Článek
Vaše filmy Až na krev, Mistr a nejnovější Skrytá vada se odehrávají vždy během nějakého historického přelomu. První zachycuje americký ropný boom, druhý přichází s koncem druhé světové války a třetí ohledává konec šedesátých let. Je to záměr?
Neumím své filmy srovnávat, nehledám mezi nimi spojitosti. Je jasné, že u Mistra a Skryté vady došlo k jistému překřížení myšlenek, protože jsem na obou scénářích pracoval zároveň. A že jde ve všech třech případech o historický zlom, asi taky není náhoda. I Pynchon má ostatně tato období rád. Rodí se v nich něco nového, nic není zajeté, věci vás překvapují. Je to skvělé prostředí pro to vyprávět příběh, nechat své postavy zkoumat, co se vlastně děje, přizpůsobovat se radikálně novým podmínkám. Vždycky je dobré, když se vám v pozadí malého příběhu odehrává i něco velkého.
Zmínil jste Thomase Pynchona, takřka legendárního autora předlohy Skryté vady. Jak se stalo, že jste první, kdo kdy dostal svolení nějakou jeho knihu adaptovat pro film?
Vůbec netuším, proč zrovna já, ani jak se to přihodilo. Nikdy jsem neměl to štěstí se s ním potkat. Straní se pozornosti. Vsadil bych se, že můj film ani neviděl.
Svět jeho knih je velmi komplexní, není lehké ho převedením na plátno nezploštit. Máte pocit, že jste uspěl?
Dělal jsem, co jsem mohl. Zrovna minulou noc mě napadla pasáž z knihy, která by se do Skryté vady skvěle hodila. Bohužel už je pozdě. Byla to scéna, kdy se jedna z postav, kolem níž se motá soukromý detektiv Larry Sportello, tedy hlavní hrdina, rozhodne vyzkoušet, co udělá LSD se psem. Což je něco hrozného, netočilo by se to snadno, ale mohl bych výstižněji ukázat, jak zvrácená byla temná strana hnutí hippies. Že ta dnes většinou nostalgicky připomínaná touha po experimentu zašla u nemála jedinců až za hranu lidskosti, kdy máte pocit, že je v pořádku podat nebezpečnou drogu svému psovi jen z čisté zvědavosti, co to s ním udělá.
Takže vy nostalgii po éře hippies nesdílíte?
V rámci přípravy na natáčení jsem viděl celou řadu filmů, které se snažily zachytit étos šedesátých let a které byly v naprosté většině příšerné. Hrozné. Hollywood udělal z hipíků romantiky s velkými brýlemi a slovem mír na rtech. Připomíná to záběry yettiho, ty filmy se míjejí s realitou úplně stejně. Normálně jsem se při nich styděl. Mně jsou mnohem bližší snímky jako Journey Through the Past od Neila Younga, které se drží při zemi, nic neromantizují, jdou po myšlenkách, realitě, ne vypreparovaných symbolech té éry, na níž se ona nostalgie veze.
A je vám blízká kultura vzpoury, která k šedesátým letům taky patří? Cítíte se být v opozici vůči establishmentu?
Obávám se, že spíš vykukuju z jeho zadku. Beru od těch lidí peníze a platím jimi účty. Otázka je, jestli v Americe vůbec něco jako čistá kultura nezašpiněná establishmentem existuje. Všechno stojí nějaké peníze a všechny peníze ve Státech pocházejí z něčeho ilegálního, špatného. Každý dolar se na své dlouhé cestě setká s nějakým tím porušováním lidských práv.
Vy jste ale moc těch dolarů na váš film nedostali.
Moc ne, i proto to bylo úmorné natáčení, šedesát dní, šestnáct hodin denně. Nebyl prostor pro odpočinek. Byli jsme neustále pod tlakem – finančním i časovým. Nakonec pro vás jako filmaře není největší výzvou co nejvýstižněji uchopit Pynchonův svět, ale celé to prostě přežít. Bylo to únavné, nehledě na to, že má manželka byla v tu dobu těhotná. Ne že by si stěžovala, to já si stěžoval.
Snímek se ve finále drží předlohy poměrně sveřepě.
Neviděl jsem důvod, proč se jí nedržet. Je to prostě dobrá kniha. Chtěl jsem jí zůstat věrný, to je to slovo, věrný, možná někdy až příliš. Ale zase kdykoliv jsme Pynchonovi sáhli do jeho dialogu, spíš jsme výsledek zhoršili, než zlepšili. Samozřejmě pokud adaptujete knihu, musíte s ní občas zacházet i tvrdě, nemilosrdně. Film není literatura.
Přestože postavy ve vašem snímku experimentují s lecčíms, jeho forma se různým halucinogenním úletům vyhnula.
Přišlo mi, že postavy samy o sobě dělají dost bláznivé věci, a že bych se proto měl držet jako režisér spíše zpátky. Navíc jsem přesvědčený, že dneska už nikdo nechce v kině vidět, jak to vypadá, když jste na tripu.
Z filmu Skrytá vada (režie: Paul Thomas Anderson, 2014)...
Stejně jako se už snad nikdo nechce koukat na lidi, co blábolí, jak jsou zhulení, a kroutí u toho očima. Mám přátele, co pravidelně hulí trávu, někteří třeba i každý den, klidně po ránu, přičemž já nechápu, jak pak můžou přes den fungovat. Žádný z nich ale při tom nevypadá zhulený, a už vůbec to o sobě neprohlašuje. To je moje zkušenost a tak jsem ji chtěl promítnout do filmu. Jinak zrovna proti trávě nic nemám, na rozdíl od alkoholu po ní nikdo nevymlátí celou hospodu.
Jedním z témat, které s sebou tahle drogová složka filmu nese, je ale i paranoia.
Snažil jsem se ji trochu zvýraznit. Už proto, jak je to téma aktuální. Máte přes oko foťáku na svém mobilu přelepenou pásku?
To nemám.
Edward Snowden přišel jednoho dne z práce domů a přelepil své přítelkyni páskou webkameru na notebooku i foťák na mobilu. Zeptala se, co se proboha děje. Jediné, co jí mohl odpovědět, bylo, že prostě ví víc než ona a že mu má věřit. V očích své přítelkyně byl Snowden zcela jistě paranoidní. Ale bylo tomu opravdu tak? Myslím, že ne.
Rozhovor vznikl na pařížském junketu, kam byl Salon pozván jako jediný zástupce českých médií.