„Máme zdravé ruky, mozgy, rôzne talenty, máme chuť k práci, ohromnú vôľu tvoriť, budovať šťastie pre seba a pre celý ľudský kolektív – ale zostávame bezmocní pred bránou bigotnosti daného spoločenského poriadku. Je nás veľa, a máme moc. Preto náš pochod proti vetru skončí víťazne.“

Z textů Gustáva Husáka lze obecně vycítit skálopevné přesvědčení o správnosti a zároveň determinovanosti vysněné komunistické cesty, která měla směřovat ke spravedlivé společnosti. Nastíněné myšlenky přišly k Husákovi ani ne tak skrz četbu knih, ale spíše přes vlastní zkušenost.

Husák se narodil 10. ledna 1913 ve vesnici Dúbravka, která je dnes součástí Bratislavy. Svou matku Magdalenu nepoznal, zemřela, když mu byl jeden rok. Otec Nikodem vzápětí narukoval. Během bojů na piavské frontě utržil četná zranění a zbytek první světové války strávil po vojenských lazaretech. Domů se vrátil jako částečný invalida. Během jeho nepřítomnosti se o malého chlapce a jeho dvě starší sestry starala babička.

Ne zrovna slibná výchozí pozice byla u Husáka kompenzována vysokou inteligencí, která se brzy společně s jeho houževnatostí a cílevědomostí projevila. Na gymnaziální studia si musel přivydělávat a na ošacení a jiné výlohy se mu nejednou dostalo podpory z veřejných sbírek. Jak asi vnímal svou situaci v porovnání s ostatními spolužáky, z nichž většina pocházela z „lepších“ poměrů? Frustrace, vzdor, ale též smysl pro spravedlnost a touha po důstojnosti a zápas o ně patřily mezi časté motivy jeho písemného projevu.

V časech Husákova dospívání vypukla velká hospodářská krize, která citelně dopadla i na meziválečné Československo. Rapidně se zvýšila nezaměstnanost, s níž se dostavila radikalizace společnosti. Snížená možnost seberealizace se zvláště týkala inteligence a čerstvých absolventů středních a vysokých škol.

Dějinný vývoj utvrdil Husákovu kritičnost vůči tehdejšímu společenskému systému. Školou vštěpovaný masarykovský humanismus, který pravděpodobně také přispěl k jeho levicové orientaci, byl sice Husákovi sám o sobě sympatický, ale v konfrontaci s tíživou sociální realitou jej vnímal jako nedostačující, ba falešný: „Snáď sme slobodní, ale sme – hladní. Divné je, že tak mnohí musia hladovať, aby hŕstka mala nadbytok. Na miliónový dotaz: prečo je tomu tak, odpovedá sa priblblým slovom ,kríza‘,“ konstatoval začátkem třicátých let. Pozitivní alternativu spatřoval v opětovném zahájení a rozšíření průmyslové výroby, přičemž snil o zrušení soukromého vlastnictví a bezplatném školství. Uvědomoval si však, že bez zásahu do společnosti nebude možné změny uskutečnit.

Husák kritizoval americké východisko z hospodářské krize: „Roosevelt znižuje životný štandard amerického robotníka, aby zaistil zisk veľkopriemyslu.“ Jako vzor naopak propagoval sovětské zřízení, tak jak se tehdy prezentovalo samo navenek a jak si ho zidealizoval. Na problematičnost sovětské reality, ať už se jednalo o politické procesy, ostatní perzekuci, nebo socioekonomické potíže, bylo sice veřejně poukazováno již tenkrát, avšak zbolševizovaní komunisté to interpretovali jako přechodné problémy nebo protisovětskou propagandu a osobně Husák reagoval apologetickými texty a patrně si nepřipouštěl v zásadních otázkách pochybnosti. Leccos bylo občas kritizováno v běžných rozhovorech, ale nikoliv veřejně, však by se tím také dotyční vystavovali hrozbě vyloučení z KSČ, které se nevyhnulo nejednomu kriticky uvažujícímu straníkovi, vzpomeňme alespoň případ literáta Záviše Kalandry. Již samotné pochybování bylo považováno za ideologickou nepevnost, která nahrávala ideově nepřátelským táborům, a naopak v Sovětském svazu byla spatřována jediná síla, jež dokáže porazit fašismus a pomůže nastolit spravedlivý řád, což pochybnosti otupovalo.

Gustáv Husák začal s aktivistickou činností již během gymnaziálních studií, kdy participoval ve Vlčkově sebevzdělávacím kroužku, později i jako funkcionář. V posledních ročnících měl slavnostní projevy o významu 28. a 30. října. Také hovořil na studentských shromážděních, která se konala na počest výročí smrti Milana Rastislava Štefánika a narozenin prezidenta Masaryka. Rétorická zdatnost se posléze stala jeho doménou a politickým kapitálem.

V rámci sebevzdělávacího kroužku měl Husák různé přednášky, z jejichž názvů je znát, že se snažil vtáhnout na školní půdu i aktuální ožehavá témata: Socializmus, Študent a kultúra, Pomer študenta k študentke a naopak či Vývin politického presvedčenia.

V poslední zmiňované přednášce se vyslovil proti automatickému přijímání politického přesvědčení od otců (jeho byl členem agrární strany), naopak nabádal k vytváření si vlastních názorů a volal po školní osvětě o jednotlivých politických směrech. „Nech si môže každý vybrať, čo považuje za najprospešnejšie.“ Závěr přednášky však nemohl nikoho nechat na pochybách o politické orientaci samotného přednášejícího: „Politiku nemožno odďaľovať, musíme si jej všímať, musíme kráčať s duchom doby. Treba ísť však do ľava, keď nechceme ísť dozadu.“ Upravený text přednášky posléze vyšel tiskem ve studentském časopise Svojeť.

Husák publikoval jednak pod svým pravým jménem, radikálnější texty pak podepisoval pseudonymem Ivan Kola, kterým odkazoval na baladu Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník. Skrývání totožnosti mělo hlavně praktické opodstatnění, jelikož kvůli zákazu politizace středoškolských studentů by se jinak vystavoval ztrátě stipendií a sociálních podpor, v krajním případě hrozilo i vyhození ze školy.

Některé Husákovy články byly bojkotovány redakcí Svojeti, jejíž šéfredaktor dokonce oznámil na policii, že obdržel články „takého silného komunistického náteru“, že je nemohl uveřejnit, jelikož „by sa nimi ľahko bola nakazila duša stredoškolského študentstva“. Husák kritizoval takovýto přístup a rovněž se ohradil proti argumentu apolitičnosti periodika, upozorňoval, že časopis bez problému uveřejňoval texty agrárníků a apolitičnost vykládal jako skrytou političnost, jelikož nevyjadřování se k politickým otázkám znamenalo v konečném důsledku schvalování oficiální politiky. Redakce se ohradila. Jindy Husáka upozorňovala: „I keď máš radikálne názory, píš tak, aby sme sa ani bez škrtov nedostali do konfliktu s cenzorom.“

Gustáv Husák také napsal několik kulturně orientovaných textů, ale očividně raději se vyjadřoval k celospolečenským otázkám. Například k otázce falešné politické korektnosti či nezaměstnanosti inteligence. Jindy zase žertovnou formou polemizoval s antisovětskými články. Vůbec vtip a ironie, které však mnohdy přecházely v sarkasmus až v zesměšňování a znevažování názorového oponenta, charakterizují Husákův písemný i rétorický projev. S obdobným stylem se setkáváme u Husákova vzoru, právníka Vladimíra Clementise. Husákovy články však povětšinou byly věcné a nechyběla jim neotřelá forma, která zaujala a budila jak pozitivní, tak negativní reakce.

10. června 1933 obdržel Husák závěrečné vysvědčení z oktávy, které mu kazila jen dvojka z matematiky a deskriptivní geometrie. Vzápětí odmaturoval z latiny, francouzštiny, československého jazyka, fyziky a nepovinně z němčiny. Dle maturitního vysvědčení z 13. června byl uznán „dospělým s vyznamenáním“.

Gustáv Husák jako vysokoškolák

Gustáv Husák jako vysokoškolák

FOTO: archív rodiny Gustáva Husáka

V následujícím školním roce zahájil studia na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Volba tamější právnické fakulty spíše sloužila jako východisko z nouze pro sociálně slabší či nejednoznačně orientované maturanty, nabízela totiž širokou škálu uplatnění ve veřejném životě, jelikož poskytovala i národohospodářské vzdělání. Husák původně zamýšlel, že půjde studovat technickou školu, ale varianta studia v Praze či v Brně byla pro něho finančně neúnosná. O pár let později se zaslouží o její otevření na Slovensku.

Jako vysokoškolák byl Husák ve svém živlu a volný čas věnoval hlavně politické a aktivistické činnosti. Již na podzim měl vstoupit do KSČ, kde dostal na starost práci mezi mládeží a studentstvem. Hned se zapojil do jejích organizačních struktur, na právnické fakultě založil stranickou organizaci a hojně přispíval do prokomunistického tisku, který pomáhal kolportovat. V rudých barvách pravidelně řečnil na schůzích, veřejných shromážděních, manifestacích a agitačně vypomáhal s předvolebními kampaněmi.

Husákova činnost nezůstala v anonymitě. Policejní orgány ho monitorovaly jako „velkého komunistu“ a například ho vyšetřovaly za projev, ve kterém zmínil, že slovenské pracující „vydierajú a zdierajú“ Maďaři i Češi.

Husák ostře nesouhlasil s oficiální státní ideou čechoslovakismu, tj. že Češi a Slováci jsou jeden národ o dvou větvích, naopak uznával Slováky jako svébytný národ, pro který žádal rovnocenné postavení v republice. Rozhodně však nepatřil mezi stoupence nacionálního šovinismu.

Samostatnou kapitolu pak tvoří Husákova angažovanost ve druhé polovině třicátých let, kdy působil ve stavovských orgánech studentského hnutí. V souvislosti s geopolitickým vývojem přibyla účast na akcích na obranu republiky, proti antisemitismu a fašismu. Zmíněná aktivistická činnost poslouží za nemálo let Husákovi jako užitečný zdroj kontaktů a vhodná průprava pro vrcholovou politickou činnost.

Michal Macháček
Gustáv Husák

Vyšehrad, podzim 2015