Cítíte se víc jako Kobra, nebo jako Užovka?

Anarchista jako Kobra nejsem, svým způsobem se mi jeho chování protiví. Mám blíž k Užovkovi, zároveň sám bojuju s některými vlastnostmi, které jsou pro něj typické – jako uhýbání z problémů. Často v sobě musím hledat sílu, abych řekl něco nepříjemného či udělal naplno něco, co by se snad dalo zvládnout i na půl plynu.

Příběh bratrů, z nichž Kobra je závislý na drogách a Užovka se snaží svůj život za každou cenu restartovat, se odehrává ve středních Čechách. Je region kolem metropole něčím specifický, něčím, co se odrazilo i ve filmu?

Střední Čechy jsou vlastně vybydlené. Tamní obyvatelé dojíždějí za prací do Prahy a doma jenom přespávají. Nezůstávají ani na víkend. Z toho vyplývá takřka nulová občanská aktivita, lidé nemají potřebu se angažovat v oblasti svého bydliště. Je to takový industriální satelit hlavního města, kde zůstali živořící drobní živnostníci a pak už jen samé sklady. Nenabízí se tu mnoho příležitostí. V Kralupech, kde jsme točili, to vypadá stejně jako před patnácti lety. Ve městě, které je dvacet kilometrů od Prahy! A jestli se něco odrazilo přímo do filmu? Asi hlavně ten pervitin. V okolí Kralup se všude vaří. Suroviny se berou z místní chemičky a prý se tam dělá nejlepší perník v republice, dokonce tak dobrý, že je určený jenom na export.

Scenárista Jaroslav Žváček příběh původně umístil do Jeseníků, do Kralup jste ho přesunul až vy. Jak u vás kromě toho probíhala „adopce“ cizího textu? Kdy se z něj stalo vaše dítě?

Identifikoval jsem se s ním vlastně už na první přečtení. Narazil jsem v něm na věci, které sám mám potřebu řešit. Měl jsem třeba vždycky problém psát o lidech stejně starých jako já. A teď jsem najednou dostal na stůl scénář, který vnímám dokonce jako určitou generační výpověď.

Proč se vám nedařilo psát o lidech vašeho věku?

To nedokážu říct. Mám doma několik vlastních textů, kdy jsem se o to pokoušel, ale výsledek se mi nikdy nelíbil.

Překvapuje mě, že Kobry a užovky považujete za generační film.

Podle mě jsou jím víc než třeba sociálním dramatem. Lidé mého věku zažili sametovou revoluci ještě jako děti. Máme ji zafixovanou jako dobu euforie. Pak jsme postupně vyrůstali v devadesátých letech a pořád měli pocit, že je všechno krásné, otevřené všem a svět je plný možností. Ale teď je nám přes třicet a realita se mění. Systém, ve kterém žijeme, je najednou přísnější. A my máme problém se s tím smířit, cítíme se podvedení. To vystřízlivění je bolestné. V Kobrách a užovkách se na tenhle generační stav nikde explicitně nepoukazuje, ale dělal jsem je s tímhle pocitem.

A je to spíše tím, že se mění systém, nebo že naše generace konečně „dospívá“?

Systém není něco anonymního nad námi, systém jsou lidi, systém jsme my. Mám kolem sebe spoustu vrstevníků, kteří to nechápou a pořád bojují s jeho pravidly, nejsou schopni je akceptovat, adaptovat se. Když se podíváte na filmy se sociální tematikou, co se točí na Západě, vidíte, že jejich postavy nebojují se systémem, bojují o přežití v něm. Kdežto u nás pořád spekulujeme, hledáme nějaké cesty, jak něco od základu měnit.

Je to podle vás jen vývojové stádium?

Ano, asi je to přirozené. Naši rodiče vyrůstali ve zcela jiných poměrech a od dětství do nás vtloukali moudra, která jsou nám teď úplně k ničemu. Další generace, lidi, kterým je dneska dvacet, to už bude mít zase jinak, nebude nejspíš tyhle věci vůbec řešit. Tedy pokud mezitím nepřijde zase nějaká revoluce.

Cítíte nějakou spoluodpovědnost za to, co se tady děje a posledních 25 let dělo?

Je mi šestatřicet a opravdu nemohu cítit odpovědnost za to, co jsme si mezi sebe nakladli na začátku devadesátých let. Na druhou stranu je možná kontraproduktivní, že nám ta porevoluční euforie prodloužila pubertu a my leccos nechtěli vnímat. Všichni jsme studovali do pětatřiceti, rodiny zakládáme ve čtyřiceti a otevíráme oči asi příliš pozdě. Já teď začínám vnímat, že jakékoli mé sebemenší osobní rozhodnutí může zasít něco pro někoho dalšího. Ale fakt nemám v hlavě nějaký obecný návod, jak a co dělat. Jen se snažím, aby věci, které se dějí kolem mě a na které mám vliv, byly rovné, aby se aspoň v mém okolí neděla žádná svinstva.

Video

Upoutávka na film Kobry a užovky

Jak jste ke snímku Kobry a užovky přistoupil po formální stránce?

Vzhledem k tomu, že jsem příběh nepsal, mohl jsem se více soustředit na samotnou režii. Když interpretujete cizí věc, máte větší volnost. Poprvé jsem pracoval s kameramanem Petrem Koblovským, jenž má za sebou mraky dokumentů. Chtěl jsem, aby měl film dokumentárnější styl. Většina kameramanů má potřebu estetizovat realitu, zahlazovat i ten hnus, který by divák měl spatřit v plné nahotě. Udělají poezii i ze záběru popelnic. Do toho jsem neměl chuť a s Petrem jsme si v tom padli do noty.

To mi vadilo na Poupatech, která se rovněž pokoušejí o sociální drama, ale kamera Vladimíra Smutného to obsahově ostré zahlazuje.

Musíte se holt smířit, že výsledek občas vypadá jako YouTube video. Používáte minimum světla a pořád si nejste jistí, co vám z toho ve finále vyleze. Shodou okolností na Kobrách dělali osvětlovači, kteří předtím spolupracovali právě s Vladimírem Smutným, a byli první dny zděšení, nechápali, co to ten Petr vyvádí.

Když jsme narazili na Poupata, myslíte, že snímků, které se pokoušejí o sociální výpověď, zde vzniká dost?

Za poslední tři roky Poupata, Cesta ven, teď Kobry, Bohdan Sláma podobné filmy dělá celou svou kariéru, takže nemyslím, že by se netočily. Ani nikde ve světě, v žádné jiné národní kinematografii, to není výrazně jinak. Belgie má taky jenom bratry Dardenny. Jeden takový snímek ročně mi přijde na desetimiliónovou zemi akorát. Problém je, že se k němu každý rok přidá dvacet dalších. Kdyby se peníze, ať už státní, nebo soukromé, koncentrovaly do menšího počtu projektů, kvalita by šla nahoru. Prakticky na všech českých snímcích, které jdou do distribuce, je vidět podfinancování. Ale myslím, že je to jen otázka času, kdy filmový trh dospěje k nějakému rozumnějšímu stavu, kdy lidi pochopí, že to nejde takhle sypat donekonečna.

Vy jste se nedávno ohradil proti tomu, že jsou Kobry a užovky „lůzrovský film“. Co si pod tím pojmem představujete?

Mám dojem, že lůzrovské filmy jdou po určitém období v životě člověka, kdy se už musí konečně rozhodnout, co dál, za čím se vydat. A třeba se mu to nedaří. Nedávno jsem viděl v televizi snímek Šeptej Davida Ondříčka. Postavy v něm nevědí, co se sebou, kam se posunout, jsou to outsideři, kteří tápou, ale přitom nemají existenční problémy. Až jsem si říkal, kde na tu extázi berou.

Jaké filmy byste tam ještě zařadil?

Třeba Samotáře, později se to lůzrovství promíchalo se sociálním prvkem, viz některé Slámovy snímky. V Kobrách a užovkách ale stopy lůzrovského myšlení nejsou vůbec. Všechny postavy mají jasnou motivaci. Užovka chce vydělat peníze a jde si za nimi. Nepřemýšlí, co se sebou, vůbec ho to nenapadne. Dokonce i Kobra ví, co žádat od života, je prostě anarchista. Můj film pojednává o lidech z chudší části společnosti. Ale to neznamená, že jde o lůzry! Taková úvaha mě skoro uráží. Lůzrovství je čistě mentální stav.

Byla nadprodukce tohoto typu filmů znamením doby?

Když běželi Samotáři, bylo mi dvacet a připadali mi cool. A věřím, že Ondříček s Petrem Zelenkou tyhle věci tehdy v sobě řešili. Jiná věc je, že úspěch Samotářů nastartoval vlnu, která přinesla dalších pět šest podobných filmů, které už stavěly jen na kalkulu. To se ale Trainspottingu stalo taky.

A vás by bavilo psát či točit lůzrovský film?

Asi ne, nemám pocit, že bych nevěděl, co se sebou.