Nedávno jste spolu s Jaroslavem Rudišem poslali Dopis Putinovi. Jak jsi spokojený s reakcí, kterou jste vyvolali?

Nechci to moc komentovat, protože odesláním dopisu vtip skončil a komentovat anekdotu už není k smíchu. Ale je pravda, že to bylo z mnoha stran poučné – například jsem pochopil, jak fungují média. Když jim člověk pošle v neděli odpoledne téma, které je vtipné, má dobře strukturovanou tiskovou zprávu, fotografii a je pod ním podepsáno alespoň pět známějších jmen, tak to bude otištěno, jako by se jednalo o skutečnou událost. Chápu, že je jednodušší napsat o nějakém dopisu, než se třeba pokusit zjistit, co všechno na Donbas vozí ruské „humanitární“ konvoje, přesto jsme byli ohlasem až zaskočení.

A neskrývám pocit určitého uspokojení, protože my se sice můžeme uklidňovat tím, že náš prezident jenom tak něco povídá, když se dokonce i z Hradu ozývá, abychom ho nebrali moc vážně, ale třeba lidé na Ukrajině, kde jsem teď několik týdnů pobýval, velmi citlivě sledují, kdo podporuje agresora. Navštívil jsem Lvov, což je poměrně daleko od oblastí, kde se střílí, ale i tam v kostele svatého Petra a Pavla pravidelně pohřbívají své padlé z východní fronty a vzniká tam jakési tablo předčasně dospělých maturantů. A lidé, kteří ty padlé osobně znali, se mě nebo i spisovatelky Katky Tučkové opakovaně ptali: Jak to ten váš pan prezident myslí, že na Ukrajině žádní ruští vojáci nejsou? Ten dopis vznikl i proto, že jsme cítili potřebu se z té zrady nějak vyvinit.

Na Ukrajině jsi nebyl poprvé. Co tam jezdíš hledat?

Mám z otcovy strany rusko-ukrajinské kořeny, a ani nevím, jestli jsou víc ruské, nebo ukrajinské; předtím než Putin zahájil své tažení za „Novorusko“, nikdo to moc nerozlišoval. Když jedu na Východ, zažívám pocit návratu domů. Ale je to stejné, jako když se vrací domů dospělý muž – nejdřív se těší na maminku a tatínka, ale po dvou třech dnech cítí intenzivní pocit, že už by se měl zase vzdálit. Pro mě je Východ mimořádně inspirativní, i když rozporuplná oblast. U nás postrádám jejich otevřenost k poezii všedního dne, k přítomnému času. V Česku jsem tu schopnost „žít teď a tady“ cítil ještě v devadesátých letech, ale zajít dnes k někomu na návštěvu bez ohlášení je neslušnost a pohladit cizí dítě po hlavičce kriminální čin. Na druhou stranu jsem rád, že jsme „standardní evropskou demokracií“ a nedochází u nás k tak otevřenému bezpráví, s jakým se můžeme setkat na Ukrajině či v Rusku.

Čím tě oslovuje konkrétně Lvov?

Před rokem mě do Lvova pozval fotograf a kamarád Roman Burda na svou vernisáž. Byl jsem překvapený, že jsem tak daleko na východě našel v podstatě středoevropské město, které má nesmírně bohatou kulturu, fungují tam skvělé kavárny, jazzový klub nebo galerie a je tam řada velmi vzdělaných lidí, kteří přežívají za pro nás nepředstavitelně nízké platy. Ta první návštěva byla iniciační a potom jsem se rozhodl, že chci do Lvova jezdit pravidelně. Mám celoživotní projekt fotografovat evropská města. Evropě rozumím, nemám potřebu vyhledávat nějakou exotiku. Lákají mě blízká místa, která ještě notoricky neznám, nemám na ně žádné vzpomínky, a můžu je tedy vnímat ostřeji. Lvov je, podobně jako byla Praha před dvaceti lety, ve zlomovém bodě. Buď nastane válka a nedýchatelný režim, nebo se to tam postupně změní v onu „standardní evropskou demokracii“ se supermarkety, zamykáním dvorků a zákazem skutečně autentických farmářských trhů. Veřejný prostor se jako tady přesune z ulice do „open space“.

Jsi jeden z mála současných prozaiků, kteří používají patos a nestydí se za to. Jaký máš k němu vztah?

Patos není pouze věc literatury, je to součást našich životů. A je směšný jenom tehdy, když není krytý činy, pak se mění v kýč nebo trapnost. Řada lidí se patosu vyhýbá, protože je to snazší, nepřipadají si pak tak zranitelní ve svých selháních. S patosem pracovala a nezpronevěřila se mu spousta umělců, například Vladimir Vysockij nebo Karel Kryl. Ten seznam by byl ovšem velmi dlouhý, možná většinový.

Pravidelně jezdíš také do Spojených států. V povídce Oči z tvé poslední knížky píšeš o návštěvě fotografického veletrhu v Houstonu a mimo jiné i o postavení umělce v americké společnosti. Jak si tam tedy umělec stojí ve srovnání s Východem?

Když u nás někdo uvidí dílo, které se mu líbí, poklepe umělce po rameni a pak mu poradí, aby si zažádal o grant. Jenže ve chvíli, kdy je umění živeno institucemi, tak ho to do značné míry předznamenává, protože instituce rozhoduje, co se uživí a co bude živořit; o mechanismech takového fungování by šlo napsat velkou kunsthistorickou práci. V Americe je to trochu jinak. I tam fungují velké korporace, které mají své sbírky vedené většinou skupinou úředníků, takže do značné míry připomínají naše grantové agentury. Ale kromě toho tam existuje velká spousta soukromých sběratelů, a když se jim dílo líbí, tak ho koupí. Pro umělce je skvělé nejenom to, že má peníze v ruce, ale jde i o osobní setkání s divákem, kterého dílo oslovilo. Je to způsob komunikace, kterému se tady můžeme smát, ale v Americe je přirozený, protože vychází ze základní ideje vzájemné podpory. Vážím si toho.

Druhá věc je, jestli se nějak liší tamní umění jako takové. A myslím, že se neliší. Podle mě je umění jakási platónská idea, která zdaleka není tak relativní, jak se nám snaží různí kurátoři a filosofové umění dneska namluvit, protože to je pro ně výhodné, nebo protože jsou zblblí. Umění buď je, nebo není – neexistuje nic jako poloumění, a platí to v každém politickém či kulturním klimatu. I v minulosti vždycky byli disidenti, kteří tvořili mimo svou epochu a jejich věci jsou dodnes fantastické. Třeba barokní sochař Franz Xaver Messerschmidt, u kterého pořád není úplně jasné, nakolik bylo jeho stažení se do ústraní dáno psychickou chorobou a nakolik potřebou vrátit se k samotné podstatě umění. Každopádně to, co vytvořil po tomto svém stažení se, je řádově lepší než to, co tvořil do té doby. A ta povídka, na kterou ses ptal, je právě o tom napětí mezi světem „velkého umění“ a nějakou elementární vnitřní poctivostí. Ten boj se vede stejně tak v USA jako u nás v Evropě a je asi věčný.

Jaroslav Rudiš (vlevo) a Igor Malijevský posílají dopis Vladimiru Putinovi.

Jaroslav Rudiš (vlevo) a Igor Malijevský vhazují do poštovní schránky Dopis Putinovi.

FOTO: Archiv Jaroslava Rudiše

Loni jsi v eseji Vnitřní okruh, jehož zkrácenou verzi jsme otiskli i v Salonu, napsal, že 90 procent citlivých lidí se dokáže shodnout, co je to umění. Pořád si za tím stojíš?

Já to v tom textu přirovnal k hudebnímu sluchu. Většina lidí rozpozná, jestli to, co poslouchá, je hudba nebo ne. U výtvarného umění je to dneska složitější a obávám se, že časem to může být složitější i v literatuře. Pro řadu lidí je dnes velmi těžké vyrovnat se s tak nepopulárním fenoménem, jakým je talent.

Ten text vyvolal v odborné i širší veřejnosti poměrně bouřlivou reakci. Překvapilo tě to?

Překvapovala mne argumentace odpůrců. Tvrdili, že chci rozhodovat o tom, co je a co není kvalitní umění. Většinou to však byli právě lidé, kteří o něčem takovém rozhodují z podstaty své profese. Já nerozhoduji o ničem, jen říkám, že kvalita zůstává kvalitou a hloupost hloupostí bez ohledu na vzájemné poplácávání se po ramenou. Že je tu ještě něco autonomního, k čemu je třeba se vztahovat a co jsou citliví lidé schopni vnímat. Nevím, proč tahle jednoduchá myšlenka zdvihla ze židle tolik lidí.

Dají se tedy tvé teze o výtvarném umění vztáhnout i na literaturu?

Do jisté míry ano. V plném znění eseje, které vyšlo v Cílkově sborníku Něco se muselo stát, jsou možné paralely zmíněny. Mohou například vzniknout vysoké školy literatury, které budou ze sebezáchovných důvodů podporovat vlastní absolventy, a tím deformovat celou scénu a nakladatelský prostor. Literatura u nás má ale tu výhodu, že moc nevydělává, granty plynoucí do ní jsou řádově nižší než granty plynoucí do výtvarného umění a málokdo si na tom dneska může založit živnost. Provozovat vysokou školu literatury zkrátka ještě není dost lukrativní kšeft.