Později se MAČ usadil v Divadle Husa na provázku a v roce 2005 zmezinárodněl, každý rok je hostem jiná země či město, a domácí autory tak doprovázejí jejich zahraniční kolegové. Od roku 2010 se MAČ postupně rozšířil do Ostravy, Vratislavi, Košic a letos dojel poprvé do Lvova.

V rámci 16. ročníku festivalu se do 4. srpna představí 62 spisovatelů, část z nich objede v pěti dnech všechna města, hostem je Ukrajina. Na tenhle kolotoč nasedly v Brně jako první dnes nejznámější ukrajinská spisovatelka Oksana Zabužko a letos knižně debutující (sbírka Osip míří na jih) česká básnířka s ukrajinským příjmením Marie Iljašenko. Tu ve Lvově a ve Vratislavi vystřídal polský básník Ryszard Krynicki. A právě po jejich boku jsem si první kolo MAČe projel.

Brno. Pro Brňáky je MAČ něco jako pouť na vsi, událost, s níž se počítá. Úplně prvním vystupujícím byla v off programu (ten je v Brně každodenní součástí festivalu) televizní dramaturgyně Nora Obrtelová s pořadem Proměny poezie, v němž z televizního archívu vybrala několik historických ukázek – jako první tak v Brně zazněly verše Oldřicha Mikuláška z Nedělní chvilky poezie z roku 1969. Oksanu Zabužko následně poslouchalo téměř plné hlediště hlavní scény Husy.

Ostrava. Klub Atlantik. Oksana Zabužko sice už v Brně vysvětlovala, co se podle ní na Ukrajině děje, ale v Ostravě už věděla, že Češi o podstatě konfliktu na východě její země mnoho nevědí. Zabužko se shoduje s dalším známým ukrajinským spisovatelem Jurijem Andruchovyčem (na kolotoč MAČe nasedl 12. července), že teprve válka vyvolala v dosud národně vlažných Ukrajincích sebeuvědomění a že v jejich zemi probíhá cosi jako národní obrození.

Nejde o občanskou válku – to podle Zabužko už netvrdí ani Kreml. Podle ní na Ukrajině probíhá válka mezi dvěma státy, kdy viditelný ozbrojený konflikt představuje jen asi 10 procent skutečného boje. To hlavní z pokusu o rozdělení Ukrajiny na západní proevropskou část a na proruský východ se odehrává v médiích, a to už od první poloviny devadesátých let.

K tomu vyprávěla Zabužko tenhle příběh: Jednoho místního podnikatele už otrávilo, že nemůže na celém Donbasu sehnat knížku v ukrajinštině. V roce 2013 proto otevřel v Luhansku knihkupectví výhradně s ukrajinsky tištěnými knihami. Uspěl nečekaně a pochlubil se v médiích, jak dobrý je to byznys. Za tři týdny musel knihkupectví zavřít pod tlakem administrativních obstrukcí místních úřadů.

Oksana Zabužko během svých vystoupení vysvětlovala situaci na Ukrajině jako dlouhodobou, Ruskem vedenou demontáž ukrajinského státu cílevědomě směřující k obsazení alespoň jeho části, zejména východu a jihu, aby Rusko přes Oděsu získalo přístup nejen na Krym, ale až k tzv. Podněsterské moldavské republice, neuznanému útvaru s podporou Moskvy, představujícímu průmyslovou část Moldávie, takový moldavský Donbas. Ruské jednotky tam jsou dnes přítomny jako „mírové sbory“. Ukrajinci se ovšem na rozdíl od Moldavanů brání.

Rusko má nyní Krym, ale jak mezi řečí podotkla Zabužko, je to pro něj kufr bez držadla.

Košice. Městská knihovna sídlí v jedné z budov rekonstruovaného areálu Kasárne/Kulturpark. Čtení proběhlo pod stromy, a letní literární podvečer tak získal podobu tak řka sousedského setkání. Kasárne jsou jedním z výsledků toho, že byly Košice v roce 2013 Evropským hlavním městem kultury. Vybrány byly díky projektu Interface, který se nesoustředil jen na kulturní probuzení města, ale i na jeho dlouhodobou faktickou proměnu.

Lvov. Nejvýraznější připomenutí rakousko-uherské minulosti, protože Lvov ještě nepřeválcovala globální ekonomika. Zejména historické centrum s opadávajícími fasádami jako patinou, kterou měla Praha ještě koncem osmdesátých let, z něj dělá jedno z nejpříjemnějších míst Evropy.

Lvov se soustřeďuje na budování pověsti města dobrého jídla. Symbolicky, jako vzdoropřipomenutí katastrofy sovětského hladomoru a současného stavu ukrajinské ekonomiky. A daří se to, zdá se. Na válku tu ovšem také narazíte: sbírá se na podporu armády, je zde i verbířský stánek.

V kulturním centru Dzyga bylo vystoupení Oksany Zabužko doložením onoho tvrzení o probouzejícím se národě. Měla narváno, vítali ji jako svou mluvčí. Nebylo to obvyklé čtení (ačkoli i tady četla stejně jako jinde nostalgickou povídku Zde může být vaše reklama), ale daleko víc politický mítink.

Vratislav. Dnešní Vratislav se podobá víc Frankfurtu než jiným polským městům, ostatně jako jediná z měst MAČe postrádá c. a k. rakousko-uherskou dějinnou stopu. Dokonce tu festivalu i jinak říkají, pro ně je to Měsíc autorských setkání. Čtení tedy není hlavní událostí večera, důležitá je beseda, debata, diskuse. Ryszard Krynicki se tak představil nejen jako básník, ale také jako výtečný vykladač smyslu a fungování literatury: „Literatura bude dýchat podle toho, jak se autoři budou se svými čtenáři potkávat.“

Dva hlavní organizátoři Petr Minařík a Pavel Řehořík se nepovažují za manažery, i když už 15 let úspěšně provozují největší evropský literární festival. „Tohle by manažeři nikdy neudělali, do takové akce by nešli. My sice taky máme obavy, jak to dopadne, ale počítáme s tím, že budeme mít štěstí, s náhodou. Má to trochu punkovej odér.“

Nakladatelství Větrné mlýny mimo programový katalog přišlo i s jednou novinkou – Knihovnou MAČ. Každému z pozvaných ukrajinských autorů vydává malou knížku, překlad textu, který ještě v češtině nevyšel. Hádám, že řada z nich se stane sběratelskou raritou, náklad je totiž pouze 300 výtisků. Autorkou prvního svazku Jak si ochočit apokalypsu je Oksana Zabužko. Nechybí zde esej Planeta Pelyněk: Dovženko – Tarkovskij – Trier aneb O diskurzu nového hororu (najdete ji i na webu Salonu) a vzpomínka Návrat do Štýrského Hradce.

A proč se MAČ odehrává právě v uvedených městech? „Do Ostravy jsme ho rozšířili, když kandidovala na Evropské hlavní město kultury, ale jde taky vždy o to, jestli se tam najdou lidé, kteří by dokázali celý červenec, ale i předtím při přípravě fungovat. A nakonec to vychází tak, že je to festival druhých měst. V Praze, ale třeba ani ve Varšavě by to nejspíš nešlo. Lidi z druhých měst mají ke kultuře a hlavně k literatuře jiný přístup. Jsou vnímavější.“