Jak dlouho jezdíš do Indie?

Osm let – poprvé jsem jel v šedesáti. Potřeboval jsem dokončit knížky, které jsem rozepsal v Holandsku a na které mi v běžném provozu nezbýval čas. Seděl jsem v Praze v hospodě s Honzou Wünschem, členem Strany zelených, za niž jsem kandidoval do parlamentu, a ptám se ho, jestli nezná nějakou klidnou vesnici, kde bych se mohl na měsíc zavřít a nerušeně pracovat. A on říká, jasně, jeď do Agondy. Myslel jsem, že mě posílá někam do jižních Čech, ale když jsem se zeptal, kde přesně to je, Wünsch neřekl u Budějovic, ale v jižní Indii, ve státě Goa.

První zimu jsem tam sice nic nenapsal, protože mi klekl počítač, ale rok nato jsem v Agondě dotáhl dvě knížky. Od té doby jezdím do Indie každoročně.

Ráno vstanu, sednu si pod palmu a píšu. Pak si udělám kafe nebo brnkám na kytaru nebo jdu do nějaké stanové hospody, kde zase píšu něco jiného. Den prožiju literaturou. Musím, protože v Agondě se nic jiného dělat nedá. Tedy – dá se nedělat nic, ale to by mi zase přišla škoda. Do Indie odjíždím s tím, že budu donucený básnit. Taky je zajímavé, že mi tvorba na tom místě nabírá vlastní směr. Loni jsem odlétal s představou, že si zpátky přivezu několik nových písňových textů, a místo toho jsem se vrátil s velkou sérií milostných básní. Tohle téma jsem zpracoval vůbec poprvé.

Jak bys Agondu popsal?

Chvilku mi trvalo, než jsem prokoukl to zjevné. Tím myslím palmy a exotiku. Exotika mě na začátku vlastně rušila, dokonce se mi nastěhovala do textů. Člověka to tahá do starých časů, všechny ty oltáříčky a hákové kříže a jak vaří rýži na kokosových listech. Ale když to dneska po sobě čtu, zdá se mi to trochu úsměvné. Hloubku přece vyjadřuješ těmi symboly, které ti jsou nejblíž. Jinak hrozí, že si jen půjčíš obrázek a vznikne dekorace. Po těch letech se pro mě exotika z Indie do jisté míry vypařila. Agondu už vnímám jako celkem obyčejnou vesnici s příjemnou kombinací místních obyvatel, které turisti ještě nevyhnali, a umírněného turismu, díky němuž má Evropan možnost dostat záchod a sprchu. Ve vesnici bydlí půl na půl křesťani a hinduisti. Všechny křesťanské rodiny se příjmením jmenují Fernandes a všichni hinduisti Pagi. Křesťani jsou ti bohatší a řekl bych šikovnější, patří jim všechny ty pěkné rezorty na kopcích. Hinduisti mají doma trochu bordel. Turisti si místní zároveň přivlastňují, třeba Francis Fernandes, kterému patří oblíbená agondská hospoda U Tygra, je svázaný s partou Čechů, a když těsně před zavíračkou přijdou čtyři Češi s tím, že se bude pít, tak s nimi holt zůstane. V kuchyních často vaří Nepálci, kteří jsou chudší než Indové, a ti si je najímají jako gastarbeitery. Legálně – každou chvíli to chodí kontrolovat policajti, někdy s puškou. Nepálci bohužel vaří daleko hůř než Indové, a tak vždycky koukám, kdo je v kuchyni.

Agonda, Goa, Indie

Agonda, Goa, Indie

FOTO: Profimedia.cz

Zajímavé je pozorovat rozvoj lokálního měšťáctví. „Lepší rodiny“ musejí mít vilu, garáž, televizi a auto a soused kouká, aby si taky pořídil něco podobného. Mezi indickými vilkami mívám stejný pocit jako na okraji Prahy, ty samé novovesnice milionářů, co se napakovali během posledních patnácti let. Je to úsměvné i uklidňující, protože je to jenom lidské. Indie se mění ohromně rychle. Třeba toddyové, kteří z vršků palem sbírají šťávu, z níž se pak vyrábí goánská pálenka fenny. Hodně mladých už má dneska školy a jiné ambice a prý brzo nebude nikdo, kdo by to mohl dělat. K tradičnímu se nikdo nechce vracet. Když jsme před osmi lety poprvé přiletěli na letiště do Bombaje, bylo barevné, samé sárí. Letos byly všechny ženské kromě Arabek v evropském. Sárí vídám už jenom v autobuse, co jezdí na trh.

Viděl jsi i jinou část Indie než Gou?

První rok jsme cestovali s přítelkyní Magdalenou po Bombaji a v Karnátace a nejdřív to byl náraz. Pocit napětí, nebezpečí, toho, že jsem jen chodící peněženka a že na nás číhají všechny choroby světa. Ty špinavé ulice, špinavé děti, psi, ptáci. Pak šok odezněl a my jsme zjistili, že to není tak strašné. Jo, často myslím na to, že by mohlo být bezvadné Indii procestovat; ale radost z toho, že mám svobodu na psaní, je silnější.

Možná je to tím, že jsem v pohybu od dětství. Když mi bylo pět, vystěhovali nás z našeho olomouckého bytu na Bouzov, protože rodiče měli obchod s nábytkem a po roce 1948 se ještě rozvíjely takové ty polpotovské nápady, že kapitalisti nesmějí žít ve městě. Bylo to dva dny před Vánoci, 22. prosince 1952. Nastěhovali nás na policejní stanici pod hradem. Bydleli jsme v pěti lidech v jedné místnosti s kuchyní. Tak strašně jsme byli režimu nebezpeční. Pak nás chtěli ještě na Štědrý den přesouvat dál, ale matka jim řekla, že jen přes její mrtvolu. Odešli a ona omdlela. Od té doby jsem vlastně na cestě. Zasraný padesátý léta. První skutečnou pracovnu jsem měl až v Rotterdamu. Já rád píšu po hospodách a kavárnách, ale v Holandsku jsou hrozně hlučné, tam nepanuje ten náš rakouskouherský kavárenský klid. Třeba v Belgii už jo. Belgie byla katolická, a dneska je tím pádem otevřenější a přátelštější.

Gou jako jediný indický stát kolonizovali Portugalci a pro mě má středomořský šmak – pivo, kostely, pláže, pohoda. Už jsi zmínil, že asi polovina obyvatel jsou katolíci. Přemýšlel jsi někdy o tom, že je to vlastně paradoxní, protože křesťanství bylo Indům vnuceno?

Já si to neumím moc představit. Někam se přivalit jako kolonizátor a snažit se do místních dostat horem spodem svůj jazyk a svou kulturu… Jak vůbec mohli uspět? To je přece neuvěřitelné. Indiány v Latinské Americe převálcovali během jediné generace. Zároveň když jsem procházel monumentálními barokní chrámy ve staré Goe, musel jsem přemýšlet o tom, jestli bychom v sobě neměli rehabilitovat velikost Evropy, vůči které jsme dnes velice skeptičtí. Jedině Evropě přece můžeme poděkovat za rozvoj individuality. Řecko byla první civilizace, která nahradila princip vládce majícího absolutní moc nad poddanými principem, že zákon platí pro každého. Můžeš žít, i když máš jiný názor. K tomu, myslím, v Indii nedošlo. V Evropě jsou každé místo, každé město nebo umělecký předmět něčím specifické. Když si vedle sebe postavíš dvacet středověkých maleb ukřižování, poznáš na nich, že za každým je jiný autor. Indické chrámy jsou obdivuhodné hromady kamení, ale člověka jako individuum za nimi nenajdeš.

Třeba to jen nevidíme, protože je to pod naše rozlišovací schopnosti… Ovlivnila tě Indie po duchovní stránce?

Duchovnost není jen indická. Já jsem na východní nauky narazil po roce 1968 v Československu, to tady rostly jako houby po dešti. U Karlova mostu fungovala Unitaria, kde se objevovaly osobnosti jako mystik a učitel Eduard Tomáš. Ten pak chtěl, abych mu hrával před přednáškami. Jeho žáci byli na nás s Vlastou Třešňákem nakrknutí, protože jsme neseděli v těch správných pozicích. Jen Tomáš říkal, na to nehleďte, to je o přístupu. Pro mě to byla velká figura.

Ale pak jsem přijel do Indie a viděl to v originále: jak tady lidi žijí, jak ničí staré věci a všude je beton a neuvěřitelný kýč. Kýč samozřejmě máme i u nás, Karel Gott je kýč, ale víme to; zato v Indii platí, že čím kýčovitější, tím krásnější. Jednou jsem se byl podívat na hinduistické oslavě, kdy městem projíždí alegorický průvod, lidi tlačili velikou pojízdnou věž celou polepenou křiklavými plakáty. Zajímalo mě, co je pod tím. Tak jsem tam vlezl a narazil na krásně vyřezávané dřevo. Jenže člověk dostal jen beton a cingrlátka. My jsme vychovaní k úctě k památkám, Indové k nim mají zásadně odlišný vztah. Civilizační zázemí máme takové, jaké máme – s vírou samotnou nemusí mít nic společného, ale formuje náš základní postoj ke světu. Na druhou stranu je díky všemu tomuhle hinduistickému harampádí daleko lépe vidět ta myšlenka v křesťanství. Tak jsem si pak doma hned stáhl přednášky o Řecku a Římě.

Asi platí, že člověk hledá všude okolo, a co má doma, ani nevnímá.

Lao-c’ říkal, že člověk nemusí opustit práh svého domu, aby poznal svět. Ale k tomu musíme dojít a je to daleká cesta.