Přitom stačí otevřít kupříkladu knížku Říp nevybuchl (Dokořán 2012), výbor Vaculíkových fejetonů z let 2008–2012, tedy z autorova velmi pozdního a zatracovaného období. „Kdo se mnou nesouhlasí, má pravdu. Však já mám dva názory, ale vyslovuju vždycky ten lepší,“ zopakoval tu Vaculík své tvůrčí vyznání, a odpověděl tak Josefu Chuchmovi a dalším kritikům upozorňujícím na jeho „názorovou tuhost“. Není to manýra nebo gesto, ale mnohem spíš celoživotní literární manifest. Na jednu stranu jako by se Ludvík Vaculík sám stával svým textem, na druhou si od něj neustále udržoval odstup.

A i když vezmeme jeho „tuhé názory“ za jediné, jaké Vaculík zastával, dojdeme často k tomu, že vyrůstaly z hlubších kořenů, než může být na první pohled patrné. Jako když v jednom textu odsoudil oceňovaný komiks Arta Spiegelmana Maus a komiksy vůbec. Tím vyprovokoval ostré reakce mladší generace čtenářů, takže komentáře na sociálních sítích mluvily o „gerontech a senilech, kteří už moderní době nerozumějí, o starém komoušovi, paskvilech a plivání jedovaté sliny“ – jak to pak shrnul Štefan Švec ve sloupku v Salonu. A pokračoval: „Komiks je krásný a perspektivní žánr. Když se na něj ale, aťsi třeba zrychleně a namátkově, mrkne zkušený provokatér, jako je Vaculík, musí napsat to, co napsal. Milovníci komiksu jsou si jaksi už moc jistí, že čtou a tvoří Umění s U zvícím Grand kaňonu. Když si srovnáte to, co zatím dokázal komiks, s tím, kam se dostala literatura, výtvarné umění, opera, nebo dokonce i film, je komiks batole, které okouzluje prvními souvislými větami.“

Pro Ludvíka Vaculíka byla důležitá hra, propojení textů a změny pohledů. Zároveň byl velmistr zkratek, klamů a protismyslů, jimiž dokázal přesně vyjádřit myšlenku: „Tu na mě přes ulici zavolal nějaký chlap: ‚Vy jste ten, co nadával v televizi na horníky?‘ – ‚Já do televize nechodím.‘ – ‚Ale jste ten spisovatel.‘ – ‚Nejsem.‘ – ‚Co jste.‘ – ‚Ten horník.‘“

Štěpán Kučera

Štěpán Kučera

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Když se Vaculíkova Poslední slova vřadí do knížky, vznikne něco jako deník, takže čtenář knižní oproti čtenáři novinovému zjišťuje, jak na sebe jednotlivé motivy, i osobní a rodinné, navazují a vzájemně se propojují. Není to deník románový a dech beroucí, jako byl Český snář nebo pozdější spis Jak se dělá chlapec, ale i tak sbírka Říp nevybuchl tvoří svébytné literární dílo a jejím vydáním vzniklo víc než jen prostý součet novinových článků. Číst Ludvíka Vaculíka má tedy smysl i po listopadu.