Nebo bychom tam možná mohli utéct před vlastní hloupostí. Před nutkáním, které nás nutí křičet „Ano!“ či „Ne!“ dřív, než víme „Co“ a „Jak“. Kdekdo z nás má jasno, jestli uprchlíky přijímat, nebo nepřijímat, ale málokdo přemýšlí, co s nimi v obou případech dál.

Naše země má dluh. Celé minulé století od nás utíkali lidé do světa a ten je přijímal. Dával jim práci, možnost uspět a nakonec i domov. Někteří utíkali ze strachu o život, jiní kvůli penězům. Svět vstřebal oboje. Když dnes úplně odmítneme svůj dluh splácet, když zavřeme dveře před lidmi, co jsou v ohrožení, vyřadíme se ze slušné společnosti.

Kdo někdy vystrčil nos za hranice, prošel se po Londýně nebo po Mnichově, tuší, že trocha pestrosti v barvách občanstva by nám prospěla. Znamená to ale, že máme každého příchozího vítat bez podmínek?

Je trudné sledovat politiky, kteří místo řešení přikládají polínka tu na jednu, tu na druhou stranu. Jak je možné, že ještě nikdo z nich nenavrhl rozumné podmínky přistěhovalectví v nové situaci? Ty, za kterých jsou u nás uprchlíci vítáni, aniž by kohokoliv ohrožovali? Dejme tomu: přijmeme každého, kdo o to stojí, naučí se jazyk a bude se chovat slušně. Základní důstojnou práci, stejně jako startovací ubytování náš poměrně bohatý stát zvládne zajistit až pro desetitisíce lidí, prázdných bytů je v republice dost. Do dvou let od přijetí by každý imigrant šel na jazykové zkoušky. A za trestný čin (včetně vyzývání k němu – pro wahhábisty) by prvních deset či patnáct let přicházelo automatické vyhoštění. Kdo se chce integrovat, ten to udělá, kdo ne, ten tu nebude.

Kritik Štefan Švec

Štefan Švec

FOTO: Petr Horník, Právo

Parametry se dají nastavit různě, v tom by pomohli sociologové. Argumenty lidí, kteří se bojí násilníků a fanatiků, jsou oprávněné. Je třeba vzít je vážně a udělat všechno pro to, aby se nenaplnily. Jediná cesta k tomu, jak vzít vítr z plachet Martinu Konvičkovi a dalším vykukům, co se živí nenávistí, je mít po ruce dost vděčných, dobře integrovaných, přínosných a šťastných přistěhovalců.