ohledem na to, že v teoretickém jádru své práce se Piketty opravdu snaží formulovat cosi jako fundamentální zákony kapitalismu, knihu však na toto jádro nelze zcela redukovat. Koneckonců, i kdybychom přehlédli, že se autor v úvodu vyslovuje proti jakémukoli historickému determinismu, těžko bychom mu jej mohli připisovat tváří v tvář tomu, že navrhuje změnit stávající společenský trend ryze institucionálním zásahem, jakým je globální zdanění kapitálu.

Je pozoruhodné sledovat, jak se bezprostředně po svém vydání kniha „vulgarizuje“; jak se její skutečná znalost nahrazuje zjednodušenými výtahy, které z autora dělají buď příliš laciný předmět obdivu a chvály za to, že exaktně „dokázal“ nedemokratickou podstatu kapitalismu, nebo naopak stejně laciný terč kritiky. Zaráží například, že v různých shrnutích a recenzích se prakticky nedočteme poměrně důležitou věc, že pro Pikettyho je kapitalismus bytostně nejednoznačné povahy. Obsahuje totiž dvě protikladné tendence: divergentní – kdy se kvůli vyšší míře výnosů z kapitálu oproti míře růstu otevírají ve společnosti příslovečné nůžky, a konvergentní – vyplývající z toho, že kapitalismus je závislý na vědě a rostoucích nárocích na kvalifikaci; vzdělání, pokud je všeobecně dostupné, pak zvětšuje šance na sociální vzestup a snižuje nerovnost. Veřejné rozpočty, obohacené příjmy ze zdaněného kapitálu, by samozřejmě měly posilovat tuto konvergentní tendenci. Není to nic radikálního a vazba mezi vzděláním, pokrokem a sociální mobilitou je navíc sama předmětem horkých debat, svědčí to však o tom, že Piketty rozhodně nechtěl popřít nejednoznačnost reálného světa a možnost lidských institucí jej utvářet.

Téměř neviditelnou a nutně opomíjenou postavou jeho vyprávění je čas, napjatý mezi sedimentací – usedáním zlatého prachu na vavřínech bohatých – a inovací, která dává klíčovou ekonomickou hodnotu naději, že osud lze změnit vlastními silami.

Piketty vychází z této morální zkušenosti změny a otevřeně, byť po teoretické stránce nedostatečně, tematizuje její strukturální společenské předpoklady. Liberalismus mu dává smysl jen ve spojení s demokracií. Ta je sice slučitelná s nerovností, nerovnost však musí být ospravedlnitelná a její zdroje transparentní – odtud autorův požadavek na zavedení dostatečně důkladných a všeobecně dostupných daňových databází, které by umožnily každému sledovat, jak a kde je ve společnosti rozvrstveno bohatství, a na základě toho činit toto bohatství předmětem veřejné debaty. Jedním z typických rysů dnešních obřích majetků a jejich vlastníků je nikoli náhodou i to, že se rádi skrývají. Vědění a jeho šíření mají v tomto ohledu už samy o sobě jistou politickou váhu.

A Piketty se k této političnosti hrdě hlásí, když v jedné ze závěrečných kapitol upřednostňuje nazývat svůj obor označením „politická ekonomie“, které může znít poněkud staromódně, ale podle mého názoru vyjadřuje jedinou věc, která odlišuje ekonomii od ostatních společenských věd: její politický, normativní a morální účel (…). Sociální vědci, tak jako všichni intelektuálové a všichni občané (…) musejí činit volby a zaujímat stanoviska ve vztahu ke konkrétním institucím a politikám, ať už jde o sociální stát, daňový systém, nebo veřejný dluh. Každý je svým způsobem politický.

Výbor nejen ze salonních textů Martina Škabrahy vychází pod názvem Sokrates vrací úder letos na podzim v nakladatelství Novela bohemica.