Je Evropa v krizi?

Evropa jde z krize do krize, je to způsob její existence, daň za její dynamiku, mnohotvárnost, všemožnou pestrost, otevřenost, úctu k jednotlivci, toleranci k menšinám. Dnešní krize se jmenuje návrat nacionalismu. Nedospěli jsme ale ještě ke krachu, jakým byly v minulosti obě světové války. Krize je pořád jen varováním: něco je špatně.

Evropská unie dnes pomalu a prozatím nedůsledně napravuje pochybení, kterých se dopustila, během snahy o propojení kontinentu v jeden celek. Špatně byla zvolena posloupnost i tempo jednotlivých kroků. Zavedení eura předběhlo politickou integraci, státům se při přijímání do EU neměřilo stejně, Řecko v žádném případě nemělo mít euro. Ta úplně základní chyba však spočívala v tom, že Unie nedodržovala vlastní pravidla. Nejen Řekové utráceli víc, než se dohodlo. Také Němci a Francouzi. A další. Mnohem horší než nedokonalá pravidla jsou pravidla, jejichž porušování se přehlíží. Evropská krize se navíc na začátku tisíciletí stala součástí mnohem větší krize, krize globálního kapitalismu, v němž prim už nehraje výroba, služby a jejich směňování, ale spekulace „bankovního průmyslu“.

Problém uprchlíků a ekonomických migrantů a zodpovědnosti za jeho řešení souvisí také s kolonialismem, který dal zbohatnout jen některým částem našeho kontinentu, ale hlavně po sobě zanechal za jeho hranicemi umělé státy. Tedy i nesmyslné hranice. A boje o tyto hranice, obávám se, nemají konce. Přeshraniční kmenové a náboženské loajality jsou a budou silnější než všechny profesionální armády Západu. Druhá, hmatatelnější zodpovědnost souvisí s pošetilými pokusy demokratizovat tyto státy nestáty silou. Všechno se tím jen zhoršilo. Už i my na tom máme svůj podíl.

Nemáte při pohledu třeba na českou debatu o migraci obavu, že by nás tato krize mohla stát ideály a hodnoty, na nichž současná Evropa stojí?

Důležitější než debaty jsou činy. Česká republika přijímá nejméně azylantů z celé Evropy, ve volbách do Evropského parlamentu jsme se Slováky měli daleko nejnižší účast. Nechceme se podílet na solidaritních akcích ani na překonávání současné hospodářské krize. Otázka tedy zní, zda o tyto hodnoty vůbec stojíme.

Evropa ovšem není žádný specifický katalog, balíček hodnot, Evropa je relativní svoboda jednotlivce i různých společenství volit si hodnoty dle vlastních preferencí. Takové rozhodování mezi hodnotami je ale vždycky konflikt. Je to něco za něco. Více svobody znamená méně rovnosti. Více bezpečí silnější stát. Nižší daně méně sociálních jistot. Více solidarity jisté uskromnění… Volíme ne hodnoty, ale jejich pořadí. Ukazujeme tím, kam chceme jít. Stát si za hodnotami je vždycky spojeno s obětmi. Nechceme-li nic obětovat, stojíme na místě a nevíme, kudy kam. To je, obávám se, stav dnešní České republiky. Ale i Evropské unie.

Svoboda volit si svůj žebříček hodnot ovšem platí jen v míru. A nevím, jestli si to u nás uvědomujeme. Mír bereme jako samozřejmou banalitu. Jinak bychom se přece museli chtít na osudu Evropy daleko více podílet. Naši dnešní politici se evropským fórům většinou vyhýbají, nerozumějí věcem, o nichž se tam jedná. Cena míru mezitím bohužel roste. Jsme ochotni ji zaplatit? Nevypadá to.

Kde se ta neochota podílet se na evropské politice vzala? Není to otázka české nedůvěry v politiku jako takovou?

Motivů pro naše současné „vycouvávání“ z Evropy je víc. Jako by nás Západ i s tou jeho Unií zklamal. On nás, ne my jeho. Z Bruselu nás pořád za něco kritizují, koukají nám pod prsty, jakože se tu moc krade, že diskriminujeme cikány, do toho všechny ty regulace. A teď ještě chtějí, abychom si vzali na starost část uprchlíků. Ta evropská náročnost nás zkrátka příliš rychle unavila…

Jako hlubší příčinu zdejšího rozčarování z Evropy pak vidím nechuť k institucím, která tu byla vždycky. Pod kůží máme zažranou nedůvěru ke státu, k politice. Pro našince je instituce úřad, erár, někdo, kdo mne obtěžuje, chce mne ošidit, takže musím být chytřejší a rychlejší a ošidit ho já. Instituce jsou ale ve své podstatě pravidla, především omezení, to, co přežívá jednotlivce i momentální politické konstelace. Bez nich jsou nejen svoboda, ale i bohatství společnosti nemožné. Dosud se vymlouváme, že jsme se té nedůvěře naučili za starého Rakouska, kdy stát nebyl náš a nemluvil česky, a od té doby že nám to zůstalo. Takže když se řekne „vláda práva“, málokdo si pod tím dokáže něco představit. Ferdinand Peroutka v Budování státu opakovaně mluví o anarchismu rozptýleném v našem ovzduší už od počátku samostatného státu, v naší mentalitě. Ovšemže se nejedná o žádný divoký anarchismus či duch vzpoury, chraň bůh, je to cosi jako prvotní impuls: Na mne si, státe, úřade a vůbec vy autority, nepřijdete!

Otázka migrantů, spor s Putinovým Ruskem – nedonutí nás nakonec právě tyto problémy začít se o evropskou agendu zajímat? Na národní úrovni jsou přece neřešitelné.

To by muselo být hodně zle. Pro překvapivě mnoho Čechů je dění na Ukrajině naopak důkazem, že se Západ neosvědčil, že je slabý. Ne že by se do toho konfliktu chtěli přímo plést, ale někdy mi připadá, jako by na utkání Rusko versus Západ čistě ze zlomyslnosti fandili Rusku. Jistě, zahraniční akce bushovské Ameriky zavdaly nejeden důvod k těžkému rozčarování ze západní politiky. Na nemravnost všech „dvojích metrů“ jsme zde mimořádně citliví, na velkohubost, prázdné řečnění, včetně toho o lidských právech, na pokrytectví, svatouškovství, poučování – to je zase sympatický líc té naší nedůvěry v ideologie, v politiku. Jenže ten rub a ten líc plynule přecházejí jedno v druhé. Kupříkladu zdravý odpor k pokrytectví a frázím se může rychle změnit v cynismus, v bezohlednost.

Petr Pithart na pietním aktu před Českým rozhlasem

Petr Pithart

FOTO: Jan Handrejch, Právo

A migranti? Pokud vůbec, budeme tomuto velkému problému současné Evropy čelit až jako poslední. Lidé na útěku se českému území už teď vyhýbají jako čert kříži. I v tom jejich nešťastném světě jsme si již vysloužili špatnou pověst. Ani prokazatelně pronásledované uprchlíky nebereme, máme pro ně nachystánu jen izolaci za dráty a pak vyhoštění. Na nás si zkrátka nikdo nepřijde! Jsme tu schovaní jako v úžlabince, jako v lavóru, obklopeni horstvy, národnostně konečně vyčištění. Českou společnost nerozvrátí velké problémy dnešní Evropy, ale strach před cizím, xenofobie.

Co s tím? Jsou řešením zodpovědnější elity? Jak je ale přičarovat?

Nevykvetou z klobouku. Lidé je musí zvolit. Velkým pokrokem by bylo už jen to, kdybychom tu měli skutečně vyhraněné politické strany, které by měly odvahu nabízet vzájemně odlišné priority, jiná pořadí hodnot. A to nejen svému elektorátu, ale celé společnosti. Musely by říct: o to a o to nám jde ze všeho nejvíc, pak to ale znamená, že to a to musíme obětovat. Dnes jsou prakticky všichni nacpaní ve zbabělém středu a nabízejí voličům skoro to samé. To proto volby vyhrávají peníze a lepší reklamní agentury. Rozhodují chytlavé heslo, sympatický portrét, skandál soupeře. Není se čeho jiného chytit. Navíc xenofobní nálady nemohou nikdy vynést do vedení země elity, ale jen a jen vůdce.

A vy byste se do vrcholné politiky vrátit nechtěl?

Z politiky jsem odešel dobrovolně a po zralé úvaze. Nebyl jsem vytlačen, neprohrál jsem volby ani jsem neměl malér. Myslím si, že je docela dobré dát nejvyšší politice vale s čistým štítem. Mého odchodu si však skoro nikdo nevšiml. Na ulici mě lidé i po třech letech pořád oslovují „pane ministře“, v lepším případě „pane poslanče“, zcela výjimečně „pane senátore“. Vrátit? To ne. Místo toho se snažím mladým lidem na vysokých školách převyprávět, co a jak jsem za ta léta v politice pochopil.

A taky píšete knihy. Právě dokončujete pokračování svého titulu Devětaosmdesátý, které by mělo vyjít ještě na podzim. Na co se v něm soustředíte?

Kniha končí plus minus po volbách v roce 1992, které Občanské hnutí, za něž jsem tehdy kandidoval, prohrálo. Soustředím se hodně na maléry, na to, co se mně a vládě, které jsem předsedal, nepovedlo. Jinak by nemělo cenu to psát, dobrá řešení se snad chválí sama. Leitmotivem obou knih pak je osudový vliv z myslí miliónů vytěsněné, nestrávené normalizace. A vše je to napsáno z pohledu přesvědčeného obránce politiky jako takové a zároveň kritika politiky konkrétní.

Vypadalo to už za vašeho premiérování v letech 1990 až 1992, že se jednou Češi nebudou chtít na dění v Evropě konstruktivně podílet?

Ne, ale ono tehdy všechno vypadalo jinak, i ta Evropa. Našinci se dlouho nemohli nasytit cestování, jenom jim chyběly peníze. Dnes bych nevyloučil, že možnostmi cestovat a nakupovat v cizině i doma lepší zboží se pro mnohé potřeba „Evropy“ naplnila. Po dvou dekádách sobeckého, cynického času normalizace u nás nebylo samozřejmé ujímat se ideálů solidární Evropy – a platí to dodnes. Přišlo tehdy také první velké zklamání, i pro mne: Evropa si vůbec nevěděla rady s počínajícími konflikty v bývalé Jugoslávii. Nakonec se s prosíkem obrátila na Spojené státy a ty pomohly, jak uměly… Už tehdy se měly začít budovat instituce politického i bezpečnostního, vojenského propojování kontinentu. Místo toho se všechny síly vypotřebovaly na zajišťování růstu. Ekonomové převálcovali politiky.

Začátek devadesátých let, to jsou v Evropě poslední léta nevinnosti. U nás je k tomu třeba připočíst naprostou nevědomost o tom, co je svět a co je Evropa. Teprve postupně jsme začínali zjišťovat, že je to na nás všechno moc velké, cizí, tuze náročné, ohrožující. A tak se vracíme do naší útulné kotlinky. A pěstujeme si staré i nové bolístky: kdo všechno nám nerozumí, kdo nám ublížil, kdo nás nechal ve štychu. My nic, my zůstáváme muzikanty.