„Pokud jste si mysleli, že reality show dosáhly hranice představivosti a dobrého vkusu, tak Česká republika otevřela hranice zcela nové“ – píše se v článku Czech TV Makes Game of Nazi Era (Česká TV dělá hru z nacistické éry), který vyšel 8. června 2015 v The New York Times. Text pojednával o pořadu České televize Dovolená v Protektorátu.

Připomeňme, o co šlo: Televize vyslala sedmičlennou rodinu Dočekalových-Lustykových na dva měsíce do Beskyd. Ve vísce Staré Hamry si její členové měli vyzkoušet, jaké to asi bylo žít za Protektorátu. Ohrožovali je herci-gestapáci, jídlo dostávali jakoby na příděl a kolem sebe měli údajné kolaboranty.

O osmidílném seriálu velmi kriticky psala a vysílala i další zahraniční média: Süddeutsche Zeitung, The Telegraph, The Guardian, spiegel.de, Focus, FAZ nebo americké televizní stanice ABC a NBC. Nejtvrdší byl zřejmě izraelský deník The Times of Israel, který už na konci května napsal: „Naštěstí s nimi nebude zacházeno jako s 82 309 Židy, kteří žili v Protektorátu... byli nacisty deportováni do koncentračních a vyhlazovacích táborů nebo byli zabiti kolaboranty z Československa či jiných zemí.“ List ještě připomíná, že celkem během šoa zemřelo asi 71 tisíc protektorátních Židů, a cituje i jednoho z kritiků pořadu: „Lidé vědí, co se dělo a jak to bylo zlé. Co budou dělat dál? Big Brother z Osvětimi?“

Nápad nechat cestovat rodinu do dávných časů není náš. Například britské televize soutěžící přesunuly do edwardiánské a viktoriánské doby, na venkovský statek v 19. století nebo se snažily přiblížit život středostavovské rodiny v roce 1940 v Londýně za bombardování. A žádný skandál to nevyvolalo. Otázka proto zní: Proč tomu bylo s českou verzí jinak?

Nabízí se jednoduchá odpověď: Protože výlet ČT do minulosti se týkal doby ne tak vzdálené, která ještě u řady žijících lidí vyvolává bolestivé vzpomínky.

Je zde ale ještě druhá, složitější odpověď.

Rodina přežívala 2 měsíce na samotě bez moderní techniky.

Z pořadu ČT Dovolená v Protektorátu (2015)...

FOTO: Česká televize

V posledních pár letech dochází – nejvíc v USA a dnes i v Německu a jinde – k pozvolnému odklonu od postmoderny k tzv. new reality. Tento posun v myšlení je možné registrovat nejen na univerzitách a v intelektuálních salonech, ale už i v médiích.

Postmoderna, která odvrhla skutečnost (pravdu) a nahradila ji interpretací, je v poslední době považována za něco, co stálo na počátku mnoha dnešních zel. Média totiž od sedmdesátých let minulého století Lyotardovy, Derridovy a Foucaultovy myšlenkové konstrukce zbanalizovala ve známé: každý má pravdu, pravda je banální a všechny interpretace jsou si rovny. New reality naopak tvrdí, že skutečnost (pravda) existuje a že se musíme snažit k ní přibližovat, přesně ji pojmenovat, a proto podobné hrátky na skutečnost (pravdu) zatracuje a odvrací se od nich.

Postmoderna nastolila dvě základní dogmata: zaprvé veškerá realita je společenskou konstrukcí a je nekonečně manipulovatelná, a proto je pravda nepotřebný termín; a zadruhé solidarita je důležitější než objektivita. Jenže reálná potřeba, reálný život a reální mrtví, které nelze redukovat nějakou interpretací na abstraktní hypotézy, potvrzují přesvědčení, že vysoce reálná je i etika a politika.

Maurizio Ferraris ve svém zásadním textu Manifesto del nuovo realismo píše: „Všechny filosofie, které jsou hodny tohoto jména, se musejí měřit realitou, jinak jde o neplatnou hru, protože každá dekonstrukce bez rekonstrukce je neodpovědná.“

Dosud přitom jako by platilo, že žádná fakta neexistují, všechno jsou jen interpretace, protože skutečný svět končí a stala se z něj hra. Aspoň se tak v posledních desetiletích tvářila média, a zrodila tak mediální populismus, systém, v němž každý může věřit čemukoliv. Ve zprávách, talk show či doku show média systematicky podporovala představu, že žijeme ve světě interpretací, v němž však zároveň nutně platí, že důvody silnějšího jsou vždycky ty lepší.

„Populisté v médiích nám vnutili představu, že takhle zbanalizovaná postmoderna představuje systém, který nemá alternativu,“ napsal Ferraris. Alternativa přitom existuje, jen ji podle něj odmítáme vidět.

Když Jean-François Lyotard vyslovil v knize La Condition postmoderne větu „Všechno, co je uznávané, třeba od včerejška, má být předmětem podezření“, chtěl protestovat proti tomu, že se zdánlivě neutrální a objektivní věda dává do služeb různých ideologií. Jenže jeho útok na zneužívání pravdy se postupem času změnil na útok na samu skutečnost (pravdu). Z postmoderny se stal životní program, který nás zásadním způsobem ohrožuje, jakmile stojíme před nutností cokoliv vážně veřejně řešit či jasně pojmenovat. Ve veřejném prostoru kvůli tomu chybí normativní jazyk, na němž by se všechny strany shodly a který by umožňoval domluvu. Veřejný prostor ovládla medialita: nekonečný proud informací, polopravd, výmyslů, lží a lechtivých historek, účelových interpretací a spikleneckých teorií, který způsobil zmatek v pojmech. Takový stav nedovoluje řešit problémy, zvlášť za situace, kdy někteří lidé zapomněli na to, že něco se dovědět, vytvořit si názor, je práce, která vyžaduje soustředění a čas na konfrontování informací z různých zdrojů se zkušeností vlastní a věrohodných odborníků, a hledají jen to, co a priori potvrzuje jejich názor.

Dovolená v Protektorátu

Z pořadu ČT Dovolená v Protektorátu (2015)...

FOTO: Česká televize

Ve Spojených státech nedávno probíhala debata, z níž bylo možné vyčíst tezi, že z komiků se stali v naší civilizaci poslední skuteční kritici. Podobně v Německu kulturolog Dietz Berling před pěti lety zveřejnil studii, v níž konstatoval, že epocha intelektuálů definitivně skončila v roce 2001. Aktuální vydání časopisu Kursbuch přineslo diagnózu pádu intelektuálů. A koneckonců i švýcarský historik Caspar Hirschi hovořil nedávno o absolutní politické a společenské irelevanci intelektuálů a bezmocnosti otevřené kritiky.

Podle něj za tuto marginalizaci intelektuálů do značné míry mohou nejen masová média, ale převážně internet. Sociální sítě učinily arénu boje o pozornost zcela nepřehlednou. Ve střetu s internetem, který způsobil zásadní a radikální strukturální změnu veřejného prostoru, klasická média prohrávají a nemají skoro šanci si udržet čtenáře, posluchače či diváka. Internet – podle Hirschiho – na rozdíl od starých médií nekonzumujeme, ale užíváme. Rozdíl mezi těmito pojmy je zásadní. Konzument zaplatil dřív, než ho médium zklamalo. Uživatel většinou neplatí vůbec a vybírá si portály, které ho nezklamou, které jen potvrzují jeho předsudky. Což v důsledku mění nejen kritický veřejný prostor, ale v principu vše a vede přímo ke komedii, kterou nyní zažíváme. Absurdní je současně i reakce tradičních médií. Místo, aby se snažila na sebe upozornit odlišností a přitáhnout čtenáře a posluchače tím, že budou důkladnější a přesnější, snaží se vehementně přizpůsobit zbanalizovanému a zjednodušenému vkusu většiny, mění se v popmédia a přibližují se bulváru. Dobrovolně se marginalizují, protože si zvolila tu nejsnazší cestu. Podle mediologa Bernharda Pörksena je na této situaci absurdní i to, že tato média zvyšují poptávku po skandálech, ale současně i obecné rozhořčení nad médii.

Proti důsledkům této komedie, která vedla k oné mylné představě, že hlavními kritiky v postmoderní společnosti jsou komici, se v poslední době ostře ohradila v The New Republic Elizabeth Stoker Bruenigová, když napsala, že komici jsou vtipní, ale nejsou to intelektuálové a že komedie není nakonec nic jiného než zábava, a proto se i ti nejlepší jako třeba Jon Stewart musejí podřídit zákonům zábavy. Jejich úkolem je vzbudit u publika smích, přitáhnout je k obrazovce, a tím zvyšovat příjmy z reklamy. Jenže tohle vše, dle autorky, ve výsledku znamená potvrzovat morální a politické předsudky diváků. Dělat z politiků klauny neznamená činit nějakou subverzivní činnost, ale jen potvrzovat mínění většiny. Rozhodně tedy nejde o pěstování kritického myšlení.

Důsledkem této debaty je mimo jiné zřejmě i soumrak postmoderny a nástup new reality a na ni navazující diskuse o proměně mediální krajiny. Někteří intelektuálové i pracovníci médií si uvědomili, že dále naříkat nemá cenu, a rozhodli se zkusit něco nového.

Česká republika přišla se seriálem Dovolená v Protektorátu akorát v době, kdy se naše civilizace začala k tomuto druhu zábavy obracet zády. Nejvíc je to vidět na proměně původně ryze komediálních late night shows. Třeba když komik John Oliver připravoval díl svého pořadu o korupčním jednání funkcionářů FIFA, pracoval na něm tým investigativců a on pak jen trochu neobvyklým jazykem divákům předával místo bezobsažných gagů překvapivá fakta. V Německu se o něco podobného snaží pořady Maxe Uthoffa a Clause von Wagnera. Letos v červnu zase startoval nový seriál Spiegel Geschichte na Sky, který zpracovává autentické deníky vojáků z první světové války.

Zvláště veřejnoprávní televize přestávají pracovat s potvrzováním mainstreamových stanovisek, aby zvyšovaly své divácké ratingy, a snaží se nabízet sofistikovanější zábavu, která více odpovídá rozporuplné skutečnosti. A třeba Ulrik Haagerup z dánského veřejnoprávního rozhlasu vydal knihu Constructive News, návod, jak by mělo vypadat řádné zpravodajství.

Karel Hvížďala

Karel Hvížďala

FOTO: archív KH

Naše civilizace začíná být zřejmě všemi postmoderními hrátkami (reality show či doku show) přesycena a cítí ve ztrátě víry ve skutečnost ohrožení. Nové pořady ukazují jasně jedním směrem – opouštějí bezbřehé hry a víru v nekonečné množství stejně hodnotných interpretací a snaží se o návrat příběhu, protože právě vyprávěním se předávají zkušenosti a rady. Díky tomu zase dostává narativ svůj epický rozměr: morální či hodnotovou dimenzi.

O tom již kdysi hovořil Václav Havel, když apeloval na princip osobního ručení: „Pravda není jen volně přenosnou informací, ale životním postojem, závazkem a nárokem. Tím se vlastně stává rozhodující společenskou veličinou konkrétní a jedinečná lidská bytost a její transcendentálně zakotvená odpovědnost. Tedy přesně to, co by měla ctít a oč by se měla opírat celá moderní civilizace, nechce-li dopadnout špatně.“

Postmoderna všem velkým slovům, jako je pravda, objektivita, rovnost, ale i sex, přimalovala uvozovky, protože se domnívala, že právě velké příběhy moderny stály v základu většiny dogmat. Filosofie učinila sama se sebou něco podobného – napsal Ferraris – jako Marcel Duchamp, když přimaloval Moně Lise vousy. Nyní se podle něj vrací čas, kdybychom měli začít věřit slovům bez uvozovek, rozloučit se s mylnými slogany, že komediant je větší filosof než Schopenhauer, a zahlédnout Monu Lisu v původní kráse.