Znáte osobně nějaké nipstery, tedy kombinaci neonacistů a hipsterů? Pro nás v Česku je to trochu neznámý fenomén a ve vašem filmu hrají poměrně výraznou roli.

Myslím, že žijí hlavně v mediální realitě. Začalo to článkem v časopise Rolling Stone, který byl celý založen na jediné fotografii z neonacistické demonstrace. Na ní se objevil člověk, evidentně nácek, který byl však oblečený jako typický berlínský hipster, včetně plátěné tašky. Lidé z levicové scény mi potvrdili, že nipstery opravdu „vynalezl“ autor toho textu, že předtím nic takového neexistovalo. Teprve následně se objevil třeba YouTube kanál dvou nácků, kteří ovšem natáčeli svou vlastní veganskou kuchařskou show. A objevili se další, kteří se opravdu vzdali některých do té doby pro ně typických znaků, jako jsou holé hlavy, těžké velké boty a tak dále. Vlastně začali vypadat paradoxně jako levicoví anarchisté.

Takže něco se opravdu děje. Ale z médií nepoznáte, zda jde o masovou záležitost, nebo jestli je nipsterů pět set, nebo třeba jenom padesát. Ani ve filmu nemáme skutečné nipstery, jen postavy, které se o nich dočetly a chtějí se jimi stát. Takhle se rodí mezi mladými lidmi hnutí. Něco si vymyslíte, napíšete o tom a oni se k tomu sami vztáhnou.

Vyprovokoval vás ke scénáři filmu Heil nějaký konkrétní impuls?

Ano, bylo jím odhalení skupinky tří neonacistů, dvou kluků a jedné holky, kteří přešli na konci devadesátých let do ilegality, skrývali se přes deset let a jen občas vyšli na světlo a na někoho zaútočili – zpravidla na příslušníky turecké či řecké menšiny. Zabili deset lidí, vykradli čtrnáct bank, nastražili dvě bomby. V roce 2011 je policie konečně dopadla. Do té doby to byla jen dlouhá série nevyřešených zločinů, u nichž nikdo nevěděl, jak se doopravdy staly. Svádělo se to na válku mezi tureckými, řeckými a albánskými gangy. Když prasklo, že za tím byli němečtí nacionalisté, vypukl celonárodní skandál. A ten takříkajíc stiskl spoušť a inspiroval mě k natočení Heil.

Je váš film více satirou na neonacismus, nebo na to, jak v Německu vypadají politické a obecně společenské diskuse?

Chtěl jsem ukázat, jak se u nás bavíme o závažných tématech a taky jsem si chtěl vystřelit z toho idiota, kterého máme všichni schovaného někde ve své hlavě. V řadě našich debat jsou skryty stopy krajně pravicového myšlení. Ale málokdo má odvahu to pojmenovat. S nácky nikdo nic nechce mít, nemluví se o nich. Přitom si je všichni tak trochu nosíme v sobě.

Ale v Německu se přece o nacistické minulosti mluví hodně.

Jenže ji bereme příliš vážně. Ve školách se o nacismu učí pořád, až je to trochu otravné. Zvlášť když jste teenager, který se nezajímá vůbec o nic, natož o historii. Pak ti lidi vyrostou, zvážní, přijmou, co považovat za správné a co za špatné. To je všechno v pořádku, ale stále je v německé společnosti patrný jistý iracionální moment, něco nevysloveného. Přijel jsem do Varů opravdu starým autem. Dával jsem ho do garáže a hned si ze mě začal nějaký chlápek tropit legraci, že z Říše přijela stará válečná mašina, a smál se na celé kolo. Líbilo se mi to, nebyl agresivní, jen se dobře bavil. V Německu tuhle schopnost nemáme, tenhle typ humoru nám chybí, válku bereme moc seriózně a v důsledku si tím zaděláváme na problémy.

Takže satira u vás nemá tradici?

Naposledy se něco podobného provozovalo za Výmarské republiky. Jenže takřka všichni tehdejší umělci, intelektuálové, kteří se pokoušeli o satiru, Německo po nástupu Hitlera opustili, nebo hůř, skončili v koncentračních táborech. Byla to z velké části židovská tradice. V roce 1933 jsme přestali být zábavní. Neznamená to, že bychom úplně ztratili smysl pro humor, to je trochu něco jiného. Já jsem třeba velký fanda Monty Pythonů a jejich Létající cirkus je u nás nesmírně populární. Máme dokonce i specifický německý humor, který není příliš srozumitelný jinde po světě. Ale schopnost udělat dobrou komedii jsme nástupem Hitlera ztratili.

Je v tom nějaký rozdíl mezi západní a východní částí země?

Nejsem si jistý. Jasně, mentální nastavení je z historických důvodů odlišné, byť se tyto rozdíly mezi východními a západními Němci smazávají. Ale humor? Z Německa bych v tomhle smyslu vydělil Bavorsko, to je úplně jiná kultura, jako Skotsko v rámci Británie. A pak bych možná hledal hranici spíše mezi katolickými a protestantskými oblastmi. Katolický západ je myslím o něco otevřenější, pořádají se tam třeba karnevaly, protestantský východ je naopak nerudný, nudný.

V Heil si děláte legraci opravdu ze všech: od nácků přes liberály, politiky, umělce až po tajné služby. Bylo složité na takový film sehnat peníze?

Na začátku jsem byl přesvědčený, že to nepůjde. A všichni, s nimiž jsem to konzultoval, mi to potvrzovali. Zlomilo se to až díky ocenění mého předešlého filmu Křížová cesta na Berlinale. Každý úspěch vám dá kousek svobody navíc.

Ve filmu útočíte i na tzv. politickou korektnost. Není to ale jen způsob, jak být prostě slušný?

Jsem v tomhle lehce rozpolcený. Snaha změnit jazyk s cílem změnit myšlení lidí je podle mě nesmyslná. Jako kdyby se honily dvě děti sedící na kolotoči. Slova nejsou spojena s významy tak silně, jak si myslíme. Když nějaké slovo nahradíte jiným, lidé si s tím jiným stejně spojí původní význam. Politická korektnost byl dobrý nápad, který však v praxi neobstál.

Ze snímku Dietricha Brüggemanna Heil...

Z filmu Heil (režie: Dietrich Brüggemann, 2015)...

FOTO: KVIFF

Ano, v Orwellově 1984 je propaganda totalitního režimu založena na ovládnutí jazyka, skrz který se moc zmocňuje myslí občanů – vynálezem newspeaku, přes eufemismy. Ale já nemyslím, že by to v reálu fungovalo, lidé nejsou tak hloupí.

Navíc předsudky jsou stejně silnější než jazyk. Zlomit předsudky musíte osobní zkušeností, třeba přistěhováním se vedle černošské rodiny, abyste zjistili, že jsou to opravdu normální lidi, stejní jako vy. Pokud je však zdálky vidíte jako čiré zlo, přejmenovat je nestačí.

Jedním z vrcholů Heil je i televizní diskuse, která jenom dokumentuje neschopnost společnosti se na něčem domluvit.

V televizní diskusi se nikdy žádný problém nevyřešil. Každé komplexnější téma se zde zploští na jednoduchý slogan, média tak prostě fungují. Sám to teď zažívám, když dávám rozhovory k filmu a často se pak dočtu nejen něco, co jsem nikdy neřekl, ale ani tak nemyslel. Vždycky existuje nějaký neviditelný scénář: potřebujeme, aby tenhle prohlásil tohle a tamten tamto. A od tohoto scénáře se nelze odchýlit.

Ostatně nejsem první, kdo se to snažil popsat, dobrá třetina skečů zmiňovaných Monty Pythonů jsou parodie na televizní pořady a diskuse.