Článek
Zprávu jsme si vypravili sami ze svých nulových příjmů studentů gymnázií a pedagogické fakulty. Výdělečně činný byl pouze Jindra a pak psí nalezenec Dominik, kterého jsme půjčovali plzeňskému divadlu do operety Na tý louce zelený, kde s ním chodil po jevišti basista pan Miegl. Za každý výstup dostal náš pes honorář 30 korun, který jsme skládali na společný účet a pořídili za to mnoho metrů lesklého barevného saténu, do kterého jsme oblékli koncil. Dál jsme zakoupili množství kratších i delších latí, které Jindra, zámečník v podniku Výtahy Plzeň, v jistém bodě spojil. Vyrobil také železné podstavce. Spoj dlouhé a kratší latě byl volný, takže jsme mohli vytvořit kříže i mříže, a když jsme kříž s roztaženými rameny přehodili saténem, byla z toho postava v kápi. Aby látka na křížové kostře držela, přidělali jsme na ni řetěz, který se zavěsil na dva háčky a jakoby visel kardinálovi či králi Zikmundovi přes prsa. Centrální kříž byl nadživotní, oděný v rudé působil hrůzostrašně. Vše, co bylo z kovu, jakož i práci svého zaměstnance, který posléze hrál Husa, věnoval našemu divadlu podnik Výtahy Plzeň – nevědomky.
Zatímco kluci vyráběli, já jsem psala a pak jsem bez obav odnesla text na odbor kultury ke schválení, ale jaké bylo mé překvapení, když jsem místo razítka obdržela odmítnutí: „Není vhodné hrát o Janu Husovi při výročí osvobození.“ Namítla jsem, že tak to bude vždycky, protože to prostě dělají ty pětky v letopočtu, ale nebylo to nic platné, razítko jsme nedostali.
Byly i veselé chvíle – jednoho večera jsme se hádali v kavárně Beseda, jestli mohl Hus stát zády ke koncilu nebo ne, vášnivě jsme se přeli o pravdu, kdy já jsem hájila tu divadelní a představitel Husa domněle historickou pravdu Brožíkova obrazu, až jsem rozbila sklenici a z kavárny nás vyvedli s policejní asistencí.
Inscenace vypadala takto: dva herci, bratři Ivan a Jaroslav, napřed rozebrali mříže Husova vězení (Mistře Jene, odvolaj a život svój zachovaj!), rozevřeli ramena křížů, pak je za zpěvu dobové písně (Ó svolanie konstanské, jenž sě nazýváš svaté.) oblékli do ornátů a vytvořili z nich koncil (A zda ty chceš múdřejší být než veškeren sbor?), jeho jednotlivé členy pak animovali jako obří loutky (On pokládal čtvrtú osobu v trojici svaté!). Hráli jsme ahistoricky o politickém procesu, o nemožnosti dovolat se práva a dobrat pravdy. Nakonec představitel Husa kráčel zády k divákům směrem k monstróznímu Zikmundovi a kluci za ním svlékali kardinály a jejich řetězy zatížená roucha třískala o zem. Znělo to jako bičování. Když Jindřich coby Hus došel až k Zikmundovi, zachytil se jakoby ve chvíli slabosti o jeho ramena, přitom odháknul rudý plášť a ten ho pohltil jako Husa plameny. (Jezu Kriste, štědrý kněže…) A potom kluci dopověděli otřesné líčení toho, co se dělo s jeho šatstvem, srdcem, popelem (…a katovi to slíbil zaplatiti.). Korunu s čerty nám namaloval plzeňský malíř Vladivoj Kotyza, středověké písně nás naučil zpívat básník Zdeněk Barborka. Bylo nám dvacet. Nakonec stál na jevišti holý les křížů jako na hřbitově a naši diváci v tom viděli hřbitov talentů, nápadů a iluzí, obraz normalizace.
Tenhle příběh není nijak hrdinský, nezavřeli nás ani odnikud nevyhodili, tedy až na Jindru, kterého propustili z podniku Výtahy v rámci reorganizace, aniž kdy zjistili, kam se jim ztratily železné pláty, řetězy a šrouby.
Husa jsme hráli ilegálně, asi pětkrát.
