Po panu Maillardovi mě dostává na starost paní Tomoko Gaudiosová. Její rodina se sem přistěhovala z Japonska. Když jednání skončí, nastoupím do autobusu, kde mě obklopí němčina, sem tam proložená portugalskou větou. Konečná stanice je totiž v Nova Petrópolis, městečku, kde žije početná komunita brazilských Němců, ale také tzv. Bohemios, kteří mají kořeny na Liberecku a v německém pohraničí a sami sebe považují za Čechy, i když češtinou nevládnou.

Brazílie je zkrátka multikulturní společností a multikulturalita tady není žádná intelektuální hříčka, která se dá zpochybňovat na sto různých způsobů. V Brazílii je multikulturalita každodenní realitou.

Při velkých migračních vlnách sem přicházely milióny uprchlíků z Evropy i z Afriky. Do toho se potomci propuštěných otroků, zavlečených předtím do Brazílie portugalskými otrokáři, dodnes stěhují z neobyvatelných oblastí na severu do velkých měst za prací. Často nemají žádné doklady ani prostředky a v megapolích si staví boudy ve slumech. Vytvářejí tak chaos, který si Evropan posedlý spořádaností nedokáže představit, ani když se poctivě dívá na zpravodajství z uprchlického tábora v Calais. Brazilci jsou ale zvyklí na to, že život je ve své podstatě divoký a neuspořádaný. Jejich vlády se léta snaží zjednodušit vydávání dokladů (ve slumech občas stojí unimobuňky, v nichž se hromadně vystavují občanky na počkání) a masivně lijí do uprchlíků ze severu sociální podporu. Zprávy z Evropy tudíž Brazilce zrovna nedojímají. Jsou to obrázky, které vídají ve zprávách, co se narodili. A uprchlické tábory, ty jsou v každém trochu větším městě. Uprchlíci, no a co…