Autorka otevírá opomíjenou kapitolu dějin domácí architektury a sleduje, jak se v poválečném Československu utvářel celý její diskurz – od nadšeného navazování na meziválečnou avantgardu přes socialistický realismus až k masové výstavbě paneláků, v nichž dodnes bydlí asi třetina z nás. Je to zároveň příběh toho, jak se naše architektura během jediné dekády ochotně proměnila z umělecké disciplíny v nástroj sociálního inženýrství.

Nástup komunistické diktatury v Československu je spojený s celou řadou stereotypů, které vyhovují zjednodušenému historickému příběhu o zlu a jeho obětech. Zarecorová se na příkladu poválečné architektury snaží dokázat, že vrůstání komunistické ideologie do společnosti byl mnohem komplexnější proces, jehož kořeny sahají už do meziválečné éry.

Když přeživší levicově orientovaní architekti zformovali těsně po válce Blok architektonických pokrokových spolků, byl jejich hlavním inspirátorem Karel Teige, který v souladu s myšlenkami surrealismu volal po negaci umění a přitakání „strojovému charakteru moderního života“. Jeho spisek Nejmenší byt z roku 1932 volá po racionálních formulacích vědeckého funkcionalismu, který by architektuře vypočítal potřeby uživatelů domu a navždy ji zbavil estetické pasti spojené s její uměleckou dimenzí. Tyto myšlenky se po převratu v roce 1948 stávají ideologickým mainstreamem díky architektům jako Karel Janů, Jiří Štursa nebo Jiří Voženílek, kteří pronikli do rozhodovacích pozic. Jejich hesly se stávají typizace a standardizace domů, jež by mohly urychlit a zlevnit výstavbu a zároveň působit kladně na transformaci společnosti.

Druhou polovinu čtyřicátých let charakterizuje Zarecorová jako „nejšťastnější období pro československé levicové architekty“. Z diskusí o dalším směřování vývoje se rodí třeba projekty „vzorných sídlišť“, které mají naplňovat všechnu poptávku obyvatelstva od bydlení přes školy až po služby. Jenže v poválečné éře se ambiciózní plány ukazují jako příliš finančně náročné a zrealizuje se jen část sídliště Bělský Les v Ostravě. Z plánů kolektivních domů Jiřího Voženílka se společnými jídelnami jsou realizovány pouze dva – v Gottwaldově/Zlíně a Litvínově. Na začátku padesátých let totiž z Moskvy ke zděšení zdejších architektů, odkojených strohostí meziválečné avantgardy, přichází doktrína socialistického realismu reprezentovaná monumentálními neoklasicistními budovami, které mají spojovat modernost a revolučnost s lidovými tradicemi. Krátká vláda sorely trvá do Chruščovova kritického projevu v roce 1954 a zbudou z ní jen typizované zdobné prvky odkazující na lidovou architekturu.

Přesto musely v polovině padesátých let znovu ustoupit i ideály utopického kolektivismu – Československo pálí nedostatek bytů a nespokojenost obyvatelstva hrozí eskalací. Režimu ale zároveň chybějí prostředky. Tajnou zbraní mají být domy z prefabrikovaných panelů. S nimi už na konci dvacátých let experimentoval zakladatel Bauhausu Walter Gropius, s nástupem nacismu ale tyto projekty v Německu utichly. Ne tak v Československu, kde se o standardizované bydlení živě zajímali zejména ve Zlíně. Bylo spojené s myšlenkou baťovských vesniček, které chtěl obuvnický magnát vyvážet do světa společně se svými továrnami. Není náhoda, že první úspěšný prototyp československého paneláku vytvořili v roce 1950 dva bývalí Baťovi architekti Bohumír Kula a Hynek Adamec v gottwaldovské pobočce Ústavu montovaných staveb. Netrvalo ani pět let a panelák se stal základem celostátní strategie výstavby. Když se vyřešily i problémy s materiálem a továrnami na výrobu panelů, začala v šedesátých letech růst sídliště po celé zemi.

Paneláky jsou dnes někdy vnímány jako pozůstatek sovětizace architektury, ve skutečnosti ale bylo Československo díky zlínským experimentům s novými průmyslovými stavebními technologiemi a prototypy bydlení ve vývoji roky před Sovětským svazem a z východu se k nám jezdili architekti učit. Rychlé a levné vyřešení bytové krize bylo režimem prezentováno jako triumf socialistického systému a rozdělování nových bytů fungovalo jako skvělý prostředek jak „uplácet“ obyvatelstvo. Pro domácí architekturu a urbanismus byla nicméně obrovská sídliště rostoucí ve všech městech tragédií a jak tvrdí Zarecorová „selháním architektonické imaginace“. Podle ní jde o pomníky modernismu hlásajícího diktát funkce nad estetikou.

Stejně jako se architekti stali služebníky „vědecky řízené výroby a distribuce životních prostředků“, jak se píše v příznačně nazvaném dokumentu Forma sleduje vědu z konce padesátých let, hrozí podobný vývoj i v současném trendu softwarově navrhovaných staveb s důrazem na co nejmenší náklady. „Základní úlohou architektury je navrhování prostor pro lidské setkávání a prožívání. Jakmile se tyto kvality vytratí, ať už ve špatně postaveném paneláku z osmdesátých let, nebo v dokonale digitálně zpracované stavbě z roku 2011, výsledek bude týž: prostor, v němž lidé nebudou chtít přebývat,“ varuje Zarecorová v závěru své knihy.