Každá odpověď na takové otázky je „demotvornou událostí“, protože demos není jen součtem jednotlivců jako při sčítání obyvatel, ale zástupem spojeným v jedno politickou passio – vášní. V jeho čele stojí charismatičtí hlasatelé (a často i mučedníci) jedné politické pravdy, kterou racionalizují v systematických traktátech a vymýšlejí příběhy, morality a anekdoty, vhodné do učebnic dějepisu. Instance mas se tak přeměňují v hegemonické výrokové soustavy, jako byl marxismus, liberalismus, konzervativismus, sociálnědemokratický reformismus nebo komunismus. Ty soustavy výroků se pak stávají základem nové většinové reprezentace celku společnosti, která dává reprezentantům většiny právo legitimně měnit společnost pomocí reformních legislativních návrhů.

V globalizované a fragmentované postmoderní společnosti, do níž nás strhl technologický vývoj v posledních desetiletích, se výkon politické moci odpojil od kulturní hegemonie, vypadl z rámce „vládnoucích (masově sdílených) idejí“, které moc dříve legitimizovaly. Do globálního prázdna tak dnes znějí čtyři velké otázky, na které neodpovídá ani ozvěna: Kde jsou zdi nového Říma? Co je práce? Kdo má právo na práva? Co znamená reprezentace?

Absence hegemonických odpovědí na ty otázky vyvolává identitární paniku a dělá globalizovaný svět nesrozumitelným.

Z římské tradice jsme zdědili rozdíl mezi mocí svrchovanou – impérium – a mocí lokální či omezenou – potestas. Impérium, svrchovaná moc, je uvnitř zdí Říma – intra muros – omezena mocí soudců, lidu a senátu, zatímco za zdmi Říma – extra muros – je bezvýjimečně nadřazena každé jiné moci. Svrchovanou moc má ten, kdo rozhoduje ve výjimečných situacích, neřešitelných pouhou aplikací legality nebo tradičního vědění. Římský imperialismus, vůle k neomezené expanzi, nastoloval permanentní výjimečný stav, v němž potestas musely mlčet. Podobně v bipolárním světě byla svrchovaná moc v rukou dvou hegemonů, z nichž každý rozhodoval o absolutně výjimečné situaci – o ukončení dějin pozemského lidstva nukleární genocidou.

V postbipolárním věku se pojem impérium naplnil novým obsahem. Výjimečnou situaci nastolují rizika technologického rozvoje a svrchovanou moc má ten, kdo rozhoduje, která z nich lidé musejí přijmout bez práva na legitimní odpor. Prvním z těch rizik je stále ještě stará hrozba nukleární války, americké úsilí být jedinou globální velmocí ji prudce zvýšilo; druhým je ohrožení planety Země jako společného domova lidstva, dalším hrozba genetické manipulace bios, zvláště patentování sekvencí lidského genomu v soukromovlastnickém režimu, a také privatizace kulturních předpokladů sebeorganizace lidstva – socializovaných forem kognitivního kapitálu, jazyka, komunikační infrastruktury včetně dopravy, výchovy, kolektivní paměti lidstva.

Kde jsou dnes nové zdi Říma, mezi nimiž by impérium bylo omezeno soudní mocí, vůlí lidu, senátem? Na hranicích USA? Není globalizace procesem, v němž každé intra muros zaniká a celé lidstvo se ocitá extra muros? Existuje vůbec nějaké intra muros, v němž by byla omezena imperiální moc korporací farmaceutického průmyslu a biotechnologií či třeba bossů komunikačních infrastruktur, jejichž podřízenost vojenské a ekonomické moci USA odhalili hrdinové naší doby – globální whistleblower Snowden a obhájce globálního veřejného prostoru Assange?

Druhá otázka se týká odtržení pojmu práce od pojmu povolání. Povolání člověk věnuje nejvýznamnější část svého života, je základním kamenem jeho identity a předpokladem integrace do občanské společnosti; důsledkem odtržení pracovní činnosti od povolání je masová krize sebevědomí, „koroze charakterů“, jak ji nazval americký sociolog Richard Sennett – pracující nejsou než příležitostné „lidské zdroje“.

Ekonomický růst v postindustriálních společnostech je ve stále větší míře jobless. „47 procent existujících pracovních příležitostí ve světě bude automatizováno v příštích dvou desetiletích“ – čteme v analýzách vývoje pracovního trhu. Takové mizení práce v sobě obsahuje paradox, který vystihl britský sociolog Finn Bowring formulí „perverzní forma potenciálního požehnání“. Smyslem technologie bylo osvobodit člověka od práce, ale od práce osvobozený člověk ztrácí smysl života, vynořuje se obludné nešťastné vědomí, stoupá spotřeba antidepresiv.

Pro demokracii nejnebezpečnějším důsledkem úpadku práv pracujících v systému je prudce rostoucí nerovnost: od osmdesátých let obrovské přírůstky produktivity práce přinášejí obludné přírůstky bohatství, ale mzdy stagnují, paralelní růst produktivity práce a mezd přestal být motorem systému. Formuje se vláda „of the 1%, by the 1%, for the 1%“, jak řekl Joseph Stiglitz. Spíše ale vláda 1 %, skrze 99 %, pro 1 % – dodávám.

Idea společnosti nezaložené na práci je zlomová, nezbývá než přemyslet základy sociální smlouvy, která drží pohromadě postprůmyslové demokracie.

Autobus ve Washingtonu s obřím poutačem upozorňujícím na informace Edwarda Snowdena a ohrožení soukromí občanů USA.

FOTO: Gary Cameron, Reuters

Třetí otázku, na kterou chybí hegemonická odpověď, formulujme takto: Kdo má právo mít práva? Liberální stát, zrozený z ducha osvícenství, připisuje práva kulturní konstrukci, kterou je individuum – sebevědomý jednotlivec. Každý člověk musí mít právo stát se sebevědomým jednotlivcem a z toho titulu musí mít i právo podřizovat se jen těm zákonům a příkazům, které vladař umí zdůvodnit před tribunálem jeho rozumu a svědomí, sebevědomý jednotlivec má „kritický odstup“ od toho, co z něj dějiny udělaly, od příkazů tradice.

Alain Badiou interpretuje známý výrok Friedricha Nietzscheho „Staň se tím, kým jsi!“ ve smyslu „Opusť svou identitu!“. Odmítá tak fašisticko-identitární výklad té věty jako příkazu „Vyslyš volání krve, obětuj se za svůj původ!“. Teprve volbou nepokrevní a nepůvodní identity se člověk stává tím, čím je. Základem všech práv v liberálním státě je právo opustit svůj původ, ne povinnost povýšit ho na posvátné pokrevní pouto.

Už po celé jedno desetiletí krachuje před očima Evropanů antiosvícenská utopie zvaná multikulturalismus. Ten připisuje „právo mít práva“ nositelům tradic a boj o uznání tradic jako základu práv přebírá roli boje o sociální rovnost. Takové pojetí práv je v rozporu s osvícenským státem, kde je „právo mít práva“ legitimizováno kulturou – racionální kritickou rekonstrukcí tradic.

A nemáme hegemonickou odpověď ani na čtvrtou otázku, která nastoluje rozkol mezi demokracií a reprezentací. V evropské politické filosofii je vznik legitimní svrchované moci popsán jako drama o třech dějstvích: válku všech proti všem ukončí smlouva, kterou jednotlivci předávají vladaři právo je reprezentovat; vzniká absolutní stát, kde auctoritas non veritas facit legem. Společenskou smlouvou se jednotlivci stali demos, lidem reprezentovaným vladařem, jehož svrchovanou moc už nikdo nesmí trhat do fragmentů, z nichž vznikla – vladař je transcendentní vůči svému lidu. Demokratická reprezentace má ještě jedno dějství navíc – volby, periodicky nastolované imaginární „bezdomovectví moci“, během něhož se může stát reprezentantem lidu kdokoli, moc nemá ani svou stálou esenci, ani svůj locus, své pevné místo.

„Exploze sociálna“, prudký růst schopnosti všech jednotlivců zpracovávat, produkovat a sdělovat informace, obrazy, data, archívy a souvislosti, tedy „prezentovat se“, který začal v šedesátých letech, vyvolal v postindustriálních společnostech komunikační hojnosti a konzumistické soběstačnosti jednotlivců nepřekonatelný deficit reprezentativnosti. Veřejný prostor je tu přelidněný, mezi (sebe)prezentací aktérů a jejich institucionalizovanou reprezentací není už mezera legitimizujícího uctivého ticha, reprezentovaní všech druhů neustále vnikají na scénu a s pokřikem Not in my name! zpochybňují své reprezentanty. Ustavil se toxický veřejný prostor, kde všechny zdi jsou prostupné, do všech zákulisí je vidět a každá reprezentace je brzy odhalena jako mystifikace voličů. Vznikla globální vesnice odvrácené strany všeho (jak jsem to kdysi nazval), kde příliš střízlivý pohled nastoluje permanentní deficit reprezentace a kde se každá demotvorná událost stane nedůvěryhodnou dříve, než se může udát. Úpadek politiky, vymezené praktikami reprezentace, je nezvratný, legitimnost moci se ve vnímání většiny rychle posouvá od reprezentativnosti k performativnosti, k efektivitě v ovlivňování „řídících procesů“ pomocí specializovaného vědění a lobbování.

Vzpoura proti reprezentaci začala v šedesátých letech v obou částech bipolárního světa, mládež tenkrát povstala nejen proti „tehdejším reprezentantům komunismu a svobodného světa“, ale proti samotné ideji reprezentace, v níž viděla jen nástroj vůle k moci, k privilegování elit a jejich expertního vědění na úkor alternativních hlasů z periférií. Vzpurný rok 1968 byl nejviditelnějším příznakem úpadku politiky, vymezené praktikami reprezentace, a blížící se éry postreprezentativní demokracie: přímá akce, squatting, protesty v karnevalovém stylu, horizontální kooperace mezi aktéry místo stranických aparátů a hierarchií, vědomé odmítání „standardní politiky“, soustředění se na tady a teď místo na přípravu budoucí „revoluční situace“.

Politické dějiny průmyslové modernosti jako zápasu o hegemonickou reprezentaci mas se uzavřely.

„Nostalgie je utrpení způsobené neuspokojitelnou touhou po návratu“ – napsal Milan Kundera. Slovem populismus označím pokusy odpovědět na čtyři otázky globalizujícího se světa „nostalgicky“ – návratem k imperialismu, k práci jako povolání, k tradicím a hodnotám, k velkým stranám a třídnímu boji. Takové návraty ale už nejsou možné.

Zaprvé lidstvo ve svém celku se ocitlo extra muros. Současné technoimpérium překračuje všechna omezení, je tekuté, každé kontrole se umí vyhnout, nikdy nebude intra muros v žádném teritoriálně definovaném „velmocenském“ státě. Je třeba osvobodit politiku od imperiálního pohrdání obyvateli, od americké imperiální utopie jednoho centra a mnoha periferií, jejíž realizaci slouží i současná démonizace Ruska.

Zadruhé práce už nikdy nebude masově provozována ve stabilních režimech jako povolání a klíčový zdroj životního smyslu. Cognitariát, rychle rostoucí třída spjatá s produkcí vědění, se nemůže vyhnout vzpouře proti redukci práce na „efektivní využívání lidských zdrojů“ ve službách dalšího ekonomického růstu, měřeného nesmyslně velikostí HDP; a musí se vzbouřit také proti mystifikaci, která redukuje smysl podnikání – efektivní realizaci obecně prospěšných cílů – na „tvorbu pracovních míst“. Otázka po smyslu bude stále silnějším motivem odporu proti postindustriální organizaci „pracovní činnosti“.

Zatřetí průmyslová modernost všechny tradice nenapravitelně fragmentovala, nahradily je vědy o člověku, které každou tradici kriticky (re)konstruují, více či méně nostalgicky. V podmínkách globalizace může být základem práv jen kulturní rekonstrukce tradice, ne tradice sama.

Začtvrté krize reprezentace je nezvratná, žádná událost už nebude demotvorná, neudělá legitimně z plurality jednotlivců jeden celek. Heslem hnutí Occupy Wall Street nebylo My reprezentujeme 99 % lidstva!, ale jednoduše We are 99 %! – My jsme 99 % lidstva. Vznešené reprezentace velkých celků, jako jsou chudí, národy, třídy, se definitivně rozplynuly v množství jednajících lidí, jejichž individuální komunikační kompetence jim zaručují větší schopnost kolektivně jednat, než jakou by zajistili reprezentanti jejich jednoty.

Ke konci první knihy Dějin Hérodotos vypráví o babylonských zákonech: „Co do prozíravosti kladu na druhé místo tento: nemají lékaře specialisty, nemocné snesou na náměstí, a ti, kdo už sami trpěli stejnou nemocí nebo znali někoho, kdo jí trpěl, přiblíží se k nemocným a dávají jim rady. A také je nabádají k léčbě, která je samé zbavila té nemoci, nebo znali někoho, komu pomohla. Nikomu není dovoleno přejít nemocného beze slova, aniž by se zeptal, jakou nemocí trpí.“

Reprezentativní demokracie se rozvíjela disjunkcí, oddělovala elity od mas, odborníky od laiků, vedoucí od podřízených, leadery od straníků, zdravé od nemocných. Vezměme Hérodotův babylonský apokryf jako alegorii postreprezentativní demokracie: vzniká globální „symposion“, zdi dělící lidi na intra murosextra muros se sesuly, naše schopnost interpretovat a sdílet své zkušenosti roste. Proslulý italský psychiatr Franco Basaglia nechal zbořit zdi blázince ve městě Gorizia, protože „duševní choroba jednotlivců je nemocí celé obce, deviantní většiny“, která musí „vzít na sebe to, čím trpící jsou, ne to, co reprezentují“. Autorita expertního vědění nezaniká v tomto permanentním sněmu lidí schopných rozumět, sdělovat a sdílet, jen je radikálně imanentní, antiimperiální, je všude intra muros.

Pod hlavičkou TED Talks probíhá už několik let globální setkávání, které se rozvíjí v nezávislých iniciativách po celém světě, také v Brně a Praze. TED je akronym technology, entertainment, design: lidé nejrůznějších kompetencí a životních situací sdělují publiku své zkušenosti, včetně vlastních hendikepů. V jednom z nejúspěšnějších vystoupení Maysoon Zayid vypráví, jak se naučila žít s mozkovou obrnou, Elyn Saks pak mluví o své chronické schizofrenii, na níž si dokázala vydobýt „normální život“. Ta vystoupení mají pevnou dramaturgii: osobní příběh, poučení z něho a výzva k akci, vše je dostupné online.

Proč nepovažovat TED Talks za update babylonského zvyku, který se tak zalíbil Hérodotovi? Problémy, které vznikají v globální postindustriální společnosti, nelze vyřešit růstem expertního vědění, ale jen prolomením zdi, která odděluje specialisty intra muros od laiků extra muros. Ustavuje se tak nová, svobodnější komunikační kompetence, v níž nejde o úplnější reprezentaci zájmů nemocných a zájmů lékařů, ale o prezentaci hledisek obou skupin jako něčeho, co se učíme „převzít“ jako společné.

Václav Bělohradský

Václav Bělohradský

FOTO: Právo

Postreprezentativní demokracii charakterizuje nepřetržité vznikání a zanikání „kritických množství“ občanů extra muros, kteří mají nové komunikační kompetence, umějí sdílet zkušenosti a cíle. Termín „kritická množství“ jsem si vypůjčil z teorie kolektivní akce, kde označuje množství jednotlivců, kteří na sebe berou počáteční náklady, nutné k organizaci kolektivní akce, s rizikem, že pokud se k nim ostatní lidé nepřidají, prodělají na tom. Kritická množství vzájemně propojených jednotlivců, spolupracujících v síti kosmopolitních vztahů, vznikají někdy z iniciativy podnikatelů, jindy squatterů, někdy rozhořčených matek nebo třeba fanatických altruistů, jindy zase z obyvatel čtvrti, v níž chybí infrastruktura. Boje proti privatizaci commons, jako je lidský genom, voda, vzduch, kultura či internet, nevedou „tradiční strany“ beznadějně vpletené do strategických zájmů velkých korporací, ale kritická množství, která neusilují o to být reprezentanty většiny.

Kritická množství jednotlivců mají archaické celky typu lid, strana, třída nebo národ už za zády, odpoutávají se od boje o jejich reprezentaci a formují tekuté kolektivy jednotlivců, nevyznávajících žádnou „velkou“ teorii společnosti, která by je spojila v jeden hierarchický a politicky reprezentovatelný celek. Zůstávají jednotlivci, schopnými rychle se propojit v různá kritická množství a změnit něco tady a teď. Problémy tam a potom budou řešit zase jiná kritická množství, a to způsoby, které si teprve musejí vynalézt.

Postreprezentativní demokracie je nezvratitelnou tendencí doby, výzvy k obnovení důvěry k masovým stranám minulého století jsou jednou z mnoha současných forem antipolitického populismu.