Americký hudební kritik Robert Christgau o Plasticích: Nejlepší rock v Evropě

Myslím, že vyjádřit názor je vzhledem k rozdílné socializaci lehčí pro muže než pro ženy. Tak třeba moje manželka. Carolina názoru si cením víc než čehokoli na světě, ale je těžké přinutit ji dát ho na papír, protože podle ní na jejím mínění zas tak nesejde. Já jsem byl vždycky člověk, co má názor na všechno. No jo, ale tam to jenom začíná. Abyste se mohla věnovat hudební kritice profesionálně, musíte v první řadě znát samu sebe, abyste věděla, proč si myslíte, co si myslíte, kde to ve vás rezonuje. Kritika není objektivní záležitost, je to osobní intelektuální a emocionální reakce na hudbu a její autor v ní musí být poznat. Někdy nejsou důvody té rezonance kdovíjak vznešené. Nedávno jsem poslouchal album určené pro sportovní fandy. Většina písní byla dost pitomá, ale mně se to docela líbilo; uvnitř každého z nás je kus pitomce a je potřeba o tom nelhat ani sobě, ani veřejnosti.

Hudební kritik musí být taky schopen poslouchat kvanta muziky, pokoušet se vyrobit si názor na píseň na základě dvou přehrání, je blbost. To stačí tak na první nástřel. Já nikdy nepíšu o nahrávce, kterou jsem neslyšel aspoň pětkrát, a ještě spíš desetkrát, z toho jednou s bookletem v ruce.

Hudbu, která se do vás obtiskla v mládí, samozřejmě vnímáte jinak. Tenkrát jsme prostě měli na svém vnitřním pevném disku víc místa. Já to tak mám se slavnou nahrávkou Billa Doggeta Honky Tonk, kterou jsem objevil ve dvanácti a pouštěl si ji dvě hodiny pořád dokola. Bylo to poprvé, kdy jsem soustředěně vnímal hudbu. Moje štěstí je, že tohle už mě nikdy neopustilo.

Ale abych odpověděl na otázku – o hip hopu píšu od roku 1981, kdy jsem si na Manhattanu v Downtown Records koupil první hiphopová alba. Chlapík, co mi je prodával, nechápal, co s nimi budu dělat. Vždyť jste bílej! Ještě měl dodat, že jsem starej, a měl by pravdu, bylo mi už devětatřicet. Jenomže kdybych neposlouchal hip hop, o hodně bych přišel. Je obecně víc o rytmu než o melodii, na níž je založená evropská muzika. S tou mám osobně dost problém, aby ne, když jsem vyrůstal v kultuře, kde lidi i jinak chodí. No ano – Američani chodí jinak než Evropani, rytmičtěji, protože jsme to odkoukali od Afroameričanů. Jejich muzika je součástí našeho světa.

Ale mám taky rád třeba Taylor Swiftovou. I když ji spousta lidí považuje za prefabrikát, objevila dívčí country publikum, dělá specifické věci v daném kontextu, což je přesně to, co má dobrý umělec zkoušet: variovat vzorec, ne ho jen tupě naplňovat. Já nemám rád takové ty kecy, jako že populární hudba je horší, než bývala. To už slýchávám hodně dlouho. Že je rock mrtvý, mi poprvé někdo řekl v roce 1968. Já tomu nevěřím. Lidi prostě stárnou a začnou generalizovat. Kdyby byla všechna nová hudba jen předem vypočítaný průmyslový produkt, nedala by se odlišit jedna píseň od druhé. Posluchači nechtějí poslouchat to samé, a ani muzikanti nechtějí skládat to samé, chtějí být kreativní. Kdo tvrdí, že hudba jde do háje, usnul.

Někteří lidé si rádi hrají na to, že hudba v šedesátých letech změnila společnost k lepšímu. Já jim to tolik nebaštím. Ano, určitě měla vliv, pomohla lidem porozumět světu a jejich životům, ale ta veliká změna podle mě pramenila z něčeho úplně jiného – od konce druhé světové války americká ekonomika rostla ve smyslu růstu reálných příjmů obyčejných lidí. Panoval široce sdílený optimismus a sociální uvědomění pramenící z ekonomické stability. Dalším faktorem bylo, že se USA staly integrovanou společností. Zlomilo se to až uprostřed sedmdesátých let, kdy reálné příjmy začaly stagnovat, a pak dokonce klesat. Punk, který se narodil někdy v roce 1975 nebo 1976, navenek vypadá jako reakce na hnutí hippies, ale doopravdy vypovídal o tom, že nová hudební generace už nesdílí optimismus svých ne o tolik starších kolegů.

Nejlepší politická kapela všech dob jsou podle mě The Clash. Ze současných umělců do politiky mluví třeba Neil Young, který složil album proti invazi do Iráku a jeho aktuální velmi dobrá deska se jmenuje The Monsanto Years podle toho agrochemického koncernu. V posledních letech hudba víc než kdy dřív reflektuje třídní rozvrstvení americké společnosti a třeba se časem dočkáme i dobrých písní o odborech. Těch je zatím dost málo. Nejsem si jistý, jestli vůbec nějakou znám. Hm. Zrovna Neil Young jednu nazpíval, ale to byla parodie.

Nejživotnější hudební formou je pořád hip hop, a to nejen co se týče textů, ale v první řadě hudebně. Ale je to významná společenská síla? V určitém ohledu asi ano, ale muzika má dnes spoustu konkurence například v počítačových hrách nebo v internetové kultuře.

Vůbec první Američan, jenž psal o Plasticích, byl můj kolega z redakce časopisu The Village Voice Tom Johnson. Vrátil se z Evropy a přivezl nahrávku Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned. Jejich hráč na baskytaru, jehož jméno nedokážu vyslovit, ale zkusím to, Mejla Hlavsa, byl opravdu geniální a měl ohromně zajímavý smysl pro rytmus. Plastici byli nejlepší evropská rocková skupina, kterou jsem kdy slyšel. Jinak bylo ale velmi těžké se k hudbě z východního bloku dostat. Zkoušel jsem to přes ruského kritika Artěmije Troického, ale vlastně se mi to moc nedařilo.