Článek
Přidáme-li opulentní televizní Fenomén underground, je už toho trochu moc i na fanouška. Na knihu Iva Pospíšila Příliš pozdě zemřít mladý (BigBoss 2015) jsem se přesto těšil. Svůj hudební zenit tento baskytarista prožil v osmdesátých letech coby lídr Garáže, začátkem devadesátých dělal manažera Půlnoci a mimo jiné rozjížděl pražský klub Radost a s ním spojený obchod s deskami. Dalo se tedy čekat, že větší část jeho memoárů se nebude odehrávat před rokem 1976 a procesem s undergroundem, z nějž povstala Charta 77.
Poté, co se seznámil s Pavlem Zajíčkem – který tehdy po pražských klubech dělal diskžokeje, dopisoval si s Johnem Peelem, četl časopis Melody Maker a vyhledával v něm prý a následně objednával alba s těmi nejhoršími recenzemi – a posléze s dalšími androši, nabídl Ivo Pospíšil Plastikům možnost zkoušení a koncertování ve svých domovských Klukovicích. Zajíček a Mejla Hlavsa ho přizvali do první sestavy DG 307, odkud jej ale po čtyřech koncertech vyhodili za to, že se odmítl vzdát svého milovaného rokenrolu (a hraní v Classic Rock’n’Roll Bandu). Kapelu podle svých představ, Garáž, si ze země vydupal až v osmdesátých letech, potěšen punkovým a novovlnným návratem k přímočaré jednoduchosti. V polovině devadesátých let byl ale z nejlepší kapely v Praze, jak hrdě říkával, rovněž vyhozen. Protože cosi tušil, registroval si včas její název, „pozůstalí“ si tedy začali říkat Garage.
Po slušném albu nové, tak trochu trucsestavy Garáže tu a tam hrál s Ivanem Králem, který tehdy měl auru toho, kdo Čechům konečně ukáže, jak bigbítově na to. Další stálou kapelu ale Pospíšil nezakládal. Před pěti lety se po těžkém období „bez obchodu, bez zaměstnání a s invalidním důchodem v ruce“ rozhodl začít pouštět svůj milovaný rokenrol z desek a CD coby Tea Jay Ivo, což činí dodnes – a trsá se při jeho setech velice dobře.
Ve svém písemném autoportrétu se stylizuje (neboť každý autoportrét je navzdory sebeupřímnější snaze o ryzí autenticitu do určité míry stylizovaný) do role muže, který nepostrádá organizační a manažerský talent a dokáže dotahovat a realizovat velkolepé plány a sny svých kumpánů. O tom, že kdekdo spíš žvaní, než dělá, se ve své knize zmiňuje opakovaně. Nešetří především androše a členy Garáže. Když ji v osmdesátých letech vedl, často měnil sestavu, aby mu v ní nerostli potenciální kapelničtí konkurenti a aby eliminoval flákače. Vyhazov z DG 307 („z undergroundu“, jak nadsazeně píše, byť s androši hudební kontakty nepřerušil) jej udivil především proto, že kapele postavil a natahal tolik nástrojů, zatímco Hlavsa se Zajíčkem popíjeli, spřádali plány a debatovali o metodách péče o vlasy. Za odchodem z Garáže je v jeho verzi vzpoura primadon, které mají kromě kapely i jiné koníčky a zaměstnání a nechce se jim dát do práce na úspěšné značce vše.
Kus pravdy v tom asi je; recenzent knižních memoárů to těžko rozsoudí. Úloha vedoucího kapely, který neustále shání své ovečky, aby se mu sešly na koncertech a ve zkušebně, stará se o propagaci a kontakt s vydavateli a pořadateli, drží kasu a papíruje, je nevděčná. Je to nekonečná a neviditelná dřina. Posluchačsky a divácky úspěšnou kapelu ale nedělá účetní a dráb, nýbrž písničky a frontman. Lze konstatovat, že DG 307 po Pospíšilově odchodu nezanikli a Garage, jejíž repertoár po smrti Mejly Hlavsy tvoří především písně kytaristů Jana Macháčka a Joea Karafiáta, dokonce za dvacet let prakticky nezměnila složení. Zdá se, že jí ležérní způsob existence a hraní na jedinou notečku zkrátka vyhovuje.
Dosti spekulací, takhle to zkrátka vidí autor knihy. Knihy, musím dodat, dosti problematické ne proto, že bych snad nadržoval některé ze stran, ale proto, že autorsky a redakčně nedotažené. Není mi příliš jasné, proč Ivo Pospíšil své paměti psal a jaký volil autorský klíč. Chtěl vydat svědectví o době, v níž žil? O lidech, které znal? O svých křivdách a vítězstvích? O milované hudbě? Chtěl opravit zažité nepravdy, fámy, klišé? Těžko říct. V knize je od každého trochu a ničeho pořádně. Takže mi vychází, že se potřeboval především vykecat.
Nakladatelství BigBoss do propagace a podařeného grafického zpracování jistě nemálo investovalo a na výsledku je to znát. Ta kniha vypadá prostě skvěle – bohužel v BigBossu jaksi zapomněli na to, že nevydávají coffee table book, ale memoáry, a nenajali redaktora alespoň trochu obeznámeného s problematikou. Někoho, kdo bude autora držet u tématu, týrat jej doplňujícími dotazy a žádostmi o zpřesnění dat, rozvedení zajímavé odbočky, dopovězení historky, zaostření úvahy. Vladimír Jurásek, Pospíšilův souputník z Classic Rock’n’Roll Bandu, který je na hřbetu knihy uveden jako spoluautor, to nezvládl nebo za úkol neměl. Míra jeho spoluautorství v knize také není nijak vysvětlena.
Po takovém čtení na mě vždycky padne smutek – u podobných knih se s druhými, upravenými vydáními nedá příliš počítat, promrhaná šance je tedy obvykle šancí jedinou.
