Vladimír Merta, někdejší souputník ze sdružení Šafrán, přirovnal svou fascinaci Třešňákem k fascinaci Bobem Dylanem. Má pro to své niterné důvody, takže my si domyslíme důvody vlastní – Třešňák má s Dylanem společnou přinejmenším fabulaci jako tvůrčí i životní sílu, nechuť k sebevykládání a vřazování se do žánrových i jiných schémat, opravdovost a naléhavost výrazu nebo třeba představu písně jako události. I když sám Třešňák říká, že radši než Dylana poslouchal Donovana, o kterého prý jinak nebyl mezi jeho vrstevníky v šedesátých letech zájem – těm šlo o to, aby hrály kytary a buben. Jeho naopak Donovan inspiroval k nevěře bigbítu: Tehdy někdy jsem „založil Třešňáka“.

Už v jeho jarých písních se projevil krom jiného mimořádný cit pro jazyk, jímž zastiňuje i leckteré populárnější kolegy. Zpočátku vyslovoval „naivní okouzlení smutnými stránkami života“, řečeno zase s Vladimírem Mertou. Zpíval docela křehké písně o lidech z metra nebo zadýchaných očích kulhavého posunovače; první skladba jeho prvního alba Zeměměřič se jmenuje Dělník. Tím nejapněji působí násilí Státní bezpečnosti, které Třešňáka nakonec donutilo emigrovat – nešlo o písně, ale o jeho neochotu někam se přiřadit, čímž mohl být Třešňák pro své okolí nakažlivější než praví disidenti schovaní zrakům většiny lidí z metra.

Vřadit někam Vlastimila Třešňáka je opravdu nelehké. Ještě v Šafránu spoluzaložil parodickou kapelu Country Blues Band, v disentu společně s Olgou Havlovou vytvořil recesistickou edici Hrobka – oboje prý jako odlehčení, aby se nezbláznil z vážnosti a temna sedmdesátých let. Když se roku 1975 Bohumil Hrabal v týdeníku Tvorba přihlásil k normalizačnímu režimu a Ivan „Magor“ Jirous s přáteli pak veřejně pálili jeho knihy, napsal Třešňák píseň Tovaryš pátera Koniáše – ne proti režimu, ale proti Jirousovi. Na sklonku dekády, tři roky před nuceným odchodem do exilu, ukončil veřejné vystupování. Odmítám být protestním zpěvákem, když se to stalo oficiálním titulem, citoval o dvacet let později jeho slova publicista Jiří Černý.

V emigraci se Třešňák věnoval spíš malování a psaní knížek a o svou hudební kariéru nepečoval, přesto přicházely koncertní pozvánky z různých koutů světa; v Detroitu hrál pro místní kovboje, v Chicagu se pohádal s českými katolíky nad písní Poslední večeře. Po návratu do Prahy nahrál album Koláž s rockovou celebritou Davidem Kollerem a cikánskými kamarády bratry Kormany (on sám nepoužívá korektní slovo Romové), taky otextoval větší část muzikálu Excalibur a jeho nejnovějším hudebním počinem jsou hravé texty pro kapelu tří žen Alo Trio Band.

Koncem devadesátých let, v soudním procesu s někdejším nadstrážmistrem StB Josefem Kafkou – který Třešňáka bil a zhášel mu o ruce hořící sirky, dokud „vyslýchaný“ nezkolaboval – byl nynější soukromý podnikatel Josef Kafka odsouzený k „trestu zákazu činnosti v ozbrojených silách (…) na dobu čtyř roků“.

Už s nima nehraju. Už s nima nehraju ani na spravedlnost, ani na demokracii. Ať si hrajou sami. Prcání v průjezdě, dodává k tomu Vlastimil Třešňák. Cítil jsem se u soudu jako na pranýři, jako vinný. „Pane poškozený, jestlipak víte, že pan Josef Kafka má, na rozdíl od vás, dobrý posudek z místa bydliště?“

Na jednom ze svých posledních alb Skopolamin (2007), zhrubělý bigbítovou kapelou za zády, zpívá často vzteklé, ostré písně, protože se prý už nedokáže opájet Hrubínem nebo Máchou. Zůstává věrný jenom své cikánské cti, jak o něm řekl Pavel Landovský.

K Třešňákově neochotě zařadit se patří i to, že nemá rád výraz písničkář, natož folkový. Snad by ještě skousl bigbítového písničkáře, jak ho nazval Michal Pavlíček.

My jsme s Kormanama měli na prvním koncertu Boba Dylana v Praze předskakovat. Nabídl nám to pořadatel. Týden jsme s tím vědomím žili jak v horečce. Dylan! Já si koupil nové struny a novou harmoniku. Kormani nová saka a nové kravaty. Za týden jsme se ale dozvěděli, že si Dylan jako předkapelu nepřeje – písničkáře. Kurva, jako bychom nějací písničkáři byli!

Takže je asi možná dobře, že ten náš rozhovor do písničkářského cyklu nedopadl.