Připadá mi, že tramping měl za první republiky a za války na rozdíl od pozdějších dob výraznější politický náboj. Řada trampů bojovala v interbrigádách, v zahraničním i domácím odboji. Někteří položili za své názory život, jako třeba legendární Jaroslav Krsek alias Jerry Packard.

To sice jo, ale on se trampský odboj trochu zveličuje. Nebyli to nějací velcí odbojáři nebo partyzáni. I Packard do toho spadl nevinně, nešlo o žádného ranaře, který by chodil se samopalem po lese. Měli pistolky, ale ne kvůli odboji proti nacistům – byli to zkrátka romantici a revolvery patřily k věci.

Trampům se zprvu říkalo „divocí skauti“, kvůli jejich předchůdcům…

Úplně první trampské skupiny vznikaly jako protest proti skautské organizaci. Baden-powellovská polovojenská disciplína klukům v pubertě nevyhovovala, chtěli žít dobrodružně a hlavně svobodně. Packardovci, kteří fungovali před druhou světovou válkou a na jejím začátku, ale byli výjimeční. Ostatní trampové si začali ve dvacátých letech stavět boudy, jezdili do osad, packardovci ne, to byli drsní romantici, kteří táhli daleko do lesů. Vyráželi až na Podkarpatskou Rus – a třeba i na půl roku, jejich rodiče vůbec nevěděli, co s nimi je. Němci za války tušili, že tady nějaká taková organizace je. Jenže ona to organizace vlastně nebyla. Ani pozdější režimy nechápaly, jak je to možné, že trampská komunita funguje na bázi dobrovolnosti, že nemá žádné pomazání, výbor, strukturu. Packardovců bylo hodně přes stovku a Němci si mysleli, že by mohli tvořit jádro partyzánského odboje. Pro Packarda si proto došli do lesa a skončil v koncentráku.

Zvláštní je, že po válce se o něm mlčelo.

Já bych to nestavěl politicky. Navíc Packardův neoficiální pomník na Zlatém dně v Brdech přežil i padesátá léta. Až teprve před dvěma roky to tam vykáceli, nejspíš někdo, kdo ani nevěděl, co dělá.

Jak se tedy podle vás liší prvorepublikový tramping od trampování po druhé světové válce?

Jakákoli lidská nebo spolková činnost se postupem času vyvíjí. Moje žena říká, a já to nerad slyším, že kdyby měli trampové za první republiky k dispozici materiály, které mají dnešní stavitelé chat, tak by jejich chajdy taky nevypadaly jako zálesácké sruby. Určitě ale žili přírodnějším životem než dnešní chataři. Lidi zpohodlněli. Tenkrát klukům stačilo vystoupit z vlaku a jít dvacet kilometrů na nějaké místo. Dneska si trampové dojedou autem až k chatě, kde mají elektrický proud a televizi. Jsou tací, kteří se bijou v prsa, že jsou ortodoxní trampové – ovšem spát ven na sníh, jako to děláme my, bych je nevytáhl.

Připadá mi, že trampové byli za první republiky ve větším souladu se společností. Ty pozemky pro sruby měli přece pronajaté od místních sedláků.

Je to tak dosud. Chaty jsou pořád často buď na obecních, nebo na soukromých pozemcích, za což se platí majitelům nájem. Funguje to víc než osmdesát let a doufám, že to bude fungovat dál a že nás odtamtud nevykopou.

V sedmdesátých letech a později byli vidět spíš čundráci, kteří se socialistickým režimem už v žádném souladu nebyli.

Tenkrát muselo všechno zapadat do oficiálních norem, a co nezapadalo, bylo podezřelé. A tak se prezentovalo, že čundráci jsou asociální, kriminální živly, že zapalují lesy a chodí špinaví a ožralí. Taky jsme si tím prošli. Přitom jsme byli úplně normální lidi, někteří s vysokoškolskými diplomy. Nikoho jsme neprovokovali, neověsili jsme se třeba cestou na nádraží dlouhými noži, že nás seberou a my budeme hrdinové, to vůbec ne.

Věděli jste, že vaše komunita přitahuje pozornost tajné policie?

No samozřejmě. S Greenhornama jsme hráli na začátku sedmdesátých let na smíchovských Salonech. I v drsné době temna, po zákazu Rychlých šípů, tam bylo vždycky nařacháno. A my se divili, jak je možné, že Petru Novotnému projdou i politické narážky, za něž by jiného vyhodili z práce. Ale oni to všechno nechali jet. A když jsme hráli, stalo se, že mezi lidmi začal někdo střílet nad hlavou ostrými. Slyšeli jsme rány a ze stropu se sypala omítka. Ještě desítky let tam byly díry.

Kdo střílel?

Tajní. Jeden kamarád skočil pod vlak a oni si pro mě přišli nejdřív domů, jestli ho znám, jestli spolu jezdíme, a pak si mě zavolali i do Bartolomějské. Zajímavé ale bylo, že vlastně nešlo o výslech, chovali se velice kamarádsky, že prý strašně žerou naše písničky. Po dvou sezeních mě pustili, nechali být a já vůbec nechápal proč. Sepnulo mi to teprve po letech. Byli to ti samí, co je poslali na naše koncerty a oni tam v euforii stříleli do stropu. Nikdo jiný si to nemohl dovolit, to by to všechno rozpustili a rozmetali.

Trampská a country hudba, kterou hrajete, má americké kořeny. Vlastně jste s Greenhorny byli propagátoři západní kultury. Připadali jste si pod tlakem?

Rangers a KTO v té době dělali něco podobného, ale oni byli – jak to říct? – tomu režimu blíž než my. Někteří zatraceně blíž. Přes to všechno nás nikdy nezakázali. Jak jsem říkal, naše muzika se jim musela líbit. Navíc, my jsme americkou muziku nedělali jako protest. Začali jsme ji hrát, protože v ní byla romantika i protipól k těm prastarým předválečným trampským písničkám, které už nám připadaly archaické. Na přelomu padesátých a šedesátých let se u nás zjevil zpěvník Tam, kde teče Mississippi a americká lidová poezie a my jsme to jako romantici vzali za své. I já přešel od dixielandu, kde jsem hrál na tenorové banjo, na americké lidové písničky a banjo pětistrunné. Moje současná kapela Paběrky hraje právě americké, kanadské a australské lidovky.

A dál jezdíte ven.

Většina dnešních trampů vyráží na chaty nebo na hudební srazy – a pak je tady menšina, ale velice podstatná, za niž já se hrozně beru. Ta jezdí do lesa. Taky mám chatu, ale do toho pendluju všude po světě s usárnou na zádech. Kdyby člověk obešel brdský hřeben, tak těch trampů potká hodně, ale o nich se neví. Česká televize dokončila třináctidílný seriál o trampingu, ovšem i ten se v drtivé většině točí kolem chatařů, protože ti jsou snáze polapitelní. Ty druhé se televizi zmapovat nepodařilo. Taky proto, že ani oni nechtěli, aby za nimi někdo lezl do lesa, na jejich utajená místa.

Na závěr si dovolím uvést, že tento rozhovor jsem pojal jako svou „misionářskou“ aktivitu.