Hlavní obsah

Nad dvěma filmy Elia Petriho: Absence politiky

Právo, Zbyněk Vlasák, SALON

Oba naše nejdůležitější filmové festivaly se nezávisle na sobě vrátily k dílu italského režiséra Elia Petriho (1929–1982). Loni měl ve Varech retrospektivu, letos se na Letní filmové škole dva jeho tituly promítaly v rámci sekce věnované italské politické kinematografii. V Hradišti jsme navíc měli i díky filmovému historikovi Andreu Minuzovi z římské univerzity možnost nahlédnout do dobového kontextu, v němž Petriho snímky vznikaly.

Foto: KVIFF

Marcello Mastroianni (vlevo) a Gian Maria Volonté v Petriho filmu Todo modo (1976)

Článek

Terorismus je dnes pro nás něco, co se odehrává většinou daleko za našimi hranicemi. V Itálii sedmdesátých let tomu ale bylo jinak. Jak mi nedávno vyprávěl filosof Václav Bělohradský, který tam ty roky prožil, terorismus byl pro Italy něco důvěrně známého, něco, s čím se můžete setkat na univerzitě, kde přednášíte, u sousedů v ulici, u manželky v zaměstnání. Na obou stranách politického spektra se rodily desítky ozbrojených skupin, které se nerozpakovaly vstupovat do veřejného prostoru. Terorismus jako politický nástroj, který si během jediného desetiletí vyžádal téměř dva tisíce obětí.

Permanentní společenský konflikt mezi pravicí a levicí navíc neprocházel katarzí v podobě změn v nejvyšších patrech moci – v zemi totiž od konce války vládli pořád ti samí křesťanští demokraté, což s sebou neslo dlouhodobé upevňování klientelistických vazeb ve státní správě i policii. Moc se navíc naučila využívat i společenské napětí k upevnění vlastní pozice a často ho nejrůznějšími prostředky sama podněcovala.

Jak zásadně byla tehdejší italská kinematografie s tímto vším spojená, ukázal Andrea Minuz na dvou nejlepších Petriho snímcích: Podivném vyšetřování (1970) a Todo modo (1976).

Podle Minuze byl divácký úspěch Podivného vyšetřování (v Itálii ho vidělo 5,7 miliónu lidí) dán v prvé řadě tím, že šlo do kin tři měsíce poté, co výbuch v budově banky na Piazza Fontana v Miláně zabil 17 lidí. Policie, v očích veřejnosti ztělesněná vyšetřovatelem Luigim Calabresim, teroristický útok využila k hromadnému zátahu v levicových kruzích. Jedním ze zatčených byl i anarchista Giuseppe Pinelli, který se pak během výslechu za nevyjasněných okolností zabil pádem z okna. Ani později se proti němu nepodařilo nashromáždit dost důkazů a ulice si rychle našla v Calabresim nepotrestaného viníka smrti nevinného člověka.

Podivné vyšetřování (dotočené ještě před milánským výbuchem) vypráví o policejním vyšetřovateli (hraje ho Gian Maria Volonté), který zavraždí svou milenku, na místo činu nastraží důkazy proti své osobě a pak se opájí vlastní nepostižitelností. Nikdo z jeho podřízených si netroufne na něj ukázat, ani když se k činu dozná. Byť film je nadčasovým portrétem moci, jež je, řečeno s Kunderou, nejsladší, když je úplně nepřiměřená, spojení s Calabresim se nabízelo (mimochodem ten byl zabit v roce 1972; za jeho vraždu byl odsouzen Adriano Sofri, veřejnost však výsledek soudu nikdy neuznala a ze Sofriho se po návratu z vězení stala významná společenská autorita).

O Podivném vyšetřování se mezi lidmi tvrdilo, že bude zakázáno, kina přidávala projekce i po půlnoci, aby zájem uspokojila. Petrimu zase přátelé doporučovali, ať se na nějaký čas uklidí z Říma.

Druhým, nezanedbatelným aspektem, který podle Minuze titulu pomohl k úspěchu, byl výrazný erotický náboj, který obstarala v roli milenky Florinda Bolkanová.

Vlivná italská levicová filmová kritika se navzdory tématu postavila proti Petrimu. Režisér si totiž v minulosti dovolil spolupracovat s i u nás známým producentem Carlem Pontim na „italské bondovce“ Desátá oběť (1965). Sci-fi sice na snímky s Bondem odkazovala, ale zároveň je ironizovala a přidávala i společenskokritické vyznění. Kritikům to ovšem bylo jedno. Šlo o příklon k pokleslému západnímu žánru a zároveň o kolaboraci s mužem velkých peněz, a to odpustit nešlo. Navíc i Oscarem ověnčené Podivné vyšetřování bylo natočeno v duchu Petriho hesla, že politický film musí jít divákovi naproti, jinak se mine účinkem. Je to taky žánrovka, detektivka, byť obrácená naruby – pachatelem je policista, vraždu přesně tak, jak se stala, vidíme už v prvních minutách snímku.

„Marxistická kritika tehdy nepovažovala spojení populárního žánru s politickým filmem za možné. My dnes už víme, že to lze, vezměte si třeba americký seriál House of Cards,“ dodává k tomu Minuz.

Foto: KVIFF

Florinda Bolkan ve filmu Podivné vyšetřování (1970)

Před italskými volbami v roce 1976 se začalo mluvit o krizi v řadách křesťanských demokratů, do té doby dominantní politické straně se předpovídal neúspěch a brzký zánik. V Petriho filmu Todo modo, jenž měl premiéru během předvolební kampaně, se do jakéhosi podzemního zařízení sjíždějí elity země, křesťanskodemokratičtí politici a na ně navázaní představitelé církevní, ekonomické i žurnalistické moci, aby se zde pod dohledem kněze dona Gaetana (Marcello Mastroianni) účastnili očistného rituálu, jenž jim má otevřít cestu k lepším zítřkům. Jde o vykreslení degenerace elit, které jsou tak do sebe zahleděné, že nějakého vzepětí už nejsou schopny. A Petri, aby postavám ušetřil trápení, nechá jednu po druhé zlikvidovat – včetně té ztvárněné Volontém, kterou její představitel pojal jako imitaci Alda Mora, skutečného křesťanskodemokratického politika (o dva roky později zavražděného Rudými brigádami).

I tady bychom mohli klenout most až k současnosti; Todo modo slouží jako varování před společností, v níž politika absentuje a moc jejích politických, ekonomických, morálních, žurnalistických či policejních elit je vymezena pouze povahou vzájemných vztahů.

Podle Minuze se o takřka nulové nasazení Petriho filmu do kin postaral další z lídrů křesťanských demokratů Giulio Andreotti (zemřel kupodivu přirozenou smrtí v 94 letech). Na Petriho obranu se nepostavila z výše zmíněných důvodů kritika, a ani nejvlivnější levicová strana – komunisté. Ve vzduchu totiž visel tzv. historický kompromis, který pro ně představoval možnost se po dohodě s jejich hlavními ideovými protivníky, katolíky, poprvé od konce války dostat k podílu na vládní moci. I v reálu měla být politika odstavena na vedlejší kolej. Todo modo tak skoro nikdo neviděl.

„Čím jsem starší, tím nepříjemnější snímky točím. A to ve společnosti, která už žádá jen věci příjemné,“ prohlásil Petri. Byť pokus o historický kompromis nakonec nevyšel, k jeho radikálním filmům, nepohodlným pravici i levici, se už nikdo nechtěl vracet. Nehrály se v televizi, nevydávaly se na videokazetách ani později na DVD. K jejich postupnému znovuobjevení došlo až v posledních letech.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám